Recenze: Akčňák z kuchyně. Bod varu dělá z práce šéfkuchaře napínavé drama

Andy se vzpamatovává z rozchodu s partnerkou a nezvládá kočírovat vlastní život, natož pečovat o restauraci s vysokými nároky. Jeho nejbližší kolegyně chce odejít za lepším platem. Do restaurace přichází hnidopich z hygieny. V různorodém týmu Andyho kolegů má každý své problémy. Někdo řeší osobní záležitosti, někdo válčí s kolegy a někdo s příchozími hosty. Andyho bývalý nadřízený a současná hvězda kuchařské televizní show navíc do restaurace bez ohlášení přivede známou foodkritičku. Nastupovat, kolotoč stresu za oponou luxusní gastronomie se roztáčí!

Režisér Philip Barantini scénář Bodu varu napsal společně s Jamesem A. Cummingsem a rozhodl se ho zfilmovat v jediném, 92 minut dlouhém záběru. Perspektivu filmu určuje kuchyně. Z přední restaurace vyhledávané milovníky dobrého jídla, snoubenci, influencery i skupinkami rozjetých turistek dělá film babylon vršících se požadavků a konfliktů. Hasí je jen kolegialita a společná snaha zachovat navenek dekorum.

Kladem filmu je bezpochyby dynamicky, ale věrohodně nasnímané pracovní prostředí restaurace a velmi solidní herecké výkony. Andyho představuje Stephen Graham, britský herec, kterého mají režiséři rádi pro jeho tzv. street quality, schopnost ztvárňovat drsné, ale i obyčejné muže z pracující třídy. Graham hrál v ostrovních sociálních dramatech jako Taková je Anglie, ale také ve vedlejší roli ve filmu Martina Scorseseho Irčan a velkých amerických produkcích včetně třeba Pirátů z Karibiku. Vloni se objevil také ve vězeňské dramatické minisérii Čas.

Postavy kolem Andyho, které procházejí různými profesními konflikty, polidšťují tvůrci informacemi o jejich soukromí. Mladý kuchař dobře ví, proč si při přípravě dezertu nevykasal rukávy. Dcera majitele velí placu jako vrchní číšnice, ale po konfliktu brečí otci do telefonu, že tahle práce není pro ni. Foodkritička zmiňuje, že po večerech odchází od svých dětí s pocitem viny. Všichni jsou ale v podstatě na jedné lodi.

Pokud je někdo ve filmu vykreslený jako nepříjemná komplikace, jsou to někteří hosté chovající se bez znalosti gastronomie nebo dobrého vychování jako světapáni. Ale i rasisty nebo někoho, kdo v životě nevidí dál než na číslo svých followerů na Instagramu, je třeba obsloužit.

Filmů natočených zdánlivě nebo doopravdy v jediném záběru každý rok přibývá. Imerzivní efekt nepřerušovanosti využívají snímky nejrůznějšího ražení. Z evropských filmů to bylo v poslední době například krimi Victoria (2015) odehrávající se během jedné noci mezi mladými lidmi v Berlíně, nebo norský film Utøya (2018), zpřítomňující divákům Breivikovo vražedné řádění na titulním ostrově z pohledu nevinných obětí. Z filmů, které finální iluzi jediného záběru vytvořily digitálním spojováním natočeného materiálu až dodatečně, vynikl oscarový Birdman (2014), Ruská archa (2002), natočená Alexanderem Sokurovem kompletně v petrohradské Ermitáži, nebo snímek Sama Mendese 1917 ze zákopů první světové války.

Bod varu je mezi nimi filmem produkčně o něco jednodušším, protože vznikl v jediné lokaci, kterou měli filmaři plně pod kontrolou. Natáčelo se ve skutečné londýnské restauraci Jones & Sons. Snímek je dynamický díky tomu, že sice neobsahuje žádný střih, ale velké množství tzv. vnitrozáběrového střihu – kamera mění prostředí a přesouvá naši pozornost velmi podobně jako střih. Barantini, dříve především herec, si se svými spolupracovníky projekt dobře připravil. Už stejnojmenný krátký film, natočený v roce 2019, vznikl s kameramanem Matthewem Lewisem na jeden záběr. Na něm si ověřili, že nepřerušovaný záběr má u této látky smysl v tom, že vtahuje naše smysly do dění jediného večera.

„Konkurenční výhodou“ Bodu varu v nabídce kin ale není jen to, že ho lze v distribuci vyzdvihnout jako zvládnutou jednozáběrovou choreografii. Divákům nabízí hlavně nečekaně napínavý pohled do zákulisí gastronomie. O spojování kinematografie a kulinářského umění do jediného večera se ostatně pokoušejí filmové festivaly – dříve například Berlinale, v současnosti Febiofest. A také český distributor Bodu varu s ním má zkušenost. Užít si během jednoho večera dobré jídlo v restauraci a zábavu v kině je stále jedním z ideálů, jak strávit volný čas, i když obě odvětví v posledních dvou letech těžce poznamenala covidová pandemie.

Bod varu evidentně vznikl s dobrou znalostí nástrah týmové práce v kuchyni. V zájmu dramatičnosti hromadí velké množství stresujících elementů do jediného večera. Režisér Barantini může možná vnímavým divákům vnuknout víc respektu k náročné práci kuchařů a obsluhy. Sociální anebo snad odborářský podtón filmu je ale plně podřízený svižné gradaci. V Bodu varu není třeba hledat analytickou hloubku nebo intenzivní společenský dosah, osudy postav zůstávají jen načrtnuté a zvolený formát nemá možnost dovést individuální příběhy za práh narážek a útržků. Film je dramatický, ovšem ne esenciálně znepokojivý. Barantini, kameraman Lewis, Stephen Graham a všichni kolem nich ale našli recept na dynamický nezávislý hit.