Marilyn Monroe. Film o ní je špatný, ale proč jsme jí tak posedlí?

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Je ještě něco, co nám může Marilyn Monroe říct? Ať už o sobě, nebo o nějakém tématu, které reprezentuje? Na streamovacích platformách se v posledních letech objevilo několik dokumentů, které zdánlivě omšelé téma využívají k výjimečnému sdělení. V dokusérii O.J.: Made in America v produkci HBO tvůrci proměnili notoricky známý kriminální případ v osmihodinovou fresku americké společnosti začátku devadesátých let. Monroe by jistě mohla být výchozím bodem hned několika podobně podnětných pohledů. Na svou osobu, na svou dobu… a nakonec i na dobu naši.

Jenže proč se s něčím takovým obtěžovat, když se dá vyplivnout laciné přeříkání Wikipedie doplněné pár konspiračními teoriemi? Na Netflixu byl na konci dubna uveden dokument Tajemství Marilyn Monroe: Ztracené nahