Recenze: Existovat je šílené. McCarthy se posmrtně podivuje nad životem

Abychom parafrázovali klasika: Tahle recenze není pro ty, co se bojí spoilerů. Alicia Westernová, hrdinka Stelly Maris, je totiž stará známá. Seznámili jsme se s ní hned na úvod loni vydaného Pasažéra: „V noci sněžilo jen lehce, zmrzlé vlasy se jí zlatě a křišťálově leskly, oči měla zmrzlé a tvrdé jako kámen. Jedna žlutá bota jí sklouzla a zapadla do sněhu. Pod nánosem poprašku se rýsovala silueta kabátu, který předtím odhodila, na sobě měla jen bílé šaty a visela mezi obnaženými šedivými zimními stromy připomínajícími kůly, s hlavou skloněnou a dlaněmi vytočenými mírně vzhůru, jak tomu bývá u některých ekumenických soch, jež se svým postojem dožadují, aby byly zváženy jejich osudy. Aby byl zvážen hluboký základ světa tam, kde vládne bytím ve smutku svých stvoření.“

Alicia svůj osud zvážila, stejně jako míru smutku, jejž jí je dáno prožívat. A také dospěla k přesvědčení, že ohrožení, jemuž každá bytost čelí, je bezedné, a že „dokud dýcháte, vždycky se můžete vyděsit víc.“ Takže to ukončila. Udělala krok, ke kterému její bratr Bobby v Pasažérovi nenašel odvahu.

Bobbyho román byl o prožívání smutku a jeho opečovávání, proto byl na McCarthyho poměry nostalgický a melancholický. Aliciin román smutek – a k tomu návdavkem i matematiku, morální odpovědnost vědců a obecně existenci a stvoření světa – analyzuje. Činí tak s velkou dávkou černého humoru, ale také doslova bezbřehým nihilismem a pevnou vírou, že žádné lepší zítřky neexistují. V tomto ohledu je Stella Maris mnohem mccarthyovštější než její starší bráška.

O Alicii, bez ohledu na to, že víme, jaký je její osud, skutečně platí, co o ní řekl McCarthy: „Je to opravdu zajímavá holka.“ Geniální matematička, která ovšem na matematiku zanevřela. Do vlastního bratra hluboce a upřímně zamilovaná dívka, která odmítá žít ve světě, v němž nebude i její milovaný. A zároveň potměšilá manipulátorka, která si omotává kolem prstu psychiatra na klinice Stella Maris, kam dorazila nikoliv proto, aby se vyléčila ze svých psychických problémů, ale aby si v klidu promyslela, zda má její život a existence ještě cenu. Největší McCarthyho vtip pochopitelně spočívá v tom, že Bobby, toho času ve stavu mozkové smrti, se dočká nepravděpodobného zázraku a procitne… ovšem až poté, co se naděje zbavená Alicia oběsí.

Mimochodem, pokud se vám líbil Aliciin popis na úvod recenze, vychutnejte si ho před začátkem Stelly Maris ještě jednou. Poslední McCarthyho román totiž v podstatě žádné popisy neobsahuje – pokud nejsou zahrnuté v dialozích. Celá kniha je přepisem několika sezení, která Alicia absolvuje s doktorem Cohenem. Postupně v nich shrnuje svůj život a úvahy o všem možném. Pochopitelně velmi často o matematice. V tomto ohledu je Stella Maris jakýmsi pábitelským sourozencem i česky vydaného románu Benjamína Labatuta Strašlivá závrať o vědcích, jejichž poznání svět nevysvětlí, ale dost možná ho přivede ke konci. Jen je hravější a zábavnější.

Je tedy jedno, zda se v matematice a jejích moderních dějinách vyznáte. Chudák Cohen také v jednu chvíli přizná, že Alicií zmíněná jména mu nic neříkají. McCarthy dokáže o složitých (nejen) matematických konceptech psát svým typicky starozákonním jazykem, ale zároveň si na stará kolena dovolil nádherné úkroky stranou, protože „Jde o to, že před stovkami tisíc let si někdo v rouchu sedl a řekl si: Ty vole!“. Nemusíte být matematik, abyste si Stellu Maris vychutnali. Ostatně jedním z jejích možných čtení je i vtipná přehlídka všech, které matematika zklamala. Protože nakonec ani ona nedokáže postihnout hrůzy světa.

V jádru Stelly Maris je paradox. Na jednu stranu je ještě vtipnější než Pasažér (nebo Suttree), což z ní dělá nejvtipnější autorovu knihu. Na stranu druhou je minimálně stejně bezvýchodná a nihilistická jako kultovní Krvavý poledník. Jen neobsahuje takové brutální násilné výjevy, což ale alespoň trochu vyrovnává fascinujícím Aliciíným rozborem toho, jak by probíhal pokus o sebevraždu utonutím v hlubinách jezera Tahoe. Tím, že je vypravěčem někdo, kdo je intelektuálně skutečně vysoko nad svým oponentem, se do textu podařilo organicky začlenit sarkasmus i drobné anekdoty. A i ta nejdepresivnější odhalení tak působí zábavně.

Typickým příkladem je Aliciino zhodnocení lidského vývoje. Konstatuje, že jediný důvod, proč neskončí v řetězech a nakonec u kůlu na hranici, jako tisíce žen vymykajících se průměru v minulých staletích, není to, že by bylo lidstvo civilizovanější, ale prostě to, že je lidstvo skeptičtější a v čarodějnice už nevěří. Což ovšem ani v nejmenším neznamená, že by už byly nyní ženy z hlediska mužů něčím jiným než problémem.

Nemožnost plně pochopit svět nebo zákonitosti jeho stvoření jsou pak popsány na příkladu houslí. Protože McCarthy Aliciinými ústy tvrdí, že nemáme žádné doklady o vývoji houslí, žádné prototypy, dokud se prostě jednoho dne první housle neobjevily. Což znamená, že pokud jejich vynález nepřiklepneme Bohu, existuje i jakýsi záhadný pan X, „co v patnáctém století, v malé době ledové, zašel se synem do zakrslého italského lesa, porazil a rozřezal javory, fošny nechal sedm let schnout, pak jednoho rána stanul v zešikmeném světle své dílny, krátce vzdal modlitbou díky svému stvořiteli a pak – protože už tu dokonalou věc znal – se chopil nástrojů a pustil se do díla. A přitom řekl, teď začínáme.“

Pod všemi těmi vtipnými replikami a slovními hříčkami tak vyvstává šílenství existence, kterou nelze nikdy plně pochopit ani popsat. Vesmír je chladný a v jeho nitru je nakonec vždy „hluboké a věčné demonium“. Je to znepokojivé a přes množství úsměvů a uchechtnutí, které vyvolá, i depresivní čtení. Ale…

... ale v jednu chvíli Alicia tvrdí, že si pamatuje všechno, co přečetla. Protože proč jinak by to četla? Což je ve své nekompromisnosti asi nejstravitelnější poznatek, který McCarthy vysílá ke svým čtenářům: Proč byste četli něco, co si nehodláte pamatovat? Času je málo. Stellu Maris si rozhodně pamatovat budete. I když byste si občas přáli opak.