Recenze: Arvéd je ďábelsky dobrý film o nelítostném divadle života

Anglický idiom „come out of the closet“ se používá pro situaci, kdy člověk odhalí dlouho skrývané tajemství, obvykle svou sexuální orientaci. Doslovně bychom jej mohli přeložit jako „vyjít ze skříně“. V režijním debutu scenáristy a spisovatele Vojtěcha Maška (filmy Křižáček, Okupace) se ze skříně vychází často. V přímém i přeneseném významu. Protagonistou mysteriózního dramatu s přesahy do paranormálního thrilleru a hororu je koneckonců jedna z nejzáhadnějších osobností moderních českých dějin, katolický kněz, hermetik a také gay Jiří Arvéd Smíchovský (1898–1951).

Absolvent práv a filozofie, ovládající sedm světových jazyků, disponoval mimořádnou pamětí a charismatem. Již za první republiky obojího využíval při pořádání spiritistických seancí, kdy ve sklepě domu U Zlaté lodi zkoušel spolu s dalšími tuzemskými zájemci o kabalu a okultismus invokovat démona. Sám posléze uzavřel faustovský pakt s mocí. V období protektorátu byl konfidentem nacistické zpravodajské služby. Některé lidi zachránil před koncentračním táborem, jiní v něm i jeho přičiněním skončili.

Po válce díky svým konexím, zejména přátelství s komunistickým zpravodajcem Štěpánem Plačkem, neskončil na popravišti. Byl „jen“ odsouzen na doživotí. Přízeň mocných si dál zajišťoval udavačstvím. Nově dodával informace komunistické tajné policii. Pod Plačkovým patronátem měl status prominentního vězně. Trest si údajně odpykával v pražském hotelu Esplanade, byl zásobován luxusním zbožím a zkonfiskovanými okultistickými knihami. Během komunistických čistek ale Plaček sám skončil ve vazbě. Systém služeb a protislužeb, pomáhající Smíchovskému zůstat naživu, se zhroutil.

Muž popisovaný jako mistr manipulace a iluzí o sobě šířil řadu mýtů a polopravd. Podle potřeb neustále střídal masky a přebíhal z jedné strany na druhou. Permanentně něco tajil, zůstával napůl skryt v přítmí, čemuž ve filmu odpovídá i svícení.

Režisér Mašek se spoluscenáristou Janem Poláčkem, autorem Smíchovského beletrizovaného životopisu Malostranský ďábel, učinili tuto neproniknutelnost součástí hry.

Vyprávění mapující podrobněji zejména závěr Arvédova života, finální zúčtování, je nápadně fragmentarizované. Mezi scénami jsou vytvářeny spíš asociativní než kauzální vazby, chronologie událostí je zpřeházená. Doba a prostředí se mění ráznými střihy, ne plynulými přechody. Jako kdyby Smíchovský, kterého téměř nikdy nevidíme vcházet do místnosti, skokově cestoval časem a prostorem.

Také v dramaturgické stavbě se prolínají a navzájem ovlivňují různé časové roviny. Postavy a předměty z budoucnosti prosakují do minulosti, následek předchází příčině. Kdybychom chtěli rafinovanou vyprávěcí kompozici vizualizovat, připomínala by hada zakusujícího se do vlastního ocasu nebo Escherovy paradoxní obrazy.

Stejně jako při magickém obřadu, který zde představuje hybný prvek vyprávění, dochází místo lineárního vývoje k cyklickému opakování. Neopakují se jen slova, ale i lokace, situace a historie. Každá doba potřebuje své donašeče a manipulátory. Arvéd byl v tomhle velmi flexibilní. Jak sám několikrát vědoucně opakuje, „časy a lidé se mění, zápletka zůstává“.

Smíchovský se bál všednosti. Dobro ho nelákalo. Bylo pro něj příliš konvenční a banální, nehodné obdivu, po němž toužil. Svůj život proto proměnil v jedno velké divadlo a také film je podle toho stylizován. Jenomže s každou reprízou a další vrstvou falše se snižuje pravděpodobnost, že představení půjde se ctí dohrát. Z vlivného inscenátora, posílajícího na smrt bývalé kolegy i milence, se stává druhořadý herec, škemrající, aby byl znovu obsazen do hlavní role.

Mašek se Smíchovského nesnaží „vysvětlit“ a najít pro něj v dějinách neměnnou pozici. Za asistence vynikajícího Michala Kerna v titulní úloze jej prezentuje právě jako soubor naučených, v různých kontextech uplatňovaných rolí, zpoza něhož jen vzácně probleskne skutečný Smíchovský – zranitelný, osamělý a pochybnostmi pronásledovaný člověk, který nenašel útěchu v Bibli, a proto se ji rozhodl hledat v knihách jako Malleus maleficarum.

Kern hraje ztělesnění chaotického zla s velkým nasazením a neobyčejnou rozkoší. Po zásluze začínají závěrečné titulky jeho jménem, až poté následuje to režisérovo. Jeho projev je záměrně strojený, vědomě divadelní – což ještě zviditelňuje hororové svícení a převaha symetricky komponovaných záběrů –, a přitom odstíněný, ukotvený v psychologii. Jako Arvéd si své oběti – a je jedno, zda jde o vyjukaného devatenáctiletého „cherubína“, nebo protřelého vyšetřovatele StB – podmaňuje jemným nátlakem, svůdnými gesty i pronikavými pohledy.

