Recenze: Balení holek je trapné jako Výměna manželek. Chcete to vidět?

Vidět na ulici pohlednou dívku a zeptat se jí na číslo. Pickup. Koncept, který se k nám dostal z Ameriky a o kterém je nový online dokumentární seriál České televize Pickupeři. Režisér Tadeáš Daněk se vydal do Brna, aby zkoumal tuto komunitu a daří se mu to s notnou dávkou cynismu.

Premisa dokumentu je jednoduchá. Do komunity pickuperů přichází Honza, řečený „Nováček“. Poté, co ho opustila přítelkyně, neví, jak má se dívkami mluvit. Zběhlí svůdníci žen si ho vezmou pod svá křídla a snaží se ho naučit vše, co umějí oni sami. Se skupinou se jednoho dne setká pod sochou Jošta Lucemburského v centru Brna a tím celý příběh začíná.

Existují díla, která využívají trapnost jako zdroj humoru. Ať už jsou to seriály Kancl, Peep Show, Přizdis*áči, filmy Sachy Barona Cohena či youTubová tvorba českých kanálů jako GoOut či Fabulace Jana Špačka, nacházíme v nich postavy, které svým chováním vybočují z řady. Mlčení a nervozita v těchto příkladech vyvolává smích. Poté tu jsou ovšem díla, kdy je divákovi při sledování až fyzicky úzko. A Pickupeři jsou jeden z nich.

Dokusérie je na platformě iVysílání označena zároveň jako dokument a reality show. Všech šest epizod lavíruje mezi těmito dvěma světy. V něčem se sonda do života pickuperů podobá Výměně manželek: tam, kde se jeden směje, druhý nevěří vlastním očím. Právě proto nedokážu posoudit, jaká z těchto dvou emocí byl záměr tvůrců: za sebe mohu říct, že při sledování Pickuperů jsem pociťoval něco mezi smutkem a rozhořčením.

Ne snad proto, že by štáb odvedl špatnou práci. Zkoumá jak lsti a triky, kterými protagonisti dokusérie získávají telefonní čísla, tak to, kdo se vlastně pod tím, s ohledem na úspěšnost balení poněkud nepřesným názvem, skrývá. V Pickuperech se setkáváme s řadou mužů všemožného věku, povolání i tělesných konstitucí. Na začátku jsou všichni usměvaví a lehce poťouchlí. S každým dalším dílem nás pak překvapí. A nedokážu říct, že v dobrém.

Lídr této smečky „Woody“, taková laciná verze internetové celebrity Andrewa Tatea, sám sebe popisuje jako „kontroverzního blázna“. Na „streetu“, jak komunita pickuperů nazývá mluvení s dívkami v ulicích města, už je sedm let a za všemožnou literaturu a kurzy svádění už zaplatil asi 20 tisíc korun. Z vysokého kouzelníka s přezdívkou „Tony“ zase v druhém díle vypadne, že ačkoliv tráví svůj volný čas mluvením a líbáním se s ženami, doma má přítelkyni a milující vztah.

Nováček Honza je nepopsaný list komunity. Je zajímavé sledovat jeho vývoj: na začátku je jeho snem stát se „alfou“ (mužem, o kterého mají ženy zájem) a balit holky na potkání, později řeší otázku, zda by nebylo lepší se usadit a najít si někoho, kdo ho má doopravdy rád.

V jistých momentech vstupuje do příběhu štáb, většinou, když někdo z pickuperů udělá něco nemorálního. Čím déle dokumentární sérii sledujeme, tím více zjišťujeme, že komunita je plná mužů velkých slov a opravdu malých činů, na kterou je napojena řada všemožných koučů a pomocníků, jež svým chováním připomínají někoho mezi guruem a podomním prodejcem hrnců. Za denní koučink od někoho, kdo sice nemá vystudovanou psychologii, ale, jak sám tvrdí, hodně toho zažil, zaplatí postavy tisíce korun.

V jednom z dílů je na lamače dívčích srdcí připravena léčka v podobě pohledné dívky, která s nimi jde na limonádu, jsou tito muži vmanipulováni do situace, kdy musí ženu ochránit před jejím svalnatým expřítelem. To je nejryzejší moment celé dokusérie: zjišťujeme, že tito muži s plnou pusou machistických řečí jsou jen malé, nezajímavé, vystrašené duše. Celá epizoda prohlubuje už tak tíživý pocit, který divák z dokusérie má. Místo toho, aby byla celá situace vtipná, je divákovi líto všech zúčastněných. Od herců až po posledního runnera.

Pickupeři se nedají řadit mezi velké dokumentární série, které vycházejí na streamovacích platformách jako Netflix nebo HBO Max. Dokumentu chybí jakékoliv objasnění celé komunity a širší kontext. Odkazy na knihu Hra Neila Strausse, která je považována za jeden z nejdůležitějších textů pickuperství, popisující všemožné balící taktiky a techniky, se v celém dokumentu vyskytuje tak maximálně třikrát.

Dokument pootevře spoustu dveří, ovšem do žádných nevstoupí. Za ani ne patnáct minut stopáže jednotlivých dílů stačíme pouze nahlédnout na jednu část problému, ale už ho nestudujeme do hloubky. Přitom je jasné, co by dokusérie využila: pohled psychologa.

Šestidílný dokument, který má dohromady něco málo přes hodinu, je ale rozhodně dobré vidět. Už jen proto, abyste zjistili, kdo mezi vámi žije. Při sledování jsem si vzpomněl na scénu z Kubrickovy adaptace Burgessova románu Mechanický pomeranč — recidivista Alex je dán na převýchovu, svázán a donucen sledovat videa plná násilí. Dokument Pickupeři by mohl mít podobný efekt. Pokud jste totiž někdy v životě měli nutkání oslovit ženu na ulici, po zhlédnutí této dokusérie už to neuděláte.