Recenze: Cormac McCarthy se loučí ve stínu umírajícího vesmíru

„Tak pojď Billy Rayi, nic netrvá věčně,“ říká v jednu chvíli Billy Western, hrdina Pasažéra, svému kocourovi zalezlému pod postelí. „Tohle ale není zrovna zpráva, kterou by kočka chtěla slyšet,“ glosuje jeho snahu vypravěč. A není to ani zpráva, kterou by chtěl slyšet jakýkoliv fanoušek Cormaca McCarthyho. Ten totiž letos v červnu ve věku nedožitých 90 let zemřel. Přesto není četba románu pouze hořkým sbohem, ale skutečně úchvatnou zkušeností na pomezí nihilistické úvahy o pomíjivosti věcí a pobaveného glosování lidského hemžení na poli matematiky, zločinu, vesmíru, života a vůbec.

Ostatně McCarthy vždy byl autorem, na něhož se nezapomíná, nýbrž vzpomíná. V dobrém i zlém – to podle toho, jak moc jste otrlí a připravení na opojné, ale zároveň až fyzicky nepříjemné čtenářské zážitky. I když mu první román vyšel už v roce 1965, komerčního průlomu se dočkal teprve v devadesátých letech tzv. Hraničářskou trilogií, již tvoří Všichni krásní koně, Hranice a Města na planinách. Tento novodobý western, zahalený potměšile evokovanou nostalgií po zániku starých dobrých časů Divokého západu, totiž trochu zjemnil autorovy nekompromisní vize přírody, v níž se smrt a život, dechberoucí krása i omračující hnus sváří bez ohledu na lidskou morálku. A zpřístupnil i poselství obnažené na kost už v jedné z nejbrutálnějších knih historie, Krvavém poledníku, že „dítě je otcem člověka“ – tedy, že neexistuje nevinnost; ve všech dobách a v každém věku se kdokoliv z nás může změnit ve zrůdu, za níž zůstává pouze zkáza. Vždyť jedním z mott zmíněného románu je stručná zmínka z novin, že archeologové nalezli na desítky tisíc let starých kosterních pozůstatcích stopy skalpování.

Následovaly další úspěšné, přestože často až nihilisticky fatalistické romány Tahle země není pro starý a Cesta, za niž McCarthy obdržel Pulitzerovu cenu a díky níž konečně výrazněji pronikl i k českým čtenářům. Mimochodem, právě postapokalyptická Cesta byla spolu s Židovským policejním klubem Michaela Chabona jedním z titulů, díky kterým si mainstreamová nakladatelství jako Argo, Odeon nebo Host naplno uvědomila, že má smysl vydávat žánrovou literaturu, a předznamenala tak u nás soumrak tradičních žánrových nakladatelství dominujících devadesátým letům. Ovšem od vydání Cesty svět na další McCarthyho román čekal dlouhých 16 let, dokud se během loňského roku neobjevily v rozmezí šesti týdnů hned dva – Pasažér, který právě vychází česky, a jakýsi jeho dovětek Stella Maris, které bychom se měli v překladu dočkat ještě před koncem roku.

První zmínky o Pasažérovi se objevily už v roce 2009. McCarthy tehdy zmínil, že pracuje na románu zasazeném do New Orleans kolem roku 1980. Měl být o muži, který se musí vyrovnat se smrtí své sestry, která byla podle spisovatelových slov „skutečně zajímavá holka“.

Podle různých dalších informací z rozhovorů a rozborů rukopisů je ale jasné, že Pasažér v určité podobě vznikal už v sedmdesátých letech. Možná i proto má trochu blíže k podivuhodnému románu Suttree (1979, česky 2012), kterým vyvrcholila první etapa McCarthyho tvorby, a je to… tak trochu pikareskní humoristický román skrytý v tradici jižanské gotiky. Na autorovu dekonstrukci westernu (a dalších populárních žánrů) z pozdějších dekád Pasažér vlastně odkazuje jen příjmením sourozeneckého páru (Western) a pak něčím, co bychom mohli při dobré náladě označit za zárodek zápletky.

