Článek
„V naší domovině je více dobra než hnusu,“ říkal herec Stanislav Majer v divadelní hře, která měla premiéru před šesti lety v pražském Studiu Hrdinů a dlouhé měsíce pobuřovala i rozesmívala městské liberály. Jmenovala se trochu zapeklitě: Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny. Ve skutečnosti to nebyl „liberál“ Majer, kdo se vyjadřoval k životu v Česku kolem roku 2016, ale spisovatel „konzervativec“ David Zábranský, který si z herce udělal svou hlásnou troubu.
Byla to zábavná podívaná. Nejen pro svůj metahumor, ale i pro to, jak narušovala komfortní zónu letenských i vinohradských intelektuálů. Zábranský je měl dobře nastudované. V době uvedení hry mohl člověk spisovatele potkat v kavárně Bia Oko (jen pár kroků od Studia Hrdinů), jak zapškle pozoruje místní hipstery a v hlavě skládá další provokativní texty.
V následujících letech vydal David Zábranský romány o uprchlické krizi nebo klimatické změně. Dařilo se mu oživovat domácí literární mainstream. Byl jeden z mála autorů, který se nebojí řešit nejčerstvější společenské problémy a zkouší k nim přitom přistupovat jinak než jeho povětšinou liberálně ladění čtenáři.
Někdy mu kritici vyčítali, že je okatě provokativní, zbytečně upovídaný, ale vždycky se u něj našla čerstvá perspektiva, kvůli které mělo smysl jeho knihy číst. Poslední dobou bohužel jeho snahy vyznívají dost kostrbatě. A aktuální próza, ve které Zábranský rozebírá pandemii covidu-19, je jeho nejslabší pokus.
Protiústavní psaní
„Ve svém případě jsem nouzový stav začal počítat od chvíle, kdy jsem nahlas řekl zku*vená Čína,“ poznamenává v úvodu nové Zábranského knihy nazvané O jednom zachraňování života její bezejmenný protagonista.
Od jedné z prvních českých covidových knih nečekejte žádný příběh. Zábranského nový text je vnitřní monolog ústavního právníka, pouze lehce načrtnuté postavy, o které zjistíme jen to, že má maminku, ženu a čerstvě narozenou dceru. Je to mrzutý intelektuál, nedoceněný expert, který se sice doslova po právu rozčiluje nad neschopností české vlády, ale o jeho erudovaný názor nikdo nestojí.
„Vládní nařízení o zákazu vycestovat ze země bylo protiústavní. Věděl jsem to. Kdo jiný to měl vědět,“ konstatuje právník, který po večerech kontroluje e-mailovou schránku, jestli v ní nepřistála prosba vládního úředníka o konzultaci nebo snad pozvánka k rozhovoru do některého z domácích médií. Alespoň toho druhého se Zábranského hrdinovi dostane. A ukáže se, že nejen vláda, ale i novináři pandemii covidu-19 absolutně nezvládají.
„V médiích se v posledních letech nahromadilo hodně zloby a opět za to mohl především internet, ten splašený telegraf,“ uvažuje Zábranský ústy svého hrdiny. Pokračuje v kritice médií, kterou už rozváděl ve své předchozí knize Republika, inspirované vraždou investigativního reportéra Jána Kuciaka. V Republice byli novináři sebestřední, povýšení pokrytci, kteří kritizovali postranní zájmy politiků, ale ve výsledku jednali úplně stejně. V nové knize se o nich mluví jako o lidech frustrovaných příchodem internetu. V online světě může svůj názor vyjádřit každý, novináři přicházejí o autoritu, uvažuje vypravěč. Svou mediální teorii završuje hypotézou, že pandemii přivítali novináři s nadšením, protože si na ni mohli vyventilovat nahromaděný vztek. Konečně zase ovládli denní agendu celé společnosti.
Reflektovat práci novinářů (nejen v době pandemie) je nepochybně dobré literární téma, ostatně stejně jako ohledávání hranic toho, co si politici v době krize mohou dovolit. V Zábranského nové próze bohužel obě témata zůstávají jen nahozená. Končí jako spousta dalších nápadů v knize – u pár volně roztroušených odstavců, které se ztrácejí mezi neskutečně únavnými zmínkami o „Zemské firmě“ (najde se konečně někdo, kdo bude o Babišovi psát originálně?) a naopak smutně nevyužitými úvahami o tom, jaký vztah má společnost ke starým lidem.
Právě v souvislosti se seniory připravuje Zábranský v knize alespoň pár zajímavých momentů. Třeba když připomíná zapomenutou, bizarní kauzu zaoceánského parníku, ze kterého se stalo jedno z prvních medializovaných ohnisek pandemie. Staré lidi schováváme do domova důchodců nebo je vyvážíme na moře pod záminkou výletní plavby, poznamenává ústavní právník. Je to jeden z mála silných obrazů, který vám po čtení nové knihy zůstane v paměti.
Stává se ze mě morous
Není to tak dávno, co Zábranský v rozhovorech mluvil o tom, že sociální sítě jsou „agora pro kriply“. Spisovatelův účet dávno nenajdete ani na Twitteru, ani na Facebooku, ani nikde jinde. Přesto jeho poslední kniha působí jako soubor sebraných tweetů, podivně roztěkaná esej, kterou kdosi nad ránem vyvěsil na svou timeline.
O jednom zachraňování života připomíná literaturu jenom málo. Zábranský si z ní v novém textu půjčuje nekonečně ubíjející obrazná přirovnání, ale už nevyužívá třeba spisovatelskou výhodu přijít na scénu trochu se zpožděním, ale za to s důležitým postřehem. Svým způsobem se Zábranský dopouští stejných chyb jako jím kritizovaní novináři. Ve snaze o to být aktuální ztrácí nadhled i hloubku.
Z autorových provokativních úvah zbyl v nové knize jen jeho morousovský tón. A ten už nemá vtip ani charisma, k jakému mu kdysi pomohl i herec Stanislav Majer (za svůj výkon v roce 2016 získal Cenu divadelní kritiky).
Žena ústavního právníka má pravdu, když mu říká, že se z něho stává morous. Přitom i on v knize několikrát odhalí svá zranitelná místa, to když naťukává vztah k vlastní matce. Zranitelný, osobně laděný Zábranský, to by možná byla vůbec největší čtenářská provokace.
David Zábranský: O jednom zachraňování života (Nakladatelství Větrné mlýny, 2021).
Aktualizace: upravili jsme název hry Davida Zábranského, Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny.
