Jak utéct ze spárů alkoholika. Louis popisuje, jaká je cena ženské svobody

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Debutový román Skoncovat s Eddym B., který ve francouzském originále vyšel roku 2014 a posléze byl přeložen do více než třiceti jazyků včetně češtiny, udělal z Édouarda Louise literární hvězdu. Dnes dvaatřicetiletý spisovatel v něm zachytil své bezútěšné dospívání ve vesnici Hallencourt v severofrancouzské Pikardii. Věcným, úsporným jazykem popsal, jak se v dělnickém prostředí prorostlém homofobií vyrovnával s tím, že je gay. Vyprávěl o šikaně, jíž čelil ve škole, i narušených vztazích v rodině žijící na hranici chudoby. Právě vlastní jinakost a nemožnost zapadnout mu přitom nakonec umožnily uniknout.

V pozdějším románu Jak se stát jiným se Louis proto vrátil tam, kde v prvotině skončil, a přinesl svědectví o své proměně z vysmívané černé ovce rodiny ve vzdělaného intelektuála. Vylíčil, jak šel jako jediný z pěti sourozenců studovat na gymnázium, kterak se ve městě Amiens učil mluvit a vystupovat jako příslušníci střední třídy nebo jak se díky absolvování sociologie na prestižní vysoké škole École Normale Supérieure v Paříži začal kritičtěji zabývat společenskou nerovností, jíž bylo jeho dětství poznamenané.

Louisovo psaní bývá označováno za autofikci, což je v současnosti hojně skloňovaný žánr kombinující autobiografické prvky s fikcí. Pro autora ovšem nepředstavuje jen způsob, jak se vypořádat s traumaty a konfrontovat lidi, kteří mu ublížili. Své vzpomínky převádí do politické roviny, analyzuje podmínky, v nichž vyrůstal, aby upozornil na celospolečenské problémy, a přispěl tak ke změně. Názorným příkladem je esejistická kniha Kdo zabil mého otce, v níž tematizuje vzájemné neporozumění s otcem. Ten po pracovním úrazu skončí v invalidním důchodu a svou frustraci utápí v alkoholu nebo ji ventiluje krutostí vůči dětem a manželce. Namísto obviňování se syn pokouší otce pochopit a vinu za sociální tíseň, do níž se dostal, připisuje spíš francouzským vládám.

Následující esej Boje a proměny jedné ženy Louis zase věnoval matce, která se měla vyučit kuchařkou, jenže v sedmnácti letech otěhotněla a nikdy nedokončila střední školu. V následujících dvou dekádách vychovala hned pět dětí. První dvě měla s násilnickým alkoholikem, s nímž se pak rozvedla. Doufala, že její nový manžel bude jiný. Také z Louisova otce se však vyklubal surovec, který matku ponižoval. Bylo jí pětačtyřicet, když se od něj s mladšími dvojčaty konečně odhodlala odejít. Na jejím příběhu spisovatel ilustruje, jak se ženy ze sociálně slabších vrstev kvůli absenci vzdělání a pracovních příležitostí stávají zcela závislými na mužích a rozvod pro ně představuje až krajní řešení.

Na tuto knihu nyní plynule navazuje nová próza Monique na útěku, kterou v překladu Sáry Vybíralové právě vydalo nakladatelství Paseka. Minule autor matku opouštěl, když se přestěhovala do Paříže za partnerem, jenž dělá v centru města domovníka. Zdálo se, že bude po všech příkořích šťastná. Louis vzpomínal, jak ji v metropoli zastihl nalíčenou a učesanou. Skoro ji nepoznával. „Vidíš, už nejsem jako dřív! Teď je ze mě opravdová Pařížanka,“ řekla mu tenkrát žena, kterou v dětství poznal jen jako věčně strhanou domácí puťku. Ani tentokrát se ovšem happyend nekoná. Byť si Monique předsevzala, že se už potřetí nenechá od žádného chlapa napálit, ocitá se opět v pasti.

Kniha začíná, když autor na stipendijním pobytu v Athénách zvedne vyzvánějící telefon a matka se mu s pláčem svěří, že se historie zase opakuje. Zpovzdálí lze slyšet, jak ji její přítel posilněný alkoholem nadává. Podobné situaci s ním čelila už mnohokrát, jen synovi dlouho nechtěla nic přiznat. Louisovi je jasné, že si matka svou ztracenou svobodu bude muset znovu vydobýt, a na dálku s pomocí přátel zařizuje její přesun do svého pařížského bytu.

