Článek
Když se Eddie Vedder objevil v roce 1993 na obálce časopisu Time, psalo se o něm jako o nejvýraznějším mluvčím tehdejší mladé generace. Jako téměř jediný z hudebníků ze Seattlu proslavených grungeovým zvukem dokázal vystoupit ze stínu Kurta Cobaina a konkurovat jeho kultovní slávě. Zlatá léta grunge měla krátké trvání, Vedderova kapela Pearl Jam si ale uchovala do následujících dekád věrné posluchačstvo a žánr samotný zanechal silný vliv v teenagerské popkultuře následujících generací. Eddie Vedder si navíc vybudoval jméno i mimo svou původní scénu. V sólové tvorbě se snažil radikálně odlišit od své stávající image a představil se jako písničkář, známý dnes zejména díky trampskému filmu Into the Wild.
Na novém sólovém albu, které nahrál třicet let po úspěšném debutu Ten, se snaží o průřez svou dosavadní kariérou. Nezůstává ale jen u svého ověřeného písničkářského receptu a poprvé se pokouší stát žánrově nevyhraněným interpretem: částečně navazuje na tvorbu Pearl Jam, zároveň ale hledá nové způsoby sebevyjádření v popovějším zvuku a obrací se ke svým hudebním vzorům, jejichž motivy a texty si vypůjčuje do koláže dějin americké hudby.
Ke spolupráci si přizval producenta Andrewa Watta, který stojí za řadou amerických hitů nejrůznějších žánrů: spolupracoval na písních pro Miley Cyrus, Camilu Cabello, Justina Biebera, ale třeba i Ozzyho Osbourna nebo Eltona Johna. Kombinace Vedderovy otevřenosti novým podnětům i Wattovy znalosti nejrůznějších zákoutí hudebního byznysu jistě měla obrovský potenciál. Nepodařilo se ho ale využít, nevyhraněnost a nejasnost se naopak stala nejslabším místem alba.
Na desce se nakonec vyzkoušelo od všeho trochu: za výpomoci bicích Ringo Starra se napodobují nostalgičtější skladby Beatles, v duetu s Eltonem Johnem se skládá pocta vlivu gospelu na americký rock a vypůjčené verše jiných umělců se vkládají do skladeb, které jinak nenesou téměř žádné sdělení. Jemnější melodie se míchají s tvrdým zvukem inspirovaným metalem. Kompozice Earthling zároveň nedá těmto zdánlivě náhodným změnám žádný řád ani smysl. Multižánrové album zkrátka příliš nefunguje v provedení autora, jehož zkušenosti se dosud držely v mantinelech subkultur.
Tam, kde Vedder navazuje na předchozí zkušenosti, se mu ale naopak daří skvěle. Nejvýraznější skladba Brother the Cloud připomene jeho osobitý rukopis: energická a proměnlivá melodie je doplněná textem o ztrátě, ústředním tématu jeho tvorby. Smrt otce i sebevraždy blízkých přátel utvořily Vedderův textařský styl už v počátku jeho původních kapel a téma se pro něj stále nevyčerpalo. Reflexe stejných situací s odstupem desítek let už je ale jiná, důkazem je zejména závěrečná píseň On My Way, ve které zpívá přes záznam vokálů svého zesnulého otce.
Vedder na Earthling skládá celkem nepřekvapivou koláž svého devadesátkového mládí, které bylo protkané truchlením a nevyžádanou slávou. Grunge v deštivém Seattlu zkrátka nevypadal jen tak, jak se dnes na devadesátky popkultura ohlíží. Veddera nezajímá všeobecná nostalgie po bezstarostné dekádě, vidí ji trochu komplexněji a nesnaží se ji stylizovat na jednu ani na druhou stranu. Rezignuje na jednoduché sdělení, protože je pro něj důležitější upřímná výpověď. Kromě ztráty se druhým ústředním motivem jeho vzpomínání stává právě hudba, když vzpomíná na své kolegy, inspirace a vzory. Z tohoto pohledu se pak dá rozumět i nesourodosti alba.
Earthling a jeho nenucená opozice kolektivní nostalgii je vlastně pokračováním toho, co je Vedderovi odjakživa vlastní: vždy se distancoval od mainstreamové scény, otevřeně nesouhlasil s tematizací své osoby v médiích a nenechal si nikdy ujít možnost se vymezit vůči komerčnímu charakteru hudební branže. V podstatě tak zůstává věrný svým zásadám, byť ne úplně do důsledku, pokud si ke spolupráci na albu zve hvězdy masové popkultury.
Otázkou ale zůstává, koho může Earthling zaujmout. Pro skalní fanoušky bude nejspíš zklamáním pro velké vybočení od zpěvákovy obvyklé tvorby. Nové fanoušky ale také nezaujme. Na to je Earthling napsané příliš nahodile.
