Recenze: Brutální vedro není generační film. Úzkost z dneška může mít každý

Mezi letošními českými produkcemi vyčnívá unikátní snímek bývalého studenta katedry dokumentární tvorby FAMU Alberta Hospodářského, který se po dokumentární tvorbě obrátil směrem k hranému filmu. Za svůj celovečerní debut už stačil získat zvláštní uznání poroty na festivalu v Karlových Varech.

Děj Brutálního vedra je zasazen do jednoho dne ze života mladistvého Vincenta (Vincent Hospodářský), který dospívá v blíže nespecifikované budoucnosti či alternativní současnosti přeplněné úzkostí a strachem. Planetu Zemi totiž ohrožuje blížící se úlomek Slunce, který doprovází rekordní teploty. Chlapec se rozhodne zaplnit prázdné dny cestou na chalupu svého kamaráda. Jak se ale později ukáže, i zdánlivě neškodný výlet za Prahu dokáže během několika málo hodin otřást Vincentovou realitou.

V posledních letech se do českého nezávislého filmu stále více promítá tematika krizí. Pokračující klimatické pohromy a nedostatek systémových opatření podvrací přesvědčení, že i po tzv. konci dějin žijeme v „nejlepším z možných světů“. Zhoršující se stav věcí vybízí k reflexi i mimo soudek více doslovných sociálních dramat, jak je to patrné na nedávném výkvětu tuzemských žánrových produkcí.

V tomto případě jde hlavně o sci-fi filmy nebo ty, které s prvky vědeckofantastického námětu pracují za účelem společenské kritiky. Ačkoliv k žánru sci-fi má blízko, Brutální vedro není úplně konvenčním a detailně vykonstruovaným zobrazením rozpadajícího se světa, jak je tomu například v technologické antiutopii Bod obnovy (2023) režiséra Roberta Hloze. Hospodářského film se spíše blíží subtilně pojatému „poslednímu dnu na zemi“ v Běžných selháních (r. Cristina Grosan, 2022). Přesto režisér pojímá přízrak katastrofy více abstraktně.

Motiv blížící se ohnivé hmoty sice pro vývoj děje plní okrajovou funkci, ale přesto se stává symbolem vnitřního boje s existenciální úzkostí a pocitem bezmoci, který zažívá protagonista Brutálního vedra spolu s vedlejšími postavami. Vincent je pasivním pozorovatelem, na kterém ostatní ventilují své potřeby, chtíč, ale i agresi. Nemá žádnou agendu, dokud se nejedná o záchranu druhého člověka. Vincentova „umírněnost“ vychází z absolutního přijetí pocitu osamění a melancholie, která se na jeho okolí projevuje sklonem k pudovému chování.

Americká spisovatelka a filozofka Susan Sontag ve své eseji o sci-fi filmech „The Imagination of Disaster“ napsala, že „v historii existuje konkrétní zvrat, ve kterém zesílil pocit úzkosti. V polovině 20. století jsme si zažili trauma. Kvůli němu jsme si uvědomili, že od jistého okamžiku nad námi nevisí pouze přízrak individuální smrti, ale i vidina kolektivního zániku, která může nastat v každé chvíli.“

Sontag se vztahuje hlavně k americkému kontextu, ale existuje paralela mezi traumatem, které popisuje v souvislosti s nukleární hrozbou, a pocitem environmentálního žalu. Brutální vedro s touto metaforou výrazně pracuje, přesto je svou výpovědí až moc ambivalentní, aby se vztahovalo jenom k jednomu specifickému jevu. Na snímek lze lehce nazírat jako na coming-of-age příběh puberťáka, který se musí postavit krušné realitě dospělosti a nedokonalosti svých rodičů (v tomto případě se snaží prosadit v problematickém vztahu se svým otcem). Mimo již zmíněné sociálně-kritické konotace je Brutální vedro také pojednáním o tom, jakou funkci chce člověk plnit ve společnosti – být pasivním přihlížejícím aktérem, nebo hrát aktivní roli ve vlastním příběhu.

Po boku velmi aktuální a zajímavě pojaté zápletky Hospodářského film neztrácí na neotřelosti i z hlediska formy. Některé scény, podtrženy jak skladbami v podání samotného Alberta Hospodářského, tak protáhlými kytarovými linkami Jana Tomáše z hudebního dua Tomáš Palucha, působí na první dojem bezúčelně. Přesto se Hospodářskému daří budovat pocit surreálního napětí, které v každé chvíli může, ale také nemusí vyeskalovat do nezvratné pohromy.

Herecky exceluje hlavně Vincent Hospodářský, který podává velmi autentický výkon. Režisér svého mladšího sourozence stihl obsadit už ve svém předešlém dokumentu Cesta k bratru (2018). Mladší z Hospodářských dokáže plynule proplouvat mezi zdánlivým dojmem rezignace a neřízenou agresí a vzepětím, daří se mu ponořit do nuancí ztrápeného hrdiny.

Navzdory drobným technickým nedostatkům je Brutální vedro bezesporu jedním z nejvíce neotřelých a svérázných příspěvků do výlohy tuzemských filmů posledních let. Hospodářskému se za pomocí velmi skromných prostředků podařilo vytvořit aktuální film, který se dokáže jak vztáhnout k současným společenským problémům, tak i reflektovat jejich psychické dopady na jednotlivce. Bylo by škoda označovat snímek pouze jako generační, tím by se téma dalo snadno zlehčit. Vidině katastrofy nečelí jedno pokolení. Existenciální úzkost může přeci dolehnout na každého z nás.