Úvodní část autobiografického eseje připomíná vyhroceností skoro až thriller. Nevyzpytatelný alkoholik může útěk kdykoli překazit, zatímco vypravěč je zaseklý v Řecku, odkud matku nedokáže bránit. Nezbývá mu než viset na telefonu a trnout hrůzou, jestli se Monique podaří dostat do bezpečí. Louis ale o jejích zkušenostech nepíše proto, že by skýtaly napínavou zápletku. Náboj krimi příběhu se ostatně brzy vytrácí. Matka nachází přechodné útočiště a jakmile se trochu zotaví, začíná se synem plánovat budoucnost.

Byť se komunikace mezi oběma protagonisty povětšinou odehrává skrze telefonní linku, nelze přehlédnout, jak je tíživé události sbližují. Louis nepopírá, že se po jeho odchodu z rodného kraje odcizili, rozdílné společenské postavení mezi ně vrazilo klín. Neskrývá také, že matce během dospívání přičítal spoluvinu za pocit nepřijetí, s nímž se doma potýkal kvůli své homosexualitě. Když ale k jeho překvapení ona odešla od machistického otce, začal si k ní znovu hledat cestu. Pochopil, že pokud ke svým dětem vždycky nebyla tak vnímavá, jak potřebovaly, chovala se tak proto, že sama nebyla šťastná.

Další matčin životní kotrmelec je tak pro něj příležitostí, aby pochroumaný vztah blíže ohledával. V novince si například vyčítá, že se s matkou v Paříži víc nesetkával, a nezjistil tak dřív, co Monique prožívá. V nouzi se k ní staví ochranitelsky – navzdory nepřekonatelné fyzické vzdálenosti jí objednává jídlo, učí ji, jak si pustit seriál na počítači, nebo pro ni hledá nové bydlení – a uvažuje, jestli se tím nepokouší odčinit vlastní vinu. Několikrát zmiňuje, jak matku za její nezdolnost obdivuje, a z textu často čiší nebývalá něha.

Zároveň Louis místy sklouzává k poměrně vyčerpávajícímu líčení všech kroků, které je v rámci životní změny nutné podniknout. Podrobný popis praktických záležitostí má nicméně význam. Umožňuje Louisovi zdůraznit, jakou cenu musí matka za své osamostatnění zaplatit, a přiblížit tak čtenáři zkušenost člověka z chudých poměrů, od níž bývá dle něj umělecká próza mnohdy odtržená.

Původně ho dokonce napadlo, že by esej mohl připomínat fakturu. „Když jsem začal psát tuto knihu, plánoval jsem po straně, vedle textu o matčině útěku, vpisovat částky, které byly pro její osvobození nezbytné. Chtěl jsem provokovat literaturu,“ připouští v jedné pasáži. Nakonec ale od plánu upustil, protože by takové vyúčtování mohlo vyznít necitlivě. „S těmi čísly působila kniha podivně ošklivě a nečitelně. A především ty částky vytvářely dojem, že je matce vyčítám,“ dodává.

Také v novince umí sugestivně nastínit bariéry, s nimiž se potýkají sociálně slabší vrstvy, i úskalí, jimž ženy čelí v patriarchální společnosti. Jenom se nelze zbavit dojmu, že Louis stejné myšlenky formuloval už dříve a že se ve svém vyprávění trochu cyklí. Monique na útěku koneckonců vznikla až na popud jeho matky. „Od doby, cos tu knížku napsal, jsem se ještě hodně změnila. Budeš to muset jednou dopsat,“ řekla mu, když v jeho bytě zahlédla Boje a proměny jedné ženy. Spisovatel byl lehce zaskočený. Po vydání debutu se na něj matka naopak zlobila, připadalo jí, že svou rodinu v románu zostudil. I proto se teď její přání rozhodl splnit.

„Říkali mi, že literatura se nikdy nemá opakovat, a já chci psát znovu a pořád jen tentýž příběh, vracet se k němu, dokud skrze něj nepůjdou zahlédnout útržky pravdy,“ uváděl autor už v Bojích a proměnách jedné ženy. Své rodině se tak věnuje dál, loni mu ve francouzštině vyšel také román o starším bratrovi – nezaměstnaném alkoholikovi, který zemřel v pouhých osmatřiceti letech. Dosavadní ohlasy napovídají, že zase půjde o drásavý a důležitý text. Přesto se čtenář neubrání zvědavosti, o čem a jak by Louis psal, kdyby příběh svého života pro jednou opustil.