Sibiřský Wim Hof nadává na duhu. Dokument pátrá, proč Rusové věří Putinovi

Čtyřicátník Vitalij žije v nevábné špeluňce na sídlišti u ruského Novosibirsku. Přestože se do jediné místnosti se všemi věcmi a velkým bojovým psem sotva vejde, hrdě prohlašuje, že mu stačí. Bydlení je dle něj ostatně jen úkrytem před sněhem a deštěm. Vystudoval sice jadernou fyziku a filozofii, vydělává si však jako zedník. Když zrovna neopravuje chatky, vysekává díry do zamrzlé řeky, aby se mohl otužovat v ledové vodě, případně se v tričkách s Vladimirem Putinem nebo Kim Čong-unem pere se svými parťáky.

Protagonista dokumentu Štěstí a dobro všem, který režisér Filip Remunda uvedl do kin koncem února, krátce po třetím výročí ruské invaze na Ukrajině, je podobně bizarní figurkou jako „něžný neonacista“ z filmu Svět podle Daliborka. Na jednu stranu zastává extrémní názory, na druhou stranu pod maskou tvrďáka skrývá frustraci, které může porozumět i divák, jemuž jsou šovinistické tendence bytostně cizí. Zatímco Remundův kolega Vít Klusák Daliborkův portrét natočil stylizovaně, s pomocí hraných scén, jeho dlouholetý souputník zvolil pro svůj poslední snímek čistě observační formu.

Vitalije sledoval uplynulých osm let a našel v něm vděčnou postavu, na níž by mohl alespoň částečně přiblížit prokremelské smýšlení v ruské populaci. Zedník s vysokoškolským diplomem je před kamerou velmi otevřený. Sám navíc na sociálních sítích zveřejňuje videoblogy, ze kterých Remunda ve filmu hojně čerpá. V jednom z nejabsurdnějších příspěvků například komentuje duhu na obloze a stěžuje si, že se stala symbolem homosexuálů, které by z Ruska nejraději deportoval na „zkažený Západ“. Putin to ale dle něj jistě zařídí.

V dalším z videí se Vitalij k ruskému prezidentovi přímo obrací. Odvolává se na jeho slova, dle nichž má každý Rus právo na důstojné bydlení, a vysvětluje mu, jak se sám ocitl za hranicí chudoby. Vitalijovi rodiče byli za Sovětského svazu prominentními vědci, kteří pracovali ve výzkumných ústavech novosibirského Akademgorodku – akademického městečka vybudovaného koncem padesátých let minulého století. Jejich syn už však studoval v dobách, kdy se impérium zhroutilo. Rusko si v devadesátých letech prošlo ekonomickou krizí a Vitalijova rodina tak ztratila postavení, na něž byla za komunistického režimu zvyklá.

Vitalije posléze propustili ze zaměstnání, takže nebyl schopný splácet hypotéku a musel se vystěhovat ze svého bytu. Z finanční tísně už se pak nevyhrabal a namísto práce, která by odpovídala jeho kvalifikaci, začal nádeničit. Není tedy překvapením, když se ve filmu podobně jako jeho rodiče nostalgicky vztahuje k sovětské éře a kritizuje, že v současném Rusku vládne korupce a dvě třetiny populace se potýkají s bídou.

Diváka nedotčeného masivní kremelskou propagandou ovšem může zaskočit, že Vitalij přes všechny svoje výhrady vůči Moskvě i regionálním samosprávám dál vzhlíží k Putinovi. Dokonce za něj při příležitosti prezidentských voleb ochotně plave mezi ledovými krami.

Jakkoli záběry na funícího Vitalije při jeho extrémních výkonech i úryvky z jeho videoblogů zakončené slovy „štěstí a dobro všem“ vyznívají absurdně, Remunda se mu ve filmu nevysmívá. Dokument zachycuje také scény, které jdou až k samotnému jádru Vitalijovy rozporuplné osobnosti. „Proč do té vody vůbec lezeš? Sám bych něco tak nepříjemného nikdy dobrovolně nepodstoupil. Buď necítíš bolest, nebo trpíš a přesto ji vydržíš,“ říká ruskému ledovému muži v jednu chvíli jeho kumpán. „To víš, že ji cítím, ale připadám si pak víc naživu,“ odpovídá mu Vitalij.

V jiné scéně na podobné téma naráží se svou matkou, která nechápe, jak se z jejího syna mohl stát hrubián naštvaný na svět. „Možná jsem tě v dětství málo pusinkovala a objímala,“ uvažuje vystudovaná geoložka. „Dej mi pokoj s tím freudiánstvím,“ vzpírá se Vitalij sebereflexi, jež je mu očividně nepříjemná. Zdá se, že fyzickou bolestí přebíjí bolest duše. Materiální strádání si kompenzuje siláctvím. Při otužování a bitkách si dokazuje, že je pořád chlap. Když už se mu nenabízí kariéra hodná jeho vzdělání, udržuje si poslední zbytky sebeúcty díky svalům.

Film přitom ukazuje, že to Vitalijovi stále pálí. Někdy suverénně cituje Čechova, jindy filozofuje nad marxismem. S příchodem války na Ukrajině navíc zjevně čelí pochybnostem a obavám z jaderného konfliktu. Proto diváka občas zamrzí, že ho vedle rodičů a přátel s limity jeho postojů nekonfrontuje také režisér, zvlášť když pro něj Remunda reprezentuje obyvatele „prohnilé západní civilizace“. Svým čistě pozorovatelským přístupem na druhou stranu dokumentarista vzdoruje případným námitkám, že obraz protagonisty zkresluje vlastními představami, s nimiž se po premiéře Světu podle Daliborka setkával Klusák.

Štěstí a dobro všem každopádně přináší cenný vhled do ruské společnosti, jež je pro nás navzdory jazykové blízkosti čím dál víc nečitelná. Zvlášť když se s konfliktem na Ukrajině dostává do ještě větší mezinárodní izolace a veřejné mínění místních obyvatel lze vzhledem k hrozbám ze strany politického režimu jen těžko důvěryhodně zmapovat.

Pokud navíc odhlédneme od kulturních specifik Vitalijova osudu, můžeme v něm vidět také lidi, kteří zažívají podobně bezútěšnou situaci v našich podmínkách a kteří pak stejně jako Vitalij podléhají vyhraněným ideologiím.