Recenze: Český rozhlas ovládl psychopat. Hřebejkova komedie ničí odkaz Vln

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na Ondřeje Vetchého je spolehnutí. Poslední roky hraje pořád stejně. V televizních kriminálkách, romantických komediích i dobových dramatech jsou to stále ti samí popudliví mačo muži, kteří mají majetnický vztah k ženám, problém se sebeovládáním a nejspíš i narcistní poruchu osobnosti. Výjimkou není ani Karel Beran z Výjimečného stavu. Ostřílený zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu přináší živá svědectví z fiktivního blízkovýchodního státu jménem Kambur. Ani po roce se nenaučil pořádně anglicky, natož arabsky. Možná proto, že ho situace v zemi, kde se schyluje ke státnímu převratu, nežere tolik jako žárlivost.

Na práci se nedokáže soustředit kvůli obsesivním představám, jak mu jeho partnerka Marta (Tatiana Dyková), rovněž pracující v rozhlase, s někým zahýbá. Jednoho rána už to nevydrží a svému řidiči, k němuž se chová spíš jako k otrokovi, přikáže, aby jej zavezl na letiště. Téhož dne, jen o pár hodin později, už je Karel v Praze na Vinohradech. Magie. V bytě opravdu přistihne Martu s cizím mužem. Jde o jejího kolegu Khaleda (Jordan Haj), který ji učí arabštinu. Psychotický Karel ovšem jejich schůzku vyhodnotí jako nevěru a na dvojici vytasí pistoli. Z následujících verbálních a fyzických střetů vyplyne, že Vetchého reportér není jen psychopat, ale i xenofob a misogyn, který svou ženu jednou málem zabil těžítkem.

V Kamburu mezitím propuká revoluce. Šéf rozhlasu (Bořek Slezáček) očekává exkluzivní zpravodajství přímo z místa dění. Karel domnělé milence zamyká v ložnici a pomocí elektrospotřebičů a kuchyňského nádobí začíná napodobovat exploze, výstřely ze samopalů a zpěv muezzinů. Celý národ se jeho podomácku vyráběnými zvukovými efekty nechává obalamutit. Veřejnoprávní média přece vysílají objektivní pravdu, ne výmysly vyšinutých domácích násilníků, kteří skutečnost interpretují podle svých antimuslimských předsudků. Příkladem člověka podléhajícího dezinformacím je Beranův soused, učitel přírodopisu Vojtěch (Jaroslav Plesl), který se skalpelem řeže do břicha, aby si z něj vytáhl mikročip.

Mohlo by se zdát, že Jan Hřebejk natočil mrazivě temné drama o psychicky nemocných lidech, kteří nedokážou poznat, co je realita a co výplod jejich mysli. Výjimečný stav takto navzdory rozverné hudbě Dušana Neuwertha a „almodóvarovsky“ barevnému nábytku místy opravdu působí. Postavy jsou nebezpečné sobě i druhým. Když Karel popisuje, jak zastřelí k smrti vyděšeného Khaleda a vinu svede na Martu, jde z něj strach. Není to legrační. Hororově stylizované záběry z Vojtěchova tmavého bytu vypadají jako remake Spalovače mrtvol. Hřebejk však tvrdí, že podle stejnojmenné divadelní hry a scénáře Milana Tesaře natočil komedii. Dokonce prý svou první čistou komedii (těžko říct, čím tedy bylo např. Zakázané uvolnění).

Když dáme bokem smysl pro humor a přistoupíme na to, že Výjimečný stav je komedií, pak rozhodně ne čistou, ale s mnoha příchutěmi, které se navzájem bijí. Hlavní hrdina přilétá do Česka vyřešit svou vztahovou krizi. Ta ale cca po půlhodině filmu přestává být tématem. Karel upouští od svého vražedného plánu a bez zjevného důvodu se z něj stává extrémně milý člověk, který vyjadřuje soucit s trpícím obyvatelstvem Kamburu a vyznává lásku té samé ženě, na niž před chvílí mířil zbraní. Martě pak stačí jedna soulož k tomu, aby Karlovi vše odpustila, ba mu dokonce začala pomáhat s vyráběním fake news – to zůstává ústředním, do umdlení recyklovaným gagem filmu. Z bojácného Khaleda se stejně nečekaně vyloupne člen teroristického bratrstva, který má spáchat atentát na kamburského emíra. Co postava, to stereotyp. Jako z dočista jiného filmu působí vycpávková podzápletka s učitelem, nešikovně přilípnutá k hlavnímu ději.

Vojtěchovy trapné příhody ze školy a domova připomínají dlouhou, nezábavnou anekdotu, na jejímž konci doufáte v brilantní pointu, která vše propojí. Ta se ovšem nekoná. Dočkáme se akorát další variace myšlenky, že i vzdělaní lidé jsou náchylní věřit lživým informacím, pokud zapadají do jejich výkladových rámců. Přesahy k satiře vyznívají bezradně. Humor je tupý, nikoliv ostrý, a situace tak groteskně přehnané a vykonstruované, že je nelze brát jako kritickou reflexi toho, jak dnes fungují média, školství či společnost. Kvůli snaze vyjadřovat se k aktuálním otázkám film na druhou stranu selhává jako bláznivá komedie. Satirická nadstavba rozbíjí počáteční semknutost a plynulost, vyprávění se rozpadá na pásmo nesourodých skečů.

Pro Milana Tesaře, mj. jednoho z autorů České sody, jde o první scénář k celovečernímu filmu a na rozbředlém výsledku je to bohužel znát. Přestože jsou jednotlivé scénky zručně zrežírované a kamera Lukáše Miloty jim dodává správně nervní náboj, netvoří vtahující celek. Potíž netkví v tom, že by Výjimečný stav nebyl vůbec vtipný, protože části publika zřejmě k pobavení stačí, když Ondřej Vetchý říká „prdel“ a „prcat“, ale že je nekonzistentní. Mění se míra odtrženosti od reality i vyšinutosti hrdinů. Proměnlivé jsou i styly herectví. S největším nasazením se do role ponořila Tatiana Dyková, která své dva mužské kolegy, spolu se scenáristou tápající, oč jejich postavám jde, o několik úrovní přehrává.

Vinou nezvládnuté dramaturgie není jasné, co si z oné spatlaniny různých motivů a nečitelných motivací nakonec máme odnést. Že pravda je jenom jedna? Nebo že má naopak každý tu svou? Že v Českém rozhlase pracují lidé, kteří nerozeznají mikrovlnku od tanku a neměli bychom jim věřit? Stejně jako řetězovým mailům, které mají ve světě filmu podobně škodlivý efekt jako veřejnoprávní vysílání? Anebo že se sice rádi povyšujeme nad jiné státy, ale přitom v Česku tolerujeme násilnické chování, rasismus i závažné porušení novinářského kodexu? Film o důsledcích bezmyšlenkovité konzumace mediálního obsahu paradoxně nejlíp obstojí tehdy, nebudete-li nad jeho okatými rozpory a obřími dírami v logice moc přemýšlet.

Nepovedených, rychle spíchnutých komedií, jejichž producenti spoléhají, že se jim peníze vrátí zásluhou známých herců, sponzorů a předkupních televizních práv, u nás vzniká tucet do roka. Hřebejkův snímek se od nich tolik neliší. Jen pocit trapna, dostavující se při sledování pitvořících se herců namísto smíchu, doznívá vzhledem k reputaci režiséra o něco déle.