Recenze: Bakchantky jsou muzikál na hraně kýče. Přesně jak to Dionýsos chtěl

Ještě ze střední školy si mnozí pamatují, že slovo tragédie má být složeninou řeckých slov tragos (kozel) a óidé (zpěv). Při divokých oslavách boha Dionýsa herci oblékali kozí kůže a během tance a zpěvu dosahovali krajně extatických stavů. Není proto divu, že inscenační tým se rozhodl pozdně antické drama pojmout jako muzikál. A to muzikál velmi opulentní. Ať už se jedná o barevnou scénografii, extravagantní kostýmy, nebo popovou hudbu kapely Bert and Friends.

Již předsazené jeviště jako by diváky lákalo k dionýským radovánkám. Scéna je vyvedena v zelenkavé barvě s blyštivými detaily na jednotlivých stupíncích. Jarní odstíny jsou použity i na dlouhých závěsech. Monochromatičnost mizanscény doplňují materiálově pestré kostýmy, různobarevné koženkové kabáty nebo duhové šaty protknuté stříbrnými flitry. Jak ve scénografii pohrávající si s estetikou studiových videoklipů ze 60. let, tak v narůžovělých oblečcích ženského sboru lze pozorovat jemný retro nádech.

Odkaz na tradici populární hudby z konce minulého století lze slyšet i u oblíbené kapely Bert and Friends, jež celou inscenaci hudebně doprovází. Čtveřice, v jejímž čele stojí nevyzpytatelná osoba Alberta Romanuttiho, jako by nejen svými kryptickými texty, ale i hravou syntetizátorovou hudbou jevištnímu ztvárnění předcházela. Autor hudby Jakub Kudláč dobře vyvažuje mezi charakteristickým projevem kapely, muzikálovou pompézností a tragičností předlohy.

Tragédie, která se dochovala z pozdního Euripidova díla, se vrací k tradičnímu bakchantskému mýtu, jenž je v klasickém výkladu spjatý se samotnými počátky žánru. Bakchantky vypráví příběh krále Penthea (Miloslav König), který na trůnu vystřídal svého děda Kadmose (David Prachař). Miloslav König vystupuje jako mladý, cílevědomý, ale útlocitný monarcha, jenž chce ve své říši posílit řád a klid. Na jeho území však zavítá bůh Dionýsos (Petr Vančura), který vyžene ženy „od člunků a stavů“ a s sebou strhne i starce. Pentheus ve snaze zamezit společenskému rozvratu zakáže Diova syna uctívat a nechá jej i s celým doprovodem zajmout.

Petr Vančura v roli rozverného bůžka má na sobě pouze slipy a halenku s volánky. Jeho naolejovaná stehna se lesknou v záři reflektorů. Velmi nápadný kostým kontrastuje s tichým hlasem (režie často využívá mikroporty či mikrofony) a upozaděnými grimasami. Sází spíše na svůj přirozený výraz a jen občas se žertovně zazubí. Při výslechu si Penthea dobírá, hihňá se mu a mluví v hádankách.

Učebnicová interpretace Bakchantek hovoří o nesmiřitelném zápasu dvou principů: pudů a rozumu. Tento vztah lze však lépe chápat jako neustálé potýkání, jehož cílem je udržovat vzájemné napětí. Řád mizí jak pod anarchií slasti, tak diktaturou rozumu.

Nové nastudování nabízí aktualizované, a snad i zajímavější čtení. V dramatu je Pentheus potrestán za to, že odmítá ctít božskou tradici. Dramaturgie pod vedením Niny Jacques dějovou linku následuje, ale postavu krále interpretačně posouvá. Mladý vládce v kontrastu s ostatními protagonisty nezvládá kontrolovat své emoce. Například při zmíněném rozhovoru s Dionýsem je netrpělivý a snadno propuká ve zlost. Až když jej zajatec lstivě donutí převléknout se za ženu, Pentheus své poslední chvíle před tragickou smrtí prožívá šťastný. Nelze se ubránit čtení prizmatem současné debaty o krizi mužství, jež se mimo jiné projevuje emoční zploštělostí.

Inscenace si pohrává i s feminismem. Vančurův Dionýsos většinu představení tráví po boku omámených žen. Dle poslových zpráv o sebe vzájemně pečují a jejich láskyplnost vábí i lesní zvířata. Oproti předloze, v níž bakchantky po svém vysvobození zabíjejí dobytek a terorizují místní obyvatele, inscenace potlačuje jejich násilný charakter. Ženy, které opustily domácnost a zbavily se tak rodinných okovů, prožívají společné chvíle naplněné štěstím. Dokonce scéna, při níž si Agaué (Jana Pidrmanová) uvědomí, že zavraždila svého syna, je podána s velkou dávkou ironie.

Režisér Jan Frič se v řadě svých inscenací věnoval tématům spjatým s racionalitou. V dokumentárně laděném Burnout aneb Vyhoř! přizvaní herci sdíleli svou zkušenost s přepracováním a na podzim uvedená „jevištní báseň“ Už není třeba dělat vůbec nic se divákům zase snažila zprostředkovat úlevu, která přichází s odpojením se od neustálého interpretování okolního světa. Obdobně slastný pocit, kdy se divák těší z výtvarného, ale i dramaturgického zpracování, nabízí i inscenace Bakchantky.