K zemi jde další brutalistní památka. Proč nenávidíme beton?

Nikdy jsem v ní neviděla jen kostky lega nebo na sebe naskládané pračky. Byla něčím víc. Byla pro mě cizokrajnou rostlinou, jejíž semínko spadlo do nepřehledné půdy Tokia a ujalo se. Uprostřed pragmatické zástavby vyrostly dva betonové stvoly obalené kvádrovými květy, každý květ ke svému stvolu připevněný jen čtyřmi šrouby, aby se kdykoliv po svém uvadnutí mohl vyměnit za jiný.

Nakaginská kapslová věž od Kisho Kurokawy, jednoho ze zakladatelů japonského metabolismu, měla své prvenství a to se v architektuře počítá. Byla to první realizace vystavěná z prefabrikovaných buněk, které naplňovaly sny o recyklovatelné a trvale udržitelné architektuře. Fotky věže plnily odborné časopisy a učebnice historie architektury, její podoba se stala ikonou. I já sama jsem ve slabé chvilce navrhla studii obytného domu, který se principu kapslové konstrukce nápadně podobal.

Do Japonska jsem letěla jen proto, abych kolem této stavby mohla projít a dotknout se jí. Abych mohla zjistit, že realita velkých vizí může být ještě trochu jiná. Ikona architektury sice působila jako vesmírná loď, ale loď už dávno odstavená, pokrytá místo hvězdného prachu jen vrstvou rzi a sítí proti odpadávajícím částem fasády.

Už podle recenzí dřívějších hostů jsem mohla zjistit, že pobyt v kapsli bude spíše spartánský. Sice s retro designem a pozoruhodným výhledem, ale bez teplé vody a možnosti okno otevřít. Do toho vysloužilá azbestová izolace zajišťovala v zimě zimu a v létě přehřátí. Původní plán totiž počítal s cyklickou výměnou buněk po pětadvaceti letech. Zádrhel byl ale v tom, že k výměně jedné buňky bylo potřeba odmontovat i několik sousedních kapslí, k čemuž jejich majitelé nikdy nechtěli dát souhlas. V Japonsku neexistuje legislativa chránící poválečnou architekturu, a tak nebyla jiná cesta, než aby stavba dál nezadržitelně chátrala. O osudu kapslové věže nakonec rozhodli sami vlastníci, kteří stav domu označili za neudržitelný a své podíly prodali developerovi s cílem postavit zde zcela nový objekt.

Ve vzpomínkách vcházím do omšelého pokoje na ploše necelých devíti metrů a hladím oblé kontury koupelny, vestavěnou skříň schovávající starou televizi i magnetofon, a nakonec se marně pokouším otevřít velké kulaté okno nad postelí. Proč stále neumíme chránit poválečnou architekturu, která přispívá k celkové rozmanitosti měst? Protože je jiná, příliš experimentální? Protože po nás vyžaduje přemýšlení o tom, co nám chce říct? A tak se raději schováváme za důvody, proč je ji potřeba nahradit. Protože obsahuje azbest, nedá se lépe využít, popřípadě má příliš mnoho vlastníků, kteří se nejsou ochotní domluvit.

Dívám se, jak Nakaginskou věž bere vítr demolice, aby její buňky rozesel po celém světě jako muzejní exponáty. Je to aspoň drobná útěcha pro ty, kteří tuto stavbu milovali. Doufám, že rozfoukané buňky budou v našich myslích klíčit jako semena nových stvolů a vyrostou z nich nevídané vize, jak stavět města budoucnosti – snadno obnovitelná a především dlouhodobě udržitelná.