Recenze: Denemarková píše o Němcové. Ambiciózně i předvídatelně

Recenzi si můžete také poslechnout v audioverzi.

„Když vyšel román Hodiny z olova, lidi mátlo, že postavy nemají jména. Neměly jména, důležité byly emoce, činy a choroby jejich doby. Tady mají postavy jmen až moc. A stejně nejsou podstatná,“ píše na poslední straně svého nového románu spisovatelka Radka Denemarková. Čokoládová krev je román témat, ne dat a jmen, tvrdí jeho autorka. Jde „proti konvencím, proti těm, kteří mají moc a bojí se svobody.“

Tou poslední větou by šlo popsat celé dosavadní dílo Radky Denemarkové, jedné z nejvýznamnějších českých porevolučních autorek, která ve svých knihách pravidelně dekonstruuje mocenské mechanismy - ať už se týkají systematické tyranie (Peníze od Hitlera), vládních praktik v nejlidnatější zemi světa (Hodiny z olova), nebo způsobů, jakými manipulují muži se ženami a silnější se slabšími (Příspěvek k dějinám radosti, Kobold).

V aktuálním románu chce Denemarková rozkrýt současné konvence v jejich pomyslném zárodku: v 19. století. Doba, na kterou se současnost tak ráda dívá s nostalgií, dnešku podle Denemarkové dala fanatické vlastenectví, vykořisťování nejhrubší formy kapitalismu i těžbu ropy a iluzi, že lidstvo má nárok na veškeré zemské zdroje.

To tehdy se společný prostor „zadřel v genech“ a „lidé začali pobíhat v neviditelných krojích, přesvědčení o své národní výjimečnosti“. „Příběhy dnešních životů píše století devatenácté a jeho vlaky chamtivosti,“ píše Denemarková. „Pražce devatenáctého století vedou do Osvětimi.“

Radka Denemarková vždycky vybočovala z literárních škatulek, její knihy se nejen těžko zařazovaly do konkrétního proudu, i v kontextu vlastního psaní byla každá nová próza pokusem o překročení dosavadních autorských hranic. Kobold experimentoval s formou dvojrománu, Hodiny z olova mozaikovitě skládaly složitou geopolitiku česko-čínských vztahů, studovaly odkaz Konfucia či Havla a četly se jako sedmisetstránková báseň.

I Čokoládová krev je formální experiment. Román, který se na svou dobu dívá z okna vlaku. „Tak. Tak. Tak. Vlak jede, jede vlak,“ ukončuje Denemarková každou z mikrokapitol, v níž sleduje tři zásadní postavy. Prvního velkokapitalistu dějin, J. D. Rockefellera, emancipovanou francouzskou spisovatelku George Sandovou a nakonec v českém národním kotci uvězněnou Boženu Němcovou. Román rytmicky těká mezi výjevy z jejich životů, stejně jako se oči cestujících zachytávají rychle ubíhajících bodů v krajině.

Čokoládová krev ale paradoxně ničím nepřipomíná Rudišův úspěšný železniční román Winterbergova poslední cesta, který ve srovnání s prózou Denemarkové působí skoro tradičně. Výjimečnost Čokoládové krve se totiž skrývá v dominantním hlase vypravěčky, v jejím komentování, neustálém připomínání, že životy postav sledujeme z pozice dneška. Vlak jede, jede vlak – nezadržitelně až k tíživé současnosti.

Fakt, že historie neskončila, se ve Winterbergovi připomínal také, ale u Rudiše probouzel ohromení a melancholii. Čokoládová krev, jejíž název má symbolizovat nejen ropu, ale i menstruační krev nebo křehkou životaschopnost utlačovaných, je naléhavý apel. „Příběhy dnešních životů píše století devatenácté a jeho vlaky chamtivosti. A slovník průmyslových zemí saje čokoládovou krev. To moderní kapitalismus vytváří národ. A rovnou jím pohrdá. Budoucnost zůstala trčet v devatenáctém století.“

Málokterý hlas je v literatuře tak rozpoznatelný jako ten Radky Denemarkové, a to i za hranicemi Česka. Vůči lokální literatuře se ani nepotřebuje vymezovat. Co se spisovatelských ambicí týče, hojně překládaná autorka žije to, co podle jejích slov nemohla zažít Božena Němcová. Distancovat se od trendů, společenské poptávky a požadavků domácí literární kritiky. Psát nově a jinak.

Jenže jde ještě psát nově o Boženě Němcové?

I kdyby o slavné spisovatelce nedávno nevznikl úspěšný čtyřdílný seriál a posléze nevyšla jeho románová předloha Hany Wlodarczykové, těžko se bránit dojmu, že se společnost ve vnímání jedné z nejdůležitějších osobností českých dějin posunula.

Už nestačí nabořit romantický symbol matky národní literatury, upozornit na touhu Němcové po emancipaci a někdy více, někdy méně manifestované myšlenky na svobodný život. Vyprávět o Němcové „jinak“ je výzva, kterou ani taková spisovatelka, jako je Denemarková, nedokáže bez problémů překonat. A nepomůže ani vysvětlující doslov, že o postavy přece nejde.

S těžkým úkolem se Denemarková vypořádává částečně tím, že život nejslavnější spisovatelky zasazuje do světového kontextu. Nejde tu jen o křížení časových os a hypotézy z hodin dějepisu o tom, kdo se mohl potkat s kým. Čokoládová krev chce zachytit efekt motýlích křídel od Rockefellera k Sandové, od Sandové k Němcové a zpět – a hlavně pak vlnobití, které o dvě století později zažíváme my.

Aktualizující vypravěčský komentář je to, z Čokoládové krve dělá výjimečný text, ale zároveň dokáže být zdrojem frustrace. Není v něm dost prostoru pro ambivalenci, překvapení nebo nejistotu. Denemarková chce být angažovaná, ale často se její apel zplošťuje na rychlé glosy o nespravedlnosti světa. Ne Němcová, to ony sráží rafinovanost ambiciózního textu. Tak jako je rozpoznatelný autorčin rukopis, je v jejích knihách čím dál snazší odhadnout, k jakým výsledkům dojdou.

Na straně Denemarkové ale zůstává polehčující okolnost. Nespravedlnost, na kterou dlouhodobě upozorňuje, nikam nezmizela.