I když místy působí křehce, líbezně a vzbuzuje důvěru, na podprahové úrovni stále vnímáme fanatické zaujetí temnotou, která může kdykoli vyvřít na povrch třeba formou zlověstného chechotu. Zatímco jiné české životopisné filmy vyprávějí přehledně, popisně a často i didakticky o lidech, kteří dokázali rychle běhat nebo spali s Goebbelsem, v Arvédovi dochází ke zmnožování, překrývání, vzdalování se podstatě. Ústřední postava si svou víceznačnost uchovává až do konce.

Film přitom předkládá většinu dostupných informací o Smíchovského životě, od prvního setkání s kabalistickou literaturou přes dezerci z armády během první světové války po přátelství s předním českým hermetikem a astrologem Janem Keferem. Jen s nimi nepracuje jako s definitivními, objektivně platnými tezemi. Veškeré skutečnosti jsou naopak zřetelně filtrovány subjektivní perspektivou Smíchovského.

Tak jako film, vyjma poslední scény, neopouští hrstku převážně temných interiérů, jejichž scénografie se scénu od scény nenápadně mění, ani vyprávění jako kdyby neopouštělo hlavu antihrdiny žijícího ve vlastním univerzu, kde se překrývá minulost s budoucností, tragédie s krutou komedií, dobro se zlem. Dokonce i v tajuplném flashbacku s jeho sestrou Blankou ve vojenské uniformě, ztvárňující jednu z mnoha verzí hlavní postavy, zaznívá mimo obraz Smíchovského okouzlující hlas.

Arvéd tak není jen zneklidňující studií vyšinuté mysli, ale také provokativní metafikční polemikou s mýty, na nichž někdy až příliš samozřejmě zakládáme svou kolektivní identitu. V podmanivě nasnímaných a zahraných dialozích dochází k aplikaci queer čtení na prvorepublikovou filmovou klasiku Kristián, k rekontextualizaci písně Oldřicha Nového Jen pro ten dnešní den nebo k rozvíjení úvahy, jak by se zachoval Švejk, český národní hrdina, kdyby mu nacisté nabídli spolupráci.

Smíchovský napříč filmem reinterpretuje příběhy jiných lidí, reálných i smyšlených, a zároveň se do nich vpisuje, když vyzdvihuje například paralely mezi svým osudem a zápletkou Kafkova Procesu. Přesahuje tím krátký časový úsek, který mu byl pro pobyt na Zemi vyměřen. Unikavá postava filmařům slouží k problematizaci zavedených výkladů historie Československa, potažmo západní civilizace. Bez démonických figur typu Smíchovského, na něž při nostalgickém ohlížení se za minulostí rádi zapomínáme, protože nasvětlují temné stránky individuální i národní povahy, nemohou být dějiny kompletní.

Existuje více výkladů, jak Smíchovský zemřel. Podle jednoho z nich, kterého se drží také tvůrci filmu, jej dozorce na Mírově udeřil železnou tyčí do zátylku. Několik hodin pak umíral v nepředstavitelných bolestech. Prokládání děje záblesky tohoto incidentu naznačuje, že se celý film – vyjma mrazivě ironického epilogu – odehrává v horečné mysli člověka, kterého pomalu opouštějí životní síly. Také proto je pro něj těžké udržet myšlenku a vnímat svůj život, odvíjející se mu v posledním tažení před očima, jako souvislý sled událostí.

Poskládat z jednotlivých fragmentů alespoň trochu uspokojivou fabuli, to je spolu s pomalým tempem a ponurou atmosférou, sem tam prosvětlenou groteskním humorem à la Spalovač mrtvol, jednou z velkých výzev, před které nás Arvéd staví. Při soustředěném sledování ale zjistíte, že do sebe dílky postupně zapadají. Řazení scén připomínající snahu najít východ z labyrintu je možná nevšední, ne ovšem nahodilé. Veškeré motivy, příběhy, které Smíchovský vypráví, objekty, které kamera významně zabírá, jsou postupně zasazeny do většího tematického celku a zúročeny.

Dramaturgická důslednost je další z mnoha kvalit, jimiž Arvéd vyčnívá. Obdivovat lze i výkony herců ve vedlejších rolích, Saši Rašilova, Martina Pechláta nebo Jaroslava Plesla, vrstevnatou zvukovou stopu nebo přízračný soundtrack Aid Kida a Pjoniho. Je to ale hlavně organická souhra všech formálních a stylistických prvků, podřízených myšlenkovému světu a vnímání titulní postavy, která z Maškova debutu dělá ďábelsky dobrý film, jeden z nejlepších, které u nás v posledních letech vznikly.

Arvéd. Česko, 2022, 120 min. Režie: Vojtěch Mašek. Scénář: Vojtěch Mašek, Jan Poláček. Hrají: Michal Kern, Saša Rašilov nejml., Vojtěch Vodochodský, Martin Pechlát, Jaroslav Plesl, Petr Čtvrtníček, Ivana Uhlířová, Marián Labuda ml. a další. V kinech od 25. srpna.