Billy Western se totiž živí jako potápěč při záchranných akcích. Jednoho dne je s parťákem poslán k letadlu, které je takřka neporušené několik metrů pod hladinou oceánu. Je zamčené, chybí v něm černá skříňka, a jak se ukáže, také jeden z pasažérů.

Kolem Billyho se brzy začnou dít divné věci, včetně toho, že si na něj zasedne americká vláda. Podobně rozehranou zápletku McCarthy nabídl už v románu Tahle země není pro starý (muž, který se přichomýtne k něčemu, čím na sebe přivolá doslova trest boží), v Pasažérovi ovšem negraduje až ke starozákonnímu ztrestání obyčejného člověka do sedmého kolene.

Hrdina románu prostě bloumá neworleanskými bary, sem tam vezme nějaký melouch, navštíví babičku kdesi v Tennessee a snaží se nějak vyrovnat s neustálými vpády federálních agentů do svého soukromí (což nese obzvláště špatně výše zmíněný kocour Billy Ray, nejtragičtější oběť celé knihy). A do toho plká s kamarády i náhodnými známými o všem možném.

Třeba o kvantové fyzice a aktuálních matematických teoriích. Billyho otec se totiž v Los Alamos podílel na vývoji atomové bomby po boku Oppenheimera a ona skutečně zajímavá sestra Alicie byla od mládí matematickým géniem. Billy si tedy moc dobře uvědomuje, že „za svou existenci vděčí Adolfu Hitlerovi (…) že síly dějin, jež obohatily gobelín o jeho ztrápený život, jsou tytéž jako ty, které způsobily Hirošimu a Osvětim, sesterské události, jež navěky zpečetily osud Západu“.

Nad Billym se nevznáší jen přízrak atomové bomby, nepřirozeného slunce, jehož rozbřesk ohlašuje finální nicotu lidského hemžení. Svírá ho především ztráta sestry, se kterou jej pojil i jiný vztah než jen ten sourozenecký. Jeho kontury postupně odhalujeme z různých náznaků a flashbacků do časů, kdy Alicie Westernová ještě žila a byla navštěvována přízraky „komediantů“ vedených oploutveným Thalidomidovým Klukem (podle léku, jehož užívání vedlo k deformacím ještě nenarozených plodů).

Vzhledem k McCarthyho autorské historii, kam kromě již zmíněných vytříbených brutalit patří i kniha Dítě boží o nekrofilovi Lesteru Benningsovi, je proto až neuvěřitelné, jak zábavně a především nostalgicky Pasažér nakonec vyznívá. Jako by místo svých tradičních faulknerovských inspirací sáhl autor v závěru života po magických románech Vladimira Nabokova (především Adě). Pravda, Billy občas zabloudí do hájemství jiných žánrů, jako když se několik dní pohybuje sám na opuštěné vrtné stanici jako vystřižené z kultovního filmového hororu Horizont události a jeho kolegu dost možná zlikviduje mafie. Jenže jej neprostupuje strach ze smrti nebo bolesti, ale hrůza z toho, co zmizelo a ještě zmizí. Co bude navždy „vyškrtnuto z registru světa“.

McCarthyho typické apokalyptické vize jen občas problesknou skrze překvapivě smířlivé ohlížení se do krajin dětství a dospívání. Nakonec se tedy Billy ani my nedozvíme, kdo byl onen záhadný pasažér a co se s ním stalo. Zjistíme ale, že podobně tajemnými pasažéry jsme vlastně všichni. Naše cesta nakonec bude druhým záhadou bez ohledu na to, kolik stop jsme po sobě zanechali. Bude se počítat jen to, jaké vztahy jsme navázali. Což je svým způsobem vlídné McCarthyho sbohem.

Protože navzdory tomu, jak si na nás zasedne vesmír nebo vláda, a navzdory tomu, jakou rodovou a druhovou zátěž si neseme, to, čí tvář si vybavíme, až budeme umírat, je jen na nás.