Recenze: Blur se rýpou sami v sobě. S nostalgií i s nadhledem

Červencové vystoupení Blur v londýnském Wembley mělo být dalším z řady výnosných připomínkových koncertů, které čerpají z nostalgie po starých dobrých časech britské hudby. Tón první poloviny devadesátých let udával britpop v čele s jiholondýnskými Blur a jejich severními protějšky Oasis. Britpop se stal ostrovní variací na populární hudbu prodchnutou národně-orientovanou pýchou. Ta pramenila z dominance americké popkultury, hlavně „rebelského“ grunge v podobě kapel jako Nirvana nebo Pearl Jam.

Ostatně i britský publicista a autor životopisu Blur: 3862 Days Stuart Maconie frustraci z invaze americké hudby shrnul ve svém nenávistném sdělení Kurtovi Cobainovi otištěném na stránkách magazínu Select: „Máme dost! Táhněte domů Amíci! A vezměte si své ubohé grungeové hadry a sebeposedlé flákačské kapely s sebou“. Komerční úspěch Blur však netrval dlouho a jeho éra se pod vlivem osobních problémů členů kapely a posunu posluchačských preferencí od druhé poloviny 90. let začala pomalu stahovat do ústraní.

Členové kapely, zejména ústřední tandem zpěvák Damon Albarn a kytarista Graham Coxon, se časem rozhodli kreativně vyvíjet v rámci žánrově odlišných projektů (Albarn v rámci experimentálních Gorillaz nebo sólové tvorby, Coxon ve folk-rockovém The Waeve). Možná i proto nečekané oznámení o uvedení nové desky v rámci koncertu ve Wembley vzbudilo naději, že by formace opět mohla alespoň symbolicky přivolat vzpomínky na světlé momenty „Cool Britannie“ – obzvlášť v době, kdy se někdejší velmoc topí v rozčarování z brexitu a zhoršujících se sociálních podmínek.

Blur nikdy nebyli prominenty své doby. Jejich sarkasmus byl paradoxně namířený proti konvenčnímu životu britské střední třídy. Texty jejich minulých desek oplývaly příběhy obyčejných lidí, ve kterých se zračila silná sociální kritika. Ballad of Darren je sice pojmenovaná v podobném duchu, a to podle Albarnova bodyguarda Darrena „Smoggy“ Evanse, kterému ostatně vděčí za dokončení úvodní skladby The Ballad (rozpracované už během práce nad Think Tank vydaným v roce 2003). Zaměření na jednotlivce podtrhává i přebal od britského dokumentárního fotografa Martina Parra, který proslul zobrazováním třídních rozdílů v britské společnosti. Blur ale na nové desce neuplatňují svou sardonickou sondu na vnější svět. Tentokrát se rozhodli pitevní nůž otočit na sebe a reflektovat svou dosavadní společnou cestu, pocit ztráty a odloučení.

Jejich dosud nejkratší deska má daleko od zvukových experimentů. Spíše spoléhá na konzervativní, ale precizní technické provedení podpořené spoluprací s producentem Jamesem Fordem (který mimo jiné stojí i za nedávným comebackem synth-popových Depeche Mode). Významnou roli plní Albarnovy obrazotvorné texty, z nichž nejvíc vystupuje teatrální track St. Charles Square.

„Tesco disco / Místnost kolem mě se zmenšuje / Chytilo mě to za kotník a stáhlo dolů / Osamělost, už jsem tu byl / Každá generace má své opěvované pozéry,“ zaznívá baryton pětapadesátiletého Albarna. V písni odkazuje na náměstí, kde podle něj „žijí monstra“. Konkrétněji se ale zpěvák vztahuje k drogové závislosti, které propadl na sklonku 90. let, jak popsal v podcastu Sodajerker. Úzkostné stavy z této doby v St. Charles Square podtrhávají dramatické kytarové vyhrávky, které místy sklouzávají do hrubších rock’n’rollových poloh.

St. Charles Square není jediným případem tematizace drog. „Nerad o tom mluvím, hlavně kvůli svým dcerám, ale heroin byl pro mě neskutečně inspirativní,“ konstatoval Albarn v rozhovoru. Ve zlatém hřebu nového alba, singlu The Narcissist, se vrací do dětství, kdy se syntezátorem v klíně snil o velké hudební kariéře ve stylu Davida Bowie, a pak na vrchol své tvůrčí cesty, kdy experimentoval s LSD a bojoval s vlastním egem. Coxonovy podpůrné vokály v kontextu jejich spolupráce a kytaristova boje se závislostí na alkoholu dodává skladbě bolestnější rozměr, který však končí ujištěním, že tohle se nebude opakovat.

„Měl jsem pocit, že jsem nucený si užívat okamžik, ale chtěl jsem prostě být sám…Vnímal jsem to jako prázdné, bezvýznamné vítězství,“ vzpomínal Coxon na úspěch Blur v legendárním utkání s Oasis z roku 1995, po kterém se kapela dostala na přední příčku britské televizní hitparády Top of the Pops. Coxon se tehdy snažil vyskočit z okna. Jeho depresivní stavy vyústily v alkoholismus a postupný tvůrčí rozpad Blur.

Ke stejnému pocitu deziluze se pojí skladba Avalon, která zní jako katalog všech oblíbených hudebních postupů kapely. Za výpravného doprovodu trumpet, mírných beatů bicího syntezátoru a Coxonova divokého kytarového riffu zaznívá rezignace na touhu po slávě: „Má smysl stavět Avalon / Když nemůžeš být šťastný, když je hotov? / Kdo se zas účastní dostihu / Neuběhlo málo času od toho posledního?“

Ballad of Darren na rozdíl od svých předchůdců zřídkakdy naráží na společensko-politická témata. V Russian Strings (přiznaně poznamenané estetikou poslední desky britské indie rockové kapely Arctic Monkeys) nejkonkrétněji upomíná na pocit ambivalence, který se rozmáhá ve společnosti čelící nedosažitelnosti konce války na Ukrajině. Balady jako Barbaric, Goodbye Albert nebo pocta Leonardovi Cohenovi The Everglades spoléhají na teskný, posmutnělý tón, ze kterého ale vede cesta ven. „Není možné nezažívat nějakou formu smutku, když vám je 55. Přijde mi to inspirativní,“ řekl Albarn v rozhovoru pro Apple Music.

Ballad of Darren by mohla na první dojem působit jako další z řady sentimentálních návratů zapouzdřených veteránů jedné éry k lepším včerejškům. Jejich nová, ačkoliv kreativně umírněná deska pouze otevírá prostor pro upřímnou sebereflexi vlastních proměn a pochybení, aniž by se uchylovala k rozhořčenému tónu.

I kdyby se mělo jednat o tečku za jejich spoluprací, měli Blur alespoň naposledy příležitost dokázat, že i po letech odloučení se kreativní náboj jejich sestavy dokáže promítnout do kvalitního a posluchačsky atraktivního díla. „Zažívali jsme momenty absolutní radosti,“ zmínil v rozhovoru pro magazín NME basák Alex James. „Vylezli jsme z našich králičích nor a všichni jsme se něco naučili…Naše společné hraní mělo do sebe vždy něco speciálního. Je to jasné od začátku. Cítím se naplněně a požehnaně.“ Na Ballad of Darren je všechno tohle slyšet.