Ptáče je intenzivní film, po kterém zůstane vzpomínka na vítr v trávě

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na střeše věžáku mezi polorozpadlými ruinami města v severoanglickém Kentu stojí muž. Je to znepokojivý obraz. Člověk si nemůže být jistý, jestli se náhodou nechystá skočit. A představa, že by vzlétl do oblak, se zdá mizivá.

Dvanáctiletou Bailey, hrdinku nového filmu britské režisérky Andrey Arnoldové nazvaného Ptáče, ale obraz muže na střeše nechává v klidu. Vyrůstá v prostředí plném extrémů. Domácnost, posprejovaný, polozdemolovaný byt, sdílí s potetovaným Bugem v podání Barryho Keoghana. Říkat o něm, že je táta, se moc nehodí. Vypadá jen o pár let starší než Bailey a příliš se o dospívající dívku nestará. Nemá čas, protože ho plně zaměstnává „drogová žába“. Přinesl si ji domů v igelitce, když se doslechl, že její sliz mu na černém trhu může přinést spoustu peněz. Potřebuje zaplatit svatbu s Kayleigh, kterou potkal před třemi měsíci.

Všichni dospělí kolem Bailey působí stejně. Jako přerostlé děti s minimem zodpovědnosti, vůle nebo disciplíny. V tomhle ohledu se Ptáče, které od čtvrtka promítají česká kina, podobá starší tvorbě režisérky. Její jméno ve světě nezávislé kinematografie rezonuje už více než dvě dekády. Svérázné hrdiny z okrajů společnosti Arnoldová sledovala ve filmech Fish Tank, American Honey nebo koneckonců v adaptaci slavného románu Emily Brontëové Bouřlivé výšiny. Ve všech případech zpracovávala osudy lidí, kteří ve vykloubeném světě hledají zázemí.

Sama Arnoldová by řekla, že tak čisté souvislosti ve vlastní filmografii nevidí. „Vždycky se mě někdo ptá na má ústřední témata nebo plány, ale já žádné nemám. Opravdu je to práce podvědomí,“ sdělila loni americkému webu Filmmaker Magazine.

Nápady na snímky u ní začínají jediným, silným obrazem. V případě Ptáčete to byl právě výjev muže stojícího na střeše –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a od něj se labyrintem tajuplných cest tvůrčí mysli dostala k celku. Režisérčin intuitivní přístup dělá z jejích filmů ojedinělou podívanou, ve které každá scéna působí jako past na smysly.

Ve Ptáčeti toho hodně zachytí sluch. Oknem k Bailey doléhají zvuky ospalého odpoledne ve městě, Bugovy podezřelé telefonáty i jeho halekání hudby od britpopové kapely Blur. Ruchové mikrofony k divákovi posílají každičké zaskřípění autobusu, kterým hrdinka vyráží na posmutnělý výlet k pláži. Jakýkoli zvuk zvýrazňuje pocit přítomnosti, protože ta je v Ptáčeti důležitější než dynamický příběh. Koneckonců přítomnost zůstává pevně spjatá s dětstvím i životem lidí, kteří Arnoldovou fascinují nejvíc –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ti, co mají divokost v srdci. Jejich nejvážnějším plánem je svatba, kterou zaplatí žabí sliz.

Silné smyslové vjemy v Ptáčeti přináší i kamera, jež v Baileyině světě nerozhodně těká mezi podněty –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ať už je to náhlý poryv větru v trávě, nebo záchvat brutálního vzteku matčina nového přítele Skatea.

K intenzivnímu zážitku přispívá spontánnost. Herci i neherci, které filmařka ráda obsazuje, netušili, co se stane dál. Scénář dostávali rozdělený po kusech jen pár dní před natáčecím dnem. Když tak Bailey poprvé potká muže ze střechy, stejně jako divák ani herečka neví, co ji přesně čeká. Chce jí podivín, který si říká Ptáče, ublížit?

Strach Bailey brzy přejde. Nepravděpodobná dvojice vykořeněných hrdinů si navzájem poskytne útočiště.

Neherečku Nykiyu Adamsovou v roli Bailey si pro kombinaci bezbrannosti a odvahy divák zamiluje podobně jako Katie Jarvisovou ve filmu Fish Tank. Vidět na plátně německého herce Franze Rogowského v roli opuštěného podivína Ptáčete vyvolává až fyzické reakce. Cosi ve fyziognomii jeho tváře, cizím přízvuku a uhrančivého pohledu z něj dělá bytost na hranici magie a reality.

Hvězdným lákadlem Ptáčete je pak nepochybně dvaatřicetiletý Barry Keoghan, dříve nominovaný na Oscara za výkon ve Vílách z Inisherinu. Jeho role přitom představuje největší výzvu. Musí přesvědčivě hrát nepřirozeně mladého otce dospívající dcery, u kterého navíc dlouho není jisté, jak moc mu na nejbližší rodině záleží. S tím, jak se příběh vyvíjí, je to ale právě Keoghan, u koho Ptáče nejvýrazněji mění směr. Křečovitý pocit, že sledujeme irskou filmovou hvězdu v nepravděpodobné roli excentrického outsidera, střídá dojetí nad jeho otcovskou láskou.

O starších filmech Andrey Arnoldové se často mluví jako o poeticky natočených sociálních komentářích. Ptáče do její tvorby přináší magické prvky, snad poprvé tu autorka pracuje s počítačovými efekty. Velký rozdíl to ale nepřináší. V Ptáčeti se opět především noří do postav s mimořádnou inteligencí a citlivostí. Její novinka působí jako pohádka psaná zraněným, ale houževnatým dítětem.

Ptáče je těžko polapitelný film. Tíživé scény střídají okamžiky prchavé, ale ochromující krásy. Tón se mění, intenzita vjemů zůstává. Pak Ptáče uletí. Zůstane po něm vichr ve vysoké trávě.