Článek
Spisovateli Aleši Palánovi se před několika lety podařilo trefit akupresurní bod české společnosti. Vydal se na Šumavu mluvit s lidmi, kteří (ať už pomyslně, nebo doopravdy) rozstříhali občanky a odešli žít do místní divočiny. Bylo jedno, jestli se skrývali někde poblíž oblíbené cyklostezky nebo si postavili obydlí v zapomenutém šumavském háji. Od civilizace byli tak daleko, jak to jen v Česku šlo. Stali se z nich novodobí poustevníci.
„Jsme tak vzdáleni přírodě, že i ti poslední z posledních, když poslechnou její volání a vrátí se do jejího lůna, stávají se rázem králi, filozofy, básníky,“ glosovala knihu jedna čtenářka. Podařilo se jí přitom vystihnout nejen podstatu Palánových rozhovorů se samotáři, ale i to, čím dokázaly přilákat desítky tisíc čtenářů, na českém knižním trhu bezprecedentně vysoké číslo. Samotáři nejenže řešili otázku, kterou si mnoho z nás tajně pokládá ráno po cestě do práce (jaké by to bylo, kdybych tohle všechno nechal plavat?), ale navíc na ni odpověděli kladně. Ano, žít v lese, daleko od civilizačních vymožeností, ale i povinností, je dobré.
Samotáři, aniž by se kdy ukázali na veřejnosti, zažili raketový start ke slávě. Palánovi chodily dopisy, ve kterých fanynky žádaly šumavské outsidery o ruku. Herci pečlivě studovali jejich osobnosti pro divadelní představení. Muži i ženy motivovaní odvahou samotářů podávali po přečtení knihy výpovědi v práci. Palán prostě napsal knihu, jejíž vliv sahal mnohem dál než jen k vysokým prodejním číslům. Měnila životy. V dubnu vyšlo její třetí volné pokračování.
Samotáři ulic
„Jsou nám blíž, než bychom si mysleli,“ říká Palán v novém svazku rozhovorů se společenskými outsidery. Hrdiny knihy Robinsoni a donkichoti byste mohli potkat, jak se potulují po ulicích Brna nebo pasou krávy v pražském parku. Už nejsou neviditelní, naopak. Mladíka jménem Šimon byste nepřehlédli. Po Brně chodí s huňatým ocasem a na potkání recituje básně. Bezstarostného šedesátníka Ivana, který provozuje vetešnictví v centru Klatov, jste dokonce mohli několikrát vidět v televizi. Má za sebou Riskuj i účast v pořadu O poklad Anežky České a doufá, že jednou dojde i na AZ-kvíz.
Geograficky vzato jsou nám možná Robinsoni blízko, pořád jsou ale značně vzdálení tomu, co společnost považuje za normální. Není běžné, aby se člověk živil básněmi, jako to dělá Šimon. Není normální, aby jaderní vědci bydleli v zahradní chatce u dálniční výpadovky tak jako Mojmír. Nepředpokládá se, že by normální člen společnosti vyrazil na pěší pouť z Česka do Jeruzaléma – to udělal Petr. Jen těžko se přijímá, že by šestapadesátiletý muž mohl provádět akt pokrevního přátelství s chlapcem v pubertě. Možná to Gavinovi čtenáři neodpustí.
Gavin pohledem fotografa Karla Cudlína. Na první pohled dospělý muž, uvnitř pořád chlapec.
„Jsou to lidé, kteří přečuhují nebo nedosahují do jakýchkoliv forem. Nepatří opravdu nikam,“ řekl Palán o svých hrdinech v pořadu Host Lucie Výborné. To ale není jediná věc, kterou mají Robinsoni a donkichoti společnou. Ivan, Lenka, Mojmír, Šimon a další působí jako lidé, kteří se své jinakosti poddali.
Někdy je to příběh s happy endem, jindy spíš smutné čtení. Akademik-bezdomovec Mojmír působí jako někdo, kdo se na okraji společnosti neocitl dobrovolně, ale přivedlo ho tam nešťastné manželství a alkoholismus. Naopak mladičký básník Šimon možná konečně zažívá štěstí. Dětství strávil v ústavech nebo u pěstounů, z některých částí jeho vyprávění na člověka dýchne samota. Až teď, když v ulicích Brna navazuje přátelství pomocí veršů, jako by dosahoval naplnění.
Možná, že na Palánových knihách je nejlákavější to, jak jeho respondenti chápou štěstí. Nacházejí ho v maličkostech. „Každý den mě potkalo něco zajímavého a dny byly úžasně dlouhé, naplněné k prasknutí,“ vypráví Petr o své pěší pouti do Jeruzaléma, kterou absolvoval před dvaceti lety a pořád na ni vzpomíná. „Žiju si svůj život. Od nikoho nic nechci, všechno už mám,“ říká spokojeně klatovský vetešník Ivan.
Život naučil Palánovy podivíny skromnosti, jejich radost často přichází ruku v ruce s bolestí. Vykoupili se samotou, chudobou, někdy i roky strávenými ve vězení.
Čtenáře ale jistě přitahuje i něco, čemu by se dalo říkat „zdravá forma voyerismu“. Palán vede dialogy s lidmi, které bychom na ulici v horším případě odmítli, v tom lepším prostě jen přehlíželi. Díky laskavosti a trpělivosti, se kterou Palán ke svým respondentům přistupuje, se dozvídáme často víc než jejich nejbližší sousedi.
Robinsonky a donkichotky
Na druhou stranu, Palánova neochota konfrontovat své hrdiny je někdy na škodu. Třeba v případě již zmíněného Gavina, který nadšeně vypráví o svých přátelstvích s mladými chlapci. Je škoda, že kontroverzní téma zahrají Palán se svým respondentem do kouta s tím, že kdo tohle nepochopí, má předsudky. Takhle se předsudečnost nezahání. Někdy je prostě potřeba víc informací.
Další hrdina knihy, Mojmír. Pro sousedku jen „slušný bezdomovec“, pro čtenáře bývalý kandidát věd.
Robinsoni a donkichoti možná nebudou tak pohlcující čtení jako šumavský svazek Raději zešílet v divočině. Přesto by bylo dobré, kdyby Aleš Palán v knižních rozhovorech s outsidery pokračoval. Svoje čtenáře dál procvičuje v empatii, učí je neodvracet zrak od lidí, kteří jsou „jiní“. Systematicky sbírá svědectví vzorku společnosti, který jinak zůstává němý, přestože zcela zjevně má co říct.
Velmi zajímavý by mohl být díl o ženách. Zatím všechny respondentky, které Palán ve svých knihách zpovídal, musely svádět těžké boje, aby se osvobodily od pout konvenční společnosti. Není pochyb, že je drží pevněji než muže a že by o nich mohly vyprávět dlouhé hodiny.
A nabízí se i další docela očividné pokračování podivínských rozhovorů. Robinsoni a donkichoti by se mezi Romy určitě našli. Třeba by Palán dosáhl nemožného: že by se pochopení a zájem rozšířilo i k menšině, která ho v Česku má zoufale málo.
A ještě maličkost: vůbec by nevadilo, kdyby příští příběhy o společenských poustevnících dostaly skromnější vydání. Lehčí paperback by se k těm svobodným duším hodil možná víc než těžkotonážní bichle s drahým papírem.
