Článek
Na Zemi jsme na okamžik nádherní je román o životech vietnamské menšiny mezi bílými, o chudobě a především o jazyku, díky kterému si dokážeme uvědomit, co všechno máme společné. A právě v tom je jeho největší síla.
„Mami,“ začíná vypravěč, jmenuje se Pejsek a své matce píše dopis. Ta si ho ale nikdy nedokáže přečíst. Neumí totiž anglicky. „Píšu, abych ti byl nablízku — přestože s každým slovem, které napíšu, se ti vzdaluju.“
V zahraničí se kniha i dva roky po svém vydání drží v bestsellerových příčkách, často ji řadí k velkým dílům americké literatury. Pejsek přitom vypráví čtivě a naléhavě, formou dopisu chce prozradit matce pravdu o svém životě. Jeho dopis mu umožňuje vracet se rodinnou pamětí a nacházet to, co máme všichni společné. Někdy totiž k pochopení druhých stačí jen slyšet jejich příběh.
Pejska pojmenovali naschvál tak bezvýznamně, aby už jméno odrazovalo zlé duchy. Je drobný, jiný, neumí moc dobře anglicky, mluví potichu a ve škole ho šikanují. Autor románu, mladý básník Ocean Vuong, skrz Pejska vypráví příběh rodiny traumatizované válkou ve Vietnamu a chudobou, ale neuhýbá ani před současnou americkou společností.
Vuongův autorský styl nepřichází odnikud. Řadí se k takovým literárním celebritám, jako jsou Francouz Édouard Louis nebo Nor Karl Ove Knausgård, a využívá události vlastního života, aby dal hlas lidem, kteří ho ve společnosti často nemají.
Jedním z takových je i Pejskova matka. Jednou se s ní a se svou babičkou vydal do obchodu shánět hovězí oháňku a zjistil, že pro ni neznají anglický výraz. V obchodě se jim vysmáli a Pejsek později napsal: „Ten večer jsem si slíbil, že už nikdy nebudu mlčet, když budeš potřebovat, abych za tebe mluvil.“
Noční obloha s průstřely
„Začnu mluvit hlasitěji hned, jakmile najdu odvahu,“ vtipkoval Vuong při jednom ze svých nedávných čtení. „A čím hlasitěji mluvím, tím větší mám odvahu.“ Ta slova platí také pro jeho dosavadní tvorbu. Jako básník začal skromně, básně nejdřív publikoval na svém blogu, po nocích je přednášel v newyorských barech a první knihy si ve dvaceti vydával sám. Když mu v roce 2016 vyšla sbírka básní Night Sky With Exit Wounds (Noční obloha s průstřely), během pár týdnů se stala doslova literární senzací. Vuong sbíral jedno ocenění za druhým, mezi nimi i prestižní Cenu T. S. Eliota. Za svou tvorbu získal také MacArthurův grant pro nadané jedince (držitelům se po dobu pěti let vyplácí celková částka zhruba 14 milionů korun). Jeho poezie je posetá střepy z vietnamské války a zkušeností chudé vietnamské komunity v Americe a částečně vychází z autorova života.
Podobně jako jeho matka s babičkou se i Vuong narodil v Saigonu. Babička se za války živila jako prostitutka, později měla tři děti s americkým vojákem. Když se pak voják (dědečkovo jméno se její vnuk nikdy nedozvěděl) musel vrátit do Států, děti byla donucena rozdělit do dětských domovů. Vuong sám musel přes uprchlické tábory i s matkou utéct, kvůli jejímu smíšenému původu ji totiž v komunistickém Vietnamu podezírali ze špionáže. V jedné básni Vuong popisuje paradox, díky kterému je vůbec na světě: „Americký voják ojel vietnamskou farmářku. Proto přišla na svět moje matka / Proto jsem tu já. Tedy žádné bomby = žádná rodina = žádný já.“
Kniha bez záporných postav
Mohlo by se zdát, že v románu Na Zemi jsme na okamžik nádherní, který do češtiny přeložil Martin Světlík a vydalo nakladatelství Vyšehrad, musel Vuong začínat úplně od znova. „Doporučil bych začít s poezií každému autorovi,“ odpovídá často na otázky, jak se mu podařilo přejít od básní k próze. Psaní je pro Vuonga především možnost vcítit se do druhých, poskytnout jim místo k nádechu. I prózu píše poeticky, v některých místech se kniha dokonce láme do něčeho, co alespoň formou báseň připomíná. Pro pochopení ale není forma až tak důležitá, Vuong často střídá úvahy o životě s napínavým vyprávěním. „Chtěl jsem ve své knize vyzkoušet něco jiného,“ řekl v rozhovoru pro The Atlantic. „Stejně tak jsem chtěl, aby v ní nebyly žádné oběti. Ani záporáci.“
Dopřál tedy v knize všem postavám — nejen lidem, i místům a vzpomínkám — jejich vlastní život, svobodu. Ve Vuongově podání není nic černobílé. Pejskova matka Rose sice trpí traumaty a synovi často ubližuje, Pejsek ale vidí dál než za sebe. „Možná, že vztáhnout ruku na své dítě znamená připravit ho na válku,“ píše a ukazuje, že matka jen dělá vše proto, aby syna zocelila a připravila ho na život v drsném světě.
Když popisuje dětství na předměstích, v nehtových salonech, ve výparech z odlakovačů a phở, střídá každý obraz utrpení a bolesti obrazem dalším, plným něhy a empatie. Sám kvůli své odlišnosti zažil rasistickou a homofobní šikanu a útěchu nachází až v Trevorovi, bílém klukovi, který je ve spoustě věcí Pejskův protiklad. Je násilný, závislý na lécích proti bolesti a Pejsek ho miluje — násilí je pro něj totiž něco natolik běžného, že ho „v podstatě vnímal jako přirozenou součást lásky“.
Stejný lék v knize uleví Pejskově umírající babičce Lan, v Trevorově případě se zase promění ve zbraň a nakonec ho zabije. „Zlomilo mi to srdce. Rozervalo mě to na kusy,“ napíše na Facebook Trevorův otec po smrti svého syna a Pejsek větu překroutí v o něco výstižnější: „Nezlomil mi srdce — ale vlámal se mi do nitra.“
Neobyčejná slova o obyčejných životech
„Máš takové štěstí. Můžeš psát o válce. Já jsem bílá, nemám nic,“ řekla Vuongovi po jednom čtení mladá básnířka. On sám přitom jakoukoliv jedinečnost odmítá. Jeho román se sice již brzy dočká filmové adaptace v produkci studia A24, Vuong občas pózuje na obálkách lifestylových časopisů, jeho příběh je ale výjimečný především díky naléhavosti Pejskova vyprávění. „Vždycky říkám s trochou škodolibosti, že píšu o normálních věcech, docela obyčejných,“ uvedl v rozhovoru Vuong. „Vlastně – možná, že tím exotickým jsou příběhy o šťastných lidech, jsou ten vzácný, ojedinělý drahokam, který dokáže prožít jen hrstka lidí.“
