Recenze: Druhý Gladiátor je nádherně výstřední podívaná

Původní film Ridleyho Scotta se v roce 2000 stal překvapivým vzkříšením klasického hollywoodského subžánru „meč a sandály“, kterému se tak dařilo za zlatých dob slávy Charltona Hestona, Richarda Burtona, Elizabeth Taylor a dalších ikon stříbrného plátna 50. a 60. let. Slavné antické i biblické osobnosti ožívaly ve výpravných technicolorových filmech s klasickým příběhovým schématem plným tragiky, úkladů, lásky a pletich.

Gladiátor přišel s chytlavým twistem. Jeho hrdina, římský generál Maximus, byl scenáristickým vynálezem, nikoli kanonickou postavou. Scott společně s triem scenáristů vybudoval Řím, který nikdy nebyl. Přes povědomost a přibližnost některých reálií vystavěli velkolepý příběh o zradě a pomstě, o ideálu Věčného města, který strážil císař, filozof a Maximův mentor Marcus Aurelius. Hybnou silou vyprávění nebyly abstraktní ideje, ale jednoduchý osobní příběh zhmotněný do kultovní věty: „Jsem Maximus Decimus Meridius. Velitel Severní armády. Generál legie Felix. Věrný služebník pravého císaře, Marca Aurelia… Otec zavražděného syna, manžel zavražděné ženy. Pomstím je. Teď, nebo v příštím životě…“

Ledově klidný vůdce a bojovník Maximus, ztvárněný charismatickým Russellem Crowem, se pustil do duelu s uzurpátorem trůnu Commodem, jednou z prvních velkých psychotických rolí Joaquina Phoenixe. Příběh, který měl mnoho rysů naivní antické soap opery, brzy diváci vynesli do kultovních výšin.

Ridley Scott své umění historické limonády, která míchá trochu pravdy se spoustou naivizované fikce, vyzkoušel v dalších filmech. Hrdinové jeho Robina Hooda a Království nebeského měli ale společný problém – chyběla jim zakořeněnost v silném osobním příběhu a příliš ilustrovali obecné utopické ideje kulturního porozumění či sociální spravedlnosti, které Scott ve své tvorbě tak vášnivě hájí. Možná jim nechyběl ambiciózní rozmach, ale nikdy nedosáhli pádnosti Gladiátorova úderu.

Režisér, jehož historické látky provází od skvělého dualistického debutu Soupeři, se jich nevzdal ani ve své pozdní fázi tvorby. Poslední souboj (2021) je na jeho poměry komorním dramatem o různých úhlech pohledu na tutéž událost. Špinavý, brutální a dramaturgicky nedokonalý film o vině, trestu a krutosti středověku patří k jeho nejlepším počinům, protože se místo epického oblouku soustředí na detaily a charaktery.

Rok před druhým Gladiátorem uvedl Scott ještě nesoudržnou historickou fresku Napoleon. Skoro všichni se už ale po očku upínali k velkému návratu jeho režijního triumfu, do hájemství mečů, sandálů a tóg.

Jak si druhý Gladiátor poradí s tíhou výstroje svého předchůdce? A jak se dá navázat na film, který měl uspokojivý a definitivní konec? Žádná odpověď, kterou nový snímek nabízí, není v ničem přelomová, chytrá či překvapivá. Princip nástupnictví, kdy dědictví přijímá postava pokrevně spřízněná s původním hrdinou, drží Hollywood v chodu poslední dekády.

V tomto ohledu není valné překvapení, že i když expozice filmu zastihuje protagonistu Hannu jako velitele numidijského města, které čelí ataku římského impéria, velice rychle si lze domyslet jeho spojení s pokrevní linií Marca Aurelia, potažmo samotného Maxima Decima Meridia. Hanna ztrácí při útoku římského generála Acacia svou životní lásku, a zdánlivě tak nabírá stejnou trajektorii jako jeho předchůdce. To, že ztrácí svobodu a stává se gladiátorem, je totiž zároveň jeho jedinou cestou k pomstě za ztrátu své milované.

