Proč Slonímu muži nepomůže ani facelift? Film Jiný člověk má odpověď

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Sloní muž byl člověkem, který se kvůli svému znetvořenému obličeji stal terčem voyeurství, opovržení i násilí. Režisér David Lynch přitom v jednom ze svých divácky nejpřístupnějších snímků ukázal, že ošklivost ve skutečnosti pramení spíš z chování nenápadných, až hezkých a zdánlivě slušných lidí, kteří se Sloním mužem nakládají jako se zrůdou, přestože je uvnitř velmi citlivý a inteligentní.

Film Jiný člověk, který zkraje října vstoupil do českých kin, se zpočátku nese v podobném duchu jako na Oscary nominovaná Lynchova klasika. Ústředním protagonistou je neúspěšný herec Edward, jenž trpí neurofibromatózou – genetickým onemocněním, které se projevuje vznikem nezhoubných nádorů v oblasti obličeje. Agresi a posměchu sice nečelí, cítí se ale zneuznaný a přehlížený. Žije v nevábném newyorském bytě s děravým stropem, který jako by odpovídal jeho duševnímu stavu.

Do hlavní role americký režisér Aaron Schimberg překvapivě obsadil Sebastiana Stana, známého z blockbusterů studia Marvel, jehož nechal namaskovat k nepoznání. Frustrovaný a nejistý Edward se brzy seznamuje se svou novou sousedkou Ingrid, kterou ztvárnila norská herečka Renate Reinsve, jež se v minulosti objevila například v oceňovaném vztahovém dramatu Nejhorší člověk na světě. Muž s deformovanou tváří je zaskočený, že o něj přitažlivá dramatička jeví přinejmenším přátelský zájem, a platonicky se do ní zamiluje. Jiný člověk v tu chvíli začne připomínat spíš Krásku a zvíře – ale ne na dlouho.

Edward záhy podstoupí experimentální léčbu, která ho nádorů v obličeji zbaví. Jeho utrpení tím však paradoxně nekončí. Stává se sice úspěšným realitním agentem, kariéra v korporátu ho ovšem nenaplňuje a po znovushledání s půvabnou Ingrid se mu zasteskne po herecké kariéře. Zvlášť když zjistí, že o jeho minulém životě napsala divadelní hru. Ani u romance s happy endem ale Schimberg nezůstane.

Zásadní zlom nastává, když do příběhu vstoupí Oswald – herec s totožnou dědičnou poruchou, s jakou se dřív potýkal Edward. Jeho představitelem je Brit Adam Pearson, který s neurofibromatózou sám žije a jehož Schimberg obsadil už ve svém předchozím snímku Spoutáni na celý život, v němž se tématem tělesných znetvoření také zabýval. Oswald si však na rozdíl od Edwarda ze svého vzhledu nic nedělá a vyvažuje ho vnitřním šarmem. Je vším, kým by Edward být chtěl, ale nikdy nebude – srdečným a zábavným společníkem s přirozenou sebedůvěrou, který se navzdory svému znevýhodnění nezdráhá flirtovat s pohlednými ženami ani zpívat na karaoke.

Edward ze sebe naopak ani s atraktivním zjevem Sebastiana Stana nedokáže setřást nejistotu, kterou si nese ze svého předchozího osamělého života. Ať už se pohybuje mezi kolegy z realitní kanceláře, nebo v prostředí newyorských divadelníků, zůstává stále křečovitý a nepřirozený. Schimberg, který se ostatně narodil s rozštěpem obličeje, herce záměrně postavil do rolí, s nimiž by si je divák nespojoval. Z hezouna udělal neurotického outsidera, z tělesně hendikepovaného zase neodolatelného extroverta. Konfrontuje tak diváky s otázkou, jestli je namístě k lidem s fyzickým i jakýmkoli jiným znevýhodněním automaticky přistupovat jako k obětem, kterým je plnohodnotný život nevyhnutelně zapovězen.

Stan i Pearson jsou v nečekaných hereckých polohách velmi uvěřitelní. První zmíněný koneckonců zabodoval na letošním ročníku festivalu Berlinale, kde ho porota ocenila Stříbrným medvědem za nejlepší herecký výkon. Oba filmu pomáhají plynule přecházet z drásavého psychodramatu do absurdní komedie. Schimberg totiž pracuje se žánrovými zvraty stejně razantně, jak se jeho hrdina proměňuje.

V první polovině míchá lynchovskou znepokojivost s intelektuální vztahovkou ve stylu raného Woodyho Allena, na něhož mimochodem doslovně odkazuje i v jednom z dialogů. Později koketuje s tělesným hororem a v závěru nechává Jiného člověka sklouznout do jízlivé společenské satiry v duchu předloňského norského komediálního dramatu Je mi ze sebe špatně. V něm se naopak hlavní hrdinka začne sebepoškozovat pomocí medikace, protože si pozornost okolí neumí získat jinak než lítostí.

Schimbergův Edward přičítá všechnu svou životní nespokojenost vlastnímu vzhledu. Léčba mu však pomůže vylepšit jen vnější fasádu, podobně jako když si už s uzdraveným obličejem nechává zacelit díru ve stropě svého bytu. Pod naleštěným obalem nadále hnijí veškeré pochybnosti, zranění a traumata, jimž se odmítá postavit čelem. Žijeme tedy opravdu ve světě, kde je vzhled tím nejdůležitějším? Není cestou ke společenskému uznání spíš sebevědomí a charisma? A není nakonec primární, abychom se cítili komfortně ve své kůži, ať už vypadáme jakkoli? I když se Jiný člověk nejdřív tváří hlavně jako zábavný žánrový koktejl, přiměje nakonec diváka také k úvahám, které mu nemusí být zrovna příjemné.