Prostě už tě nemám rád. V oscarovém hitu je z konce přátelství válka

Kulisy Víl z Inisherinu jsou poetické – zelená, stromů prostá, zvlněná krajina irského ostrova protkaná kamennými zídkami. Při pohledu z výšky jde o bezmála magický výjev, který zapadá do katalogové představy Irska jako drsné krajiny, v níž málomluvní lidé večer usedají ke sklenici stoutu a panáku whisky, aby zpívali staleté písně plné teskné melancholie, ale i živelné radosti ze života.

Irský režisér, scenárista a dramatik Martin McDonagh téhle hrubozrnné keltské idyle přitakává jen zdánlivě. Výchozí situaci jeho nového filmu tvoří banální konflikt. Zemití ostrované Colm a Pádraic jsou dlouholetí pivní kamarádi, kteří tráví hodiny bezcílným plkáním nad sklenicí v místní putyce.

Jednoho dne to však náhle skončí. Starší a vzdělanější Colm dojde k závěru, že už má dost mrhání časem a naslouchání zasvěceným výkladům svého přítele o tom, co ten den našel v oslím trusu. Už ho prostě nemá rád a nechce s ním dál mluvit. Život se mu krátí a každý ztracený večer mu to bolestně připomíná.

Pádraic je možná prosťáček, ale také dobrý a laskavý člověk. Má rád svou sečtělou sestru Siobhain, která do úzkoprsé vesnické komunity nezapadá, má rád svou oslici Jenny a má rád Colma, se kterým může zabíjet dlouhé večery. A když se od něj přítel odvrátí, chce vědět proč. Vysvětlení „už tě prostě nemám rád“ není pro muže, který má v hlavě těch několik málo myšlenkových kamenů úhledně seskládaných, dostatečně dobrý důvod.

McDonaghův film začíná až v okamžiku, kdy Colm učiní svoje fatální rozhodnutí. Ztracený ráj pivního přátelství tak zůstává divákovi skryt, mikrosvět irského ostrova se otevírá ve chvíli, kdy je „bratrská romance“ mrtvá a začíná úporný a málomluvný boj o pochopení toho, co se stalo. Podobně jako v předchozích filmech Martina McDonagha jde o situaci, která se nenápadně vymyká kontrole a směřuje do spirály neadekvátního násilí. Irský dramatik a filmař už roky prokazuje své zaujetí pro okrajové, vyšinuté figury, jejichž chování lze jen těžko označit za normální, přesto je sledujeme v jejich bizarních všedních rutinách.

V McDonaghově filmové prvotině V Bruggách (2008) se dvojice gangsterů vydává do malebného belgického města na odpočinek, aby tu zažila něco mezi tuctovou dovolenou a boschovskou noční můrou, která nabírá ve strhujících středověkých kulisách hmotnou podobu. Nejen díky totožnému obsazení dvou hlavních rolí se nabízí paralela s Vílami z Inisherinu. Colin Farrell a Brendan Gleeson i zde s odzbrojující intenzitou hrají nesourodou dvojici přátel, které pojí úzké, skoro otcovsko-synovské pouto, jež se ale postupem času mění v něco ponurého a potenciálně násilného. Poklidná rutina pomalu přechází v osudové drama.

Celý kamarádský konflikt, zdánlivě absurdní a bezdůvodný, nabývá ve Vílách z Inisherinu seriózních kontur nikoli tím, že by ho oba aktéři tiše přecházeli, ale právě tím, že se ho snaží pochopit a pojmenovat. To, co na počátku klidně mohlo být trucovitým gestem starého muže podléhajícího zoufalství, postupně nabývá obludných rozměrů. Colm i Pádraic si uvědomují, v čem jsou a vždy byli rozdílní. Kamarádství tak mohla být jen iluze vytvořená z nudy, které irský ostrov nabízí dostatek. Je jedno, jak malicherné bylo východisko sporu. Na drastičnosti následků to nic nemění.

