Recenze: Daniel Craig vyměnil Bonda za Poirota. Už to nefunguje

V roce 2019 se režisér Rian Johnson, právem unavený ze záplav fanouškovské nevole nad jeho odvážným autorským pojetím nových Star Wars, uchýlil k překvapivému žánrovému úkroku. Vzal si klasickou „whodunnit“ šablonu mocně inspirovanou členitými labyrinty Agathy Christie, přesadil ji do současnosti, okořenil satirickými prvky a do hlavní role roztržitého detektivního génia obsadil dalšího člověka, který potřeboval detox od „velkého Hollywoodu“.

Britský herec Daniel Craig v roce 2015 prohlásil, že by si raději podřezal zápěstí, než aby hrál v další bondovce, a o dva roky později pozitivně šokoval komediální kreací pošahaného výrobce výbušnin Joea Banga v nedoceněném sociálním heistu Stevena Soderbergha Loganovi parťáci. Těžko říct, co zamotalo kritice a divákům hlavu víc – albínský přeliv, nebo záhadný akcent, který měl zřejmě zavánět Západní Virginií, ale ve skutečnosti neurčitě levitoval mezi kontinenty.

Ve filmu Na nože Craig pokračoval v matení lingvistů i publika. Jako věhlasný detektiv Benoit Blanc opět mluví tajemným akcentem a zosobňuje ještě větší kontrast než buran Joe Bang, který aspoň seděl Craigově muskulatuře. Jenže právě v nesouladu mohutné tělesné konstituce a drsné tváře s figurou svérázného a změkčilého génia se ukrýval jeden z mnoha funkčních satirických aspektů filmu. Craig nepochybně nebyl distingovaný Poirot, jak ho známe z výtečného podání Davida Sucheta, přesto si osvojil kus jeho šarmu a svojskosti jemně dotvořený otravností inspektora Columba.

Tajemství úspěchu Na nože spočívalo právě v tom, že přiznaně ironicky pracovalo s určitou zastaralostí klasické „whodunnit“ detektivky, tedy spletité a pečlivě zkonstruované záhady, která tradičně rezignuje na některé zákony realismu, aby zamotala hlavu všem pátrajícím. Ne nadarmo se tenhle žánr ve své klasické podobě, jakou známe z románů Agathy Christie, spojuje s archaičností a teatrálností. Johnson před nimi neuhýbal, pozval je dovnitř a vytvořil film, který funguje jako satirický komentář žánru i jako funkční detektivka, na jejíž pravidla je radost přistoupit – právě proto, že je divák zná a dokáže si od nich udržet určitý pobavený odstup.

Uprostřed módy temných detektivek severské školy, které „whodunnit“ šablonu zbavily divadelnosti a nadhledu a vnesly do nich vážný sociální a psychologický kontext, bylo Na nože synonymem šťavnaté prázdninové četby, která baví, a přitom stimuluje šedé buňky mozkové. Díky téhle úspěšné souhře vznikl potenciál pro franšízu Benoita Blanca.

Druhý korálek navléká Rian Johnson už na Netflixu, který práva na další dva filmy odkoupil za rekordních 450 milionů dolarů. Rozhodně ne špatné na žánr, který mnozí ještě nedávno škatulkovali jako víkendovou kratochvíli pro penzisty. Přechod na streamovací platformu přináší i rozšíření měřítka a satirického záběru. A bohužel taky značnou devalvaci toho, co Na nože proměnilo v kultovní počin.

Komorní rámec jedné americké buržoazní rodiny a jejího sídla už nedostačuje. Johnson vychází z epičtějšího dějového půdorysu, který Agatha Christie využila ve svém legendárním románu A pak nezbyl žádný (též Deset malých černoušků). V tomto případě zve výstřední miliardář Miles Bron na svůj soukromý řecký ostrov skupinu vlivných přátel, aby pro ně nachystal rafinovanou detektivní hru. Každý z nich je s podivínským boháčem, jehož patenty „narušují“ světové události, osudově a ne zrovna pozitivně provázaný. Za fingovanou vraždou se tak skrývá minimálně jedna skutečná. A zdánlivě promyšlený plán zboří drobnost. Mezi pozvanými se nečekaně objevuje Benoit Blanc, který má svou vlastní agendu.

Glass Onion výrazně přitlačila na pedál satiry a poohlíží se po reflexi globálních událostí. Ubylo tak přiznané archaičnosti prvního dílu a množí se vděčné a patřičně povrchní reference na současnost. Mezi hosty je tak tvář konzervativního macho kanálu pro pravé muže, influencerka v bikinách, americká senátorka na vzestupu či poněkud zmatená obchodnice s lidskou pitomostí v podobě tepláků pro dobu covidovou.

V současné kinematografii se začínají množit filmy, které si vytvářejí snadné cíle, na jejichž zkaženosti se shodnou diváci napříč názorovým spektrem. Zalidnily k uzoufání plochou ekosatiru K zemi hleď. Kdysi provokativní Ruben Östlund jimi vystlal svůj políček „pozlacené realitě pro jedno procento“ Trojúhelník smutku. Ani Rian Johnson neodolal a Glass Onion vycpal dekorativními karikaturami zhýralých nabobů.

Všechny tři filmy spojuje to, že si cestu zkracují schematizací, která domněle poukazuje na nešvary mocných, ve skutečnosti spíš vytváří prázdnou zábavní bublinu, v níž všechny ostré výpady bezpečně dopadají do významových tlumičů šoku. Divák tu snadno může ukazovat prstem na viníky úpadku a nikdy ho nemusí stočit k sobě samému. Satira mu místo nekomfortu nabízí spíš polstrované křeslo, odkud lze snadno moralizovat a cítit se povznesený nad pošetilostí mocných.

Glass Onion je přesným opakem prvního Na nože, které navzdory schematičnosti dýchalo životem a energií. Ve druhém díle všechno zachvacuje pitvořivá pompézní křeč, v níž tentokrát bohužel ustrnul i Daniel Craig. V toporně rozpohybovaném světě náhle jeho Blanc působí jen jako další umělohmotný naschvál, který tentokrát zdaleka nemá tak velký prostor uplatnit své detektivní nuance.

I když Rian Johnson volí nelineární vyprávění, které napřed vytvoří určitou verzi událostí, aby je ve druhé třetině postavilo na hlavu a ve třetí znovu lehce pootočilo, s rafinovaností prvního filmu se ten druhý měřit nemůže. Dedukční schopnosti detektiva se omezují spíše na nahodilé špehování, protože samotná záhada je nabubřele vnějšková a symbolizovaná obří „křišťálovou cibulí“, tedy nesmyslně okázalým sídlem Milese Brona.

Blanc několikrát důležitě připomene, že cibule znamená odlupující se vrstvy, avšak cibule z křišťálu žádné nemá. I když se film svou složitou prostotu snaží skrývat heslem „so dumb it’s brilliant“ (tak pitomé, až je to brilantní), ve skutečnosti mají jeho výpady na pochybné internetové celebrity a zakomplexované miliardáře stižené mesiášským komplexem mnohem blíže k tomu prvnímu. Ve zjištění, že domnělí géniové jsou v jádru spíše dětinští idioti, kterým všechno prochází, mnoho potenciálu k brilanci netkví.

Pokračování Na nože nelze upřít, že obsahuje zábavné pasáže, především ve druhé třetině, která nejvíc těží z pravidel „whodunnit“. Detektiv tu spřádá plán, sbírá indicie a připravuje si půdu pro závěrečné setkání podezřelých, kde odhalí pravdu, jež byla celou dobu na očích. I to se ale nakonec zvrhne v extravaganzu, v níž kulhá logika a dominují scénické efekty nad jemnou psychologickou hrou.

Pokud byl první film osvěžujícím vypovězením ironické války hollywoodské zábavě a poučeným návratem ke kořenům literární detektivky, ten druhý mnohem více připomíná pohodlné tepláky ušité na míru obecenstvu streamovacích platforem. Je větší, je okázalejší. Ale je také dutější a méně inspirativní z hlediska osvěžování starých formulek novými postupy. Na nože bylo terapeutickou očistou dvou tvořivých duší poněkud unavených korporátním strojem na zábavu. Glass Onion s ním spíš uniformě splývá, i když se to marně snaží maskovat výsměchem jeho nadutosti.