Recenze: Bruce Springsteen natočil až příliš šťastné soulové album

„Viděl jsem budoucnost rokenrolu a její jméno je Bruce Springsteen,“ prohlásil skoro před padesáti lety hudební kritik Jon Landau. Právě on se pak producentsky podílel na průlomovém albu Born to Run, které udělalo tlustou čáru za pokusy nahrávacího studia prodávat mladého umělce z New Jersey coby nového Boba Dylana. Springsteen se v následujících dekádách stal moderní rockovou hvězdou – člověkem, který během dospívání doslova v přímém přenosu viděl zrození a pád mýtu „Krále“ Elvise Presleyho a rozhodl se, že tento mýtus naplní jinak a lépe.

Navzdory ikonickým obalům alb z osmdesátých let, na nichž můžeme vidět bílé tričko a roztrhané džíny amerických dělníků nebo cadillac coby zhmotnění amerického snu, přitom byly jeho nejlepší kousky vždy plné temnoty a kritiky sociálních a rasových problémů Spojených států.

Ostatně první dvě dlouho opomíjená alba si později našla cestu k britským punkerům a skladbu The Ghost of Tom Joad si osvojili radikální Rage Against the Machine. Ostatně i slavná píseň Born in the U.S.A. je vším, jen ne oslavnou hymnou Spojených států – verše z ní („born down in a dead man’s town“) mimochodem použil Stephen King jako jedno z mott ve svém slavném hororovém románu To. Z tohoto pohledu je album soulových coverů, které pohání především radost z hudby, poměrně překvapivé.

Zároveň ovšem platí, že Springsteen se nikdy nebál opustit hájemství rockové hudby. K folku osekanému na dřeň se vrátil na albu Nebraska, foukací harmoniku nechal hrát hlavní roli i na již zmíněném The Ghost of Tom Joad. A v roce 2019 vydané album Western Stars je výpravou do kalifornským sluncem zalité země hollywoodské pop music z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Tedy do období, z něhož čerpá i na aktuálním Only the Strong Survive.

První slova, která na albu zazní, jsou „I remember…“ – je to příznačné, protože ohlížení se do minulosti a rekapitulace chyb i pomíjivých okamžiků slávy byly vždy jedním z klíčových prvků Springsteenovy tvorby. Posledních deset let jeho kariéry ovšem bylo vyloženě retrospektivních. Částečně je na vině postupující věk a ztráta dlouholetých přátel – v prvé řadě saxofonisty Clarence Clemonse a klávesisty Dannyho Federiciho. Své ale sehrál i autorský blok. Ten se projevil mohutným návratem ke starým, nevydaným písním, které daly vzniknout dvojalbu The Promise a částečně vyplnily i alba High Hopes a Letter to You. Součástí ohlížení se do minulosti pak bylo komorní vystoupení na Broadwayi a kniha memoárů Born to Run. Přesto se může zdát album soulových předělávek překvapující. Ovšem jak řekl sám Springsteen: „Pokud jste hráli v šedesátých a sedmdesátých letech v barech okolo New Jersey, tak jste prostě hráli soul.“

Pro dnes již třiasedmdesátiletého muzikanta je navíc tento projekt i příležitostí dokázat si, jak je na tom hlasově. Při ohlášení alba sám zmiňoval, že svůj zpěv vždy vnímal pouze jako jeden z nástrojů, které slouží jeho vizi rocku nebo folku. Ovšem tentokrát chtěl, aby hrál právě zpěv hlavní roli. Což může být pro znalce trochu problém. Springsteen totiž tentokrát není nijak radikální v hledání nových aranží a přístupu. Jeho přístup ke zvoleným písním je devótní a nebojí se využít i samplů z původní skladby nebo v zatím zveřejněných videoklipech doslova citovat své předobrazy. Přitom právě změny – stylové, v tempu i žánru – jsou tím, co dělá Springsteenovy covery fascinujícími. A to nejen převzatých písní, ale i jeho vlastních. Již citovaná Born in the U.S.A. existuje v mnoha pojetích od čistě rockové přes folkovou až po skladbu inspirovanou prvky world music.

Na albu tak bohužel nezazní jediný Springsteenův spoluhráč z legendárního E Street Bandu. Aranžmá jednotlivých skladeb jsou tak především orchestrální, dominují jim žestě a strunné nástroje, a nechávají hlavní tíhu na Springsteenovi. Tedy přesně tak, jak sám chtěl. Když si vybavíme například jeho originální soulovou skladbu Savin’ Up, kterou napsal pro Clemonse a kterou pak hrál s E Street Bandem během turné po přítelově smrti, nelze se zbavit určité lítosti. Pokud ovšem přistoupíme na nastavená pravidla hry, je Only the Strong Survive skvělým zážitkem. A především asi nejradostnějším albem, jaké kdy Springsteen natočil.

Ideálním příkladem může být paradoxně druhý singl z alba. Navzdory tomu, že Nightshift původně od Commodores vzdává hold předčasně zemřelým zpěvákům Marvinu Gayeovi a Jackie Wilsonovi, je to skladba optimistická. Vyjadřuje nesmrtelnou hodnotu umění a sdíleného prožitku, schopnosti předávat emoce a dávat druhým sílu. Springsteen v podobném duchu sám napsal několik skladeb, ty ovšem byly často nostalgickým žalozpěvem za něčím, co je ztraceno (Where the Bands Are), nebo naopak vyjádřením vzdoru a odhodlání (House of a Thousand Guitars). Pozitivně zaznívá i Don’t Play That Song, kterou ještě víc od temného vzpomínání na selhavší vztah posouvá ladění do živého vystoupení.

Pro Springsteena, jenž napsal celé jedno album o bezvýchodných pocitech z rozchodu (Tunnel of Love), je to novátorský přístup. Ve svém věku, po všech osobních ztrátách z posledních let a několikaleté covidem vynucené pauze v milovaném koncertování je ale logický. Je třeba se radovat, dokud to jde. Nikoliv náhodou je závěrečnou skladbou alba Someday We’ll Be Together, která imponuje právě interpretovou jistotou, že na nás všechny čeká ještě spousta útěšných setkání s přáteli a milovanými. A za toto suverénně podané poselství albu až příliš konzervativní muzikantský přístup klidně odpustím.