Raději knihu. Z prorockého románu udělal Netflix maloměšťáckou satiru

Ačkoliv Jack Gladney založil vědní obor „hitlerovská studia“, pohříchu neumí německy. Žije v hrůze z ostudy i v narůstajícím strachu ze smrti. Když ale na jeho maloměsto spadá mrak toxického nyodenu a úřady vyzývají obyvatele k evakuaci, Jack v nejlepší tradici popíračství drží rodinu doma u prostřeného stolu. Dcera Denise záhy odbíhá zvracet. „Projevuje zastaralé příznaky,“ poznamená bratr Heinrich. Před chvílí v rádiu slyšel, že vědci účinky nyodenu přehodnotili. Už nemají za to, že chemikálie způsobuje nevolnost. Teď podle nich vyvolává intenzivní pocit déjà vu.

Je to jeden z mála okamžiků, kdy čerstvá netflixovská filmová adaptace románu Bílý šum hraje vyrovnanou hru se svojí předlohou. Právě bizarní průmyslová katastrofa pojmenovaná „vzdušný toxický jev“ je zřejmě nejčastěji zmiňovanou pasáží satirické a lehce dystopické prózy Dona Delilla z roku 1985. Scéna s večeří funguje stejně dobře i na plátně. Vlastně si ji dnes díky čerstvé zkušenosti s covidem, jeho popíráním i s rozporuplnými odbornými pokyny můžeme užít ještě víc.

Záhy ale přesně vidíme, na čem adaptace napsaná i režírovaná Noahem Baumbachem troskotá. V románu vede únik chemikálie způsobující déjà vu k řadě absurdních dialogů s chytrým podtextem o tom, jak dezorientující je život v technologicky vyspělé civilizaci. Ve filmu místo toho následuje předvídatelná konverzační komedie na motivy „vás už jsem jednou viděl, právě tady“.

Filmový Bílý šum může podle anotace připomínat Manželskou historii z roku 2019: scénář a režie Baumach, v hlavní roli Adam Driver, ústřední postavou je opět celá jedna americká rodina. Jenomže zatímco Manželská historie rovnoměrným tempem vypráví uzavřený příběh rozpadajícího se vztahu, Bílý šum divoce přepíná mezi dvěma ambicemi. První je vecpat do filmu úplně všechno z knihy, takže postavy štěkají svoje zadumané monology přes sebe a na jejich myšlenky se nejde soustředit, natož je ocenit. Druhá ambice je zploštit Delillovy komplexní vypravěčské hříčky do jediné hlášky nebo gagu, u kterých ale často není úplně jasné, proč tam jsou a co znamenají.

Výsledkem je utahaná dvě a čtvrt hodiny dlouhá komunální satira, která si dělá legraci z konzumu a zabedněných, sebestředných maloměšťáků. Ani v jednom nejde do plných, ani po jednom nejspíš neutkví důvod si na film po roce vzpomenout.

Je to malá kulturní tragédie, protože původní Delillův román je výjimečný právě tím, jak mu každá další dekáda přidává na aktuálnosti. Ano, i v knize postavy baží po experimentálním léku tlumícím strach ze smrti a Delillo svoje vyprávění prošívá miniaturními lyrickými pasážemi s trojicemi značek nebo předmětů: „Toyota Corolla, Toyota Celica, Toyota Cressida.“ – „Plastové elektrické ventilátory, vyhořelé toustovače, vyšívané obrázky ze Star Treku.“ Nikdy to není samoúčelné a vždycky to působí jako kouzelné zaříkadlo. Zároveň ale román není pouze o strachu ze smrti a o konzumu.

Filmová adaptace upozaďuje z dnešního pohledu nejpozoruhodnější linku předlohy, která prozkoumává, jak do našich životů i přímo do našich myslí prorůstají masová média, digitální technologie a pokročilé simulace splývající s realitou. Bílý šum vyšel ve stejném roce, kdy se v angličtině začalo používat sousloví „datová věda“. Prorocky se na několika místech zabývá naší dnešní bolestí: čím víc dat, statistik či prostých obrazů můžeme o světě nebo třeba o svém vlastním těle získat, tím těžší je přijít na to, co z toho je relevantní, co je jenom šum, a co jsou fake news.

V netflixovské adaptaci vyučuje Jackova manželka Babette „držení těla“. Ve scéně bez pointy ji vidíme předvádět jednoduché cviky skupině seniorů a seniorek. V románu zato Babette připravuje kurz nazvaný Pití a jezení: základní parametry. Zvědavé dceři vysvětluje, že je takové téma „prakticky nevyčerpatelné“: „V teplém počasí jezte lehká jídla. Pijte hodně tekutin.“ – „Ale to přece ví každý.“ – „Poznání se každý den mění. Lidé mají rádi, když je v jejich přesvědčení někdo utvrdí. Po těžkém jídle si nelehejte. Nepijte alkohol nalačno. Před plaváním si nechejte hodinu slehnout. Svět je pro dospělé složitější než pro děti. Když jsme vyrůstali, fakta a postoje byly dané jednou provždy. Pak se najednou začaly měnit.“

Právě podobné dialogy a pozorování se v románu starají o to, že jako celek dává smysl, aniž by byl lacině doslovný. Zůstává lehce obestřený kouzlem a hlavně zůstává zažraný v paměti. Možná by bylo lépe, kdyby se produkce místo pro dlouhý celovečerní film rozhodla pro seriál, který by nemusel tak spěchat.

Na takové přání už je pozdě, jednu věc si ale pořád přát můžeme. Český překlad z roku 1997 je rozebraný a vachrlatý. Nejlepší na netflixovské adaptaci by bylo, kdyby pomohla k novému českému vydání.