Recenze: Dvořáková píše o tápajícím exknězi. Cesta do hlubin duše se ale nekoná

Pětatřicetiletý Jaroslav se vrací do domu, kde kdysi žil se svými prarodiči. Za sebou má léta kněžské práce a života na faře, před sebou budoucnost, která zcela postrádá jasné kontury. Za dobu, co byl pryč a plynutí času v běžném světě téměř nevnímal, prarodiče zemřeli, otec propadl alkoholu, dům zchátral a zahrada, která bývala pýchou jejich rodiny, zpustla.

Petra Dvořáková, která patří mezi jedny z nejčtenějších českých autorek, se v předchozích dílech zajímala například o osudy chirurga s krizí středního věku (Chirurg, 2019) či nepochopené dvanáctileté dívky (Vrány, 2020). V nejnovější knize dává nahlédnout do mysli bývalého kněze, který ztratil víru v církev, odcizil se sám sobě i okolnímu světu a na troskách nevydařeného života ze všech sil buduje základy pro lepší zítřky.

Klíčovou roli v osobnostním přerodu hraje zanedbaná zahrada, která tvoří paralelu s Jaroslavovým psychickým rozpoložením. Spolu s jejím zvelebováním začíná hlavní hrdina svým dnům dávat řád a svému „novému“ životu smysl. Díky zahradě se mu také podaří znovunastartovat zapomenuté sociální dovednosti. Jaroslav se spřátelí se sousední rodinou a tráví stále více času s jejich dvěma dětmi. Nakonec ale pochopí to, co měl celý život před očima, a představy o naplněné budoucnosti se navždy rozplynou.

Zahrada nastoluje řadu důležitých otázek, mnohé z nich ale opouští až příliš rychle. Vychází z tématu, které v posledních letech významně pozměnilo pohled na katolickou církev a silně zahýbalo jejími základy. Téma, které zůstává v českém kontextu stále poměrně tabuizované, ačkoliv jinde ve světě se o něm už otevřeně mluví.

Do světa církevních institucí a jejich fungování ovšem nahlédnout nenechává. Církev je pro Dvořákovou pouze odrazovým můstkem. Zahrada se točí kolem myšlenek hlavního (anti)hrdiny, který se vydělil z církevních i společenských struktur. Je ze všeho nejvíc o vypořádávání se sebou samým a skutečnostmi, které musíme přijmout, i přestože jsou nepřijatelné.

Dvořákové se daří přesvědčivě budovat tísnivou atmosféru momentů, kdy protagonista zažívá svá životní prozření. Čtenář má v tu chvíli pocit, jako by to byl on, komu se právě zbortil celý život, jako by to byl, komu právě hlasitě tluče srdce a astmaticky píská v průduškách.

K poctivému psychologickému dramatu má ovšem Zahrada daleko. Dvořáková dokáže čtenářům zprostředkovat emoce, které Jaroslav cítí, přesvědčení a pohnutky, které za nimi stojí, ovšem většinou zůstávají nevyřčené a líčení osobní proměny klouže po povrchu. Nedozvídáme se, co Jaroslava přimělo dlouholetou víru zpochybnit ani v čem se natolik zklamal, že se rozhodl přehodnotit svůj dosavadní život.

Dvořáková na jednom místě napovídá, že k odchodu z církve by mohl vést názorový střet mezi Jaroslavem, který se veřejně zastával členů LGBTQ komunity, a rigidním křídlem církve, která mu kvůli tomu zatápěla. Zárodek zajímavého motivu ale záhy opouští a Jaroslavovo rozhodnutí svede na to, že ho coby kněze nebavilo poslouchat problémy cizích lidí a jeho kolega mu byl nesympatický.

V polovině knihy najednou nechává hlavního hrdinu projít prozřením, při kterém si uvědomí, kým doopravdy je. Do onoho okamžiku se ovšem v knize nesetkáme ani s náznakem pochybností, které by příchod změny předznamenávaly. Autorka pravděpodobně chtěla budovat napětí a čtenářům dopřát moment překvapení, výsledek bez procesu ale působí trochu jako rána z čistého nebe. Sice neočekávaně, ale také ne příliš uvěřitelně.

Zahrada je nejsilnější v momentech, kdy líčí těžkopádný návrat bývalého kněze, který do církve vstoupil ve formujících letech a v dospělém životě nepoznal nic jiného než bohoslužby a zpovědi farníků. Když popisuje zdlouhavé dny, ve kterých Jaroslav neví, kudy kam a lopotí se i s těmi nejběžnějšími úkony každodenního života. Ať už jde o vaření či placení účtů za elektřinu.

Dvořáková v této rovině může do jisté míry čerpat i ze svých vlastních zkušeností. Když jí bylo pouhých čtrnáct let, vstoupila do kláštera a dospívání strávila pod tvrdou rukou řádových sester. V rozhovoru pro iDNES.cz popisuje, že si neodžila normální pubertu, což chápe jako „průšvih pro vývoj osobnosti“.

Podobně je na tom i její protagonista Jaroslav, který se k víře upjal v útlém věku a své identity a jejích různorodých aspektů si začal být plně vědom až poté, co stěny farnosti opustil. Jako by se najednou opět vrátil do období dospívání a musel si se zpožděním projít sebepoznáváním, které tehdy přeskočil.

V této poloze Zahrada připomíná poměrně pozoruhodnou novelu Veroniky Bendové Nonstop Eufrat (2012) o muži, který se rozhodl kněžskou dráhu opustit, protože se zamiloval. Jakkoliv zní naznačená zápletka klišovitě, o žádnou romantickou lovestory se nejedná. Bendová v novele, podobně jako Dvořáková, líčí obtížné sžívání se církevního odpadlíka se světem, který do té doby nevnímal. Střet dvou zcela odlišných realit často ilustruje konflikty, které bývalý kněz zažívá se svou partnerkou, typickou zástupkyní generace mileniálů.

Bendová se, na rozdíl od Dvořákové, nepouští do velkých ambiciózních témat. Její vyprávění je velmi civilní a točí se hlavně okolo každodenních problémů. A sázka na jednoduchost jí vychází. Příběh je uvěřitelný a čtenáři nemají problém sžít se s jeho hlavním hrdinou, i když s ním na první pohled nemají nic společného.

Zahradě škodí, že se pouští do příliš mnoha témat najednou a opravdu do hloubky se nakonec nevěnuje ani jednomu. Příběh tápajícího exkněze je v jistých momentech silný, celek ovšem působí poněkud zkratkovitě a nepřesvědčivě. Cesta do hlubin duše se jednoduše nekoná.