Pokud se v některých předchozích filmech, především v hollywoodské gangsterce Sedm psychopatů, nabízela výtka, že zkušený dramatik McDonagh bryskními dialogy a ambivalentními postavami spíš efektně žongluje a vytváří teatrálně konfliktní situace, ve Vílách z Inisherinu působí jeho tvůrčí metoda uměřeně a soustředěně. Jde o konzervativně vystavěný a záběrovaný film, který dokazuje, že stylová vynalézavost není McDonaghova doména. Nicméně práce s postavami, dialogy a dramatickou strukturou je prvotřídní.

Sled všedních situací rozvíjí motivace obou protagonistů. Zádumčivý Colm je postava potýkající se s osobní krizí, kterou nedokáže řešit jinak než necitlivým gestem namířeným k nic netušícímu kamarádovi. Pádraic si sice zakládá na vlastní laskavosti, ale situace, kterou nedokáže plně obsáhnout, z něj v určité chvíli začne dělat sobeckého manipulátora. Ve snaze více se otevřít se obě postavy ve skutečnosti propadají hlouběji do samoty a zoufalství, ze kterého je nedovede vyvést ani jejich okolí.

Pádraicova sestra Siobhan (vynikající Kerry Condon) se upřímně snaží být mediátorkou konfliktu, ale stále jasněji tuší, že spor nemá a nikdy nebude mít řešení. A místní prosťáček Dominik (odzbrojující Barry Keoghan) sice absolutně nemá kapacitu pochopit, co se mezi oběma muži děje, ale šestým smyslem idiota dokáže vytušit moment, kdy Pádraic zajde příliš daleko a přestává být tím, za koho se pokládá – laskavým, normálním chlapem.

Idylický irský ostrov protkaný zídkami tak ztrácí svou divokou nevinnost a stává se metaforou komunity, která je atomizovaná, uzavřená ve své samotě a neschopnosti pochopit pohnutky těch druhých. Martin McDonagh v jemných situačních náznacích vykresluje dusivý mikrokosmos pomluv a předsudků, které jsou všudypřítomné. Každý člověk je ostrov sám pro sebe a kamenné zídky nutně nemusejí být jen romantickou kulisou, ale metaforou toho, co bude jednotlivce vždy fatálně rozdělovat a štvát proti sobě.

S tím úzce souvisí časové zakotvení filmu a jeho druhý plán, ve kterém je z dáli na pevnině slyšet ozvěny explozí. Víly z Inisherinu se odehrávají v roce 1923, kdy Irskem zmítala občanská válka mezi zastánci přičlenění země k britskému impériu a republikány. Právě tenhle vzdálený a tušený konflikt, desetiletí bolestně procházející srdcem a duší jednoho národa, vytváří tragický podtext banální kamarádské půtky. Velké dějiny zanechávají jizvy v individuálních příbězích, rozdělují, vytvářejí propasti, ničí nevinné životy. Co když je ale jejich celková krutost jen zvětšeným odrazem běsů spících v každém z nás?

V lidové baladě Martina McDonagha není třeba víry, politiky a dalších ideologií k tomu, aby dobro a laskavost zmizely ve víru zloby. I ústřední pohádkový motiv benší (tedy irské víly smrti) je do vyprávění zasazený realisticky. Stojí tu proti sobě dva dobří, slušní lidé, kteří si nic zlého neudělali. Přesto tohle nic dá vzniknout malé ostrovní občanské válce.

Nad sporem Colma a Pádraica se můžeme přezíravě usmívat jako nad střetem dvou dubových hlav a vesnických furiantů. Víly z Inisherinu ale věští, že trvalý mír není člověku souzený. Pořád s něčím válčíme. I když je to „jen“ pocit zoufalství, samoty a nepochopení. A i taková neviditelná válka může mít nakonec své krvavé bitvy a nevinné oběti.