Radikální optimismus Nicka Cavea. Na nové desce míří od bolesti ke štěstí

„Nevím, jak to mám vlastně s hudbou, ale poslední dobou na sobě pozoruju, že cítím intenzivní potřebu být v kontaktu s lidmi. Skoro jako bych objevil nějaké povinnosti, o kterých jsem dříve nevěděl,“ odpovídal Cave na otázku serveru NME, jestli se do jeho hudby v posledních letech více propisuje láska. Jakkoliv se Cave v rozhovoru zdráhá poodhalit emocionální podhoubí, ze kterého jeho současná tvorba vyvěrá, poslech jeho čerstvé desky na tuto otázku dává jasnou odpověď. Nick Cave se v roce 2024 stále vyrovnává s tragickou smrtí svých dvou synů, v zármutku a tragédii se mu ale konečně daří nalézt tolik kýženou katarzi.

Caveova mediální presence posledních let ho jakoby trochu redukovala na zdrceného otce, který píše hypnotické meandrující písně, ve kterých se pouští do ohlédávání zákrutů svého smutku. Na Wild God ale Cave ukazuje druhou tvář. Stále se drží autorského stylu posledních let, ve kterém klasickou písňovou formu sloka–refrén–sloka nahradily dlouhé, často takřka meditativní litanie, ve kterých se svým parťákem Warrenem Ellisem na sebe vrší další a další zvuky. Cave zároveň s tím často cituje sám sebe, a to ať už vědomě (jako když v textu písně Wild God naráží na svůj hit z roku 2013 Jubillee Street) a někdy možná i trochu nevědomě (například melodickou linkou Long Dark Night, která jakoby z oka vypadla skladbě God is in the House z alba No More Shall We part). Nově se do jeho rukopisu ale dostává zvláštní smysl pro optimismus a naději.

„Pak jsem uviděl, jak se hýbe u mé postele / ten duch v obřích teniskách / smějící se hvězdy nad hlavou,“ zpívá například ve skladbě příznačně nazvané Joy (štěstí). Každého z posluchačů musí napadnout, že ten duch v teniskách, který se posadí Caveovi na postel, je jeho předčasně zesnulý patnáctiletý syn Arthur. Namísto toho, aby přízrak syna Cavea strašil, nebo ho tklivě zpěvák prosil, ať ještě neodchází pryč, jako se tak často dělo na předchozích deskách, mu syn jen klidně řekne: „už bylo příliš smutku / nadešel čas radosti“. V takřka ambientní koláži, do které Cave zčásti deklamuje, zčásti zpívá, se v tu chvíli ozvou dojemné fanfáry a po chvíli zazní líbezné sbory. Pocit smíření je zde takřka hmatatelný.

Hudba Nicka Cavea a jeho doprovodné kapely The Bad Seeds vždy tematizovala smrt, ne nadarmo se Caveovi v dobách, kdy byl usazen v Berlíně, přezdívalo Princ temnoty. Jeho posedlost makabrózní tematikou často působila jako karikatura, postavy z jeho textů znásilňovaly, vraždily, přepadávaly dostavníky a čekaly na trest smrti na elektrickém křesle. Bylo by zbytečně zjednodušující, a v mnoha ohledech i neuctivé tvrdit, že setkání se smrtí rodiny a dalších blízkých (na desce se například tematizuje i smrt jeho bývalé přítelkyně Anity Lane) Cavea změnily. Je ale zřejmé, že Cave na Wild God nachází něco, co možná hledal celou kariéru –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ extatickou, možná až transformativní sílu vlastní hudby. V minulých letech ve svých textech často prosil Boha o nalezení životního smyslu, na Wild God působí, že důvod k životu nachází všude kolem sebe a že konečně dochází ke smíření se svými démony, traumaty a nachází krásu v každodenním okamžiku.

Desky Nicka Cavea a The Bad Seeds bývají od The Boatmans Call (1997) zhusta autobiografické, Caveovy texty jsou na nich často až odzbrojujícím způsobem osobní. Cave často mluví jazykem, který v sobě směšuje estetiku biblických žalmů se slovníkem společenské spodiny. Se všemi těmito metodami pracuje i na Wild God, v jeho dosavadním portfoliu ale není nahrávky, jejíž soustředěný poslech by nabízel tak silnou katarzi. Caveovo písničkářství si zde v ničem nezadá například s fenomenálními deskami Phila Elveruma, který se jako Mount Eerie vyrovnával se smrtí své partnerky Geneviève Castrée.

Caveovo smíření se smrtí ale generuje pocit transcendentálního optimismu, v jehož rámci není potřeba spínat ruce k nebi a ptát se, jestli nás po smrti čeká další život. Caveův radikální optimismus tváří v tvář životním katastrofám je vysoce nakažlivý a nedokáže ho obrousit ani opakovaný poslech jeho čerstvé desky.