Povědomé jsou i další příběhové souřadnice. V prvním díle Řím kolaboval pod zhýralým diktátem tyrana Commoda, v pokračování pozvolný rozpad říše pokračuje. Dekadentní žezlo přejímají dvojčata Geta a Caracalla, jejichž šestáková stylizace osciluje někde mezi anemickou bledostí Joaquina Phoenixe a nezáměrnou parodií na image Eda Sheerana. Dekadenci Říše římské, která se utápí ve zbytečných válečných taženích a opulentních hrách, nechává Scott zrcadlit v samotném filmu.

Ten se oproti jedničce pomyslně utrhl ze řetězu a sází na akční atrakce, které vlastně podemílají heroickou důstojnost předchůdce, o to zábavnější ale jsou. Gladiátor Hanna tak čelí nejen zvůli římské moci, ale i pestré fauně – zdivočelým opicím, obřímu nosorožci či žralokům. Gladiátor II si uvědomuje, že semknutost a svým způsobem komorní rámec příběhu o pomstě už nebudou publiku stačit, proto se snaží přidat ve všech ohledech. Linii vzestupu hrdiny tak doplňuje sice jednoduchá, ale košatá politická rovina líčící boj o moc a přetrvávající strach z idejí „snu o Římě“, který zastával Marcus Aurelius.

Pokud měl první Gladiátor jasné prvky antické soap opery se všemi sošnými frázemi a historickými zkratkami, jeho následovník ještě přidává. Přes jistou odhadnutelnost děje je to právě kadence zvratů a dynamika, které z druhého Gladiátora dělají vedle akce při vší naivitě strhující podívanou. Sice není čas dlouze ulpívat s postavami a jejich motivacemi, na druhou stranu film nedává divákům zbytečně moc prostoru přemýšlet o tom, zda všechno dává smysl.

Scott vybudoval historizující horskou dráhu, která se absolutně nebojí střemhlavých pádů a efektních výkrutů, přitom záhadným způsobem drží ve své dekadentní grotesknosti pohromadě jako velkolepá akční podívaná. Svým způsobem jde o antickou obdobu neprávem nenáviděného a právem milovaného Krále Artuše Guye Ritchieho.

Obrovský podíl na tom má obsazení v čele s generačním talentem Paulem Mescalem. I když jeho Hannu druzí označují za zuřivého, Mescal svým nepředvádivým, tlumeným herectvím naopak působí civilně. Jeho hrdina nikdy není „větší než život“, což platilo o Maximovi, ale je tak akorát velký, aby mohl vést druhé a být uvěřitelným šampionem lidu. Nejednoznačný protivník, generál Acacius, kterého s rozvážnou přesností hraje Pedro Pascal, vnáší do příběhu tragickou důstojnost a velikost, možná až nezaslouženou tomu, jak seriózně lze nakonec celé vyprávění brát. A obří roli na fungování a vyznění celého příběhu má intenzivní výkon Denzela Washingtona, jehož obchodník Macrinus se zprvu zdá být jen variací na slavnou postavu otrokáře Proxima, kterou v prvním díle ztvárnil Oliver Reed, aby však nakonec vnesl do vyprávění tolik potřebný moment rivality a překvapení.

Scott ve svém novém filmu celkem zručně nakombinoval mechaniku příběhu o pomstě a svou klasickou utopickou vizi hrdiny, který smíří nesmiřitelné a obhájí ideál rovnosti a možnosti harmonického soužití. Díky Mescalovi a jeho herectví vítězí nad patosem sympatická obyčejnost a film ustojí všechny vzletné fráze, peripetie s následnictvím a divoké scenáristické veletoče. Ne, s dějinami Říše římské má i nadále Gladiátor společných spíš pár jmen a reálií, ale jako divoký akční apokryf s přimhouřením oka obstojí.

Druhý Gladiátor nebude v žádném případě tak milovaný a ctěný jako jeho otec. Nebudou ho věnčit Oscary. Dokonce v mnoha momentech může ochránce jeho odkazu iritovat, protože zveličuje snad všechny prvky „historické limonády“, které podrývají sošnou důstojnost Maximova kultu. V tom je ale jeho největší síla. Dekadentní přehnanost a lehký nedostatek autocenzury daly vzniknout třaskavému antickému koktejlu brutality, adrenalinu, naivity, slávy a cti, před kterým se nedá vážně klanět, zato si ho lze vychutnat plnými doušky v jeho opojné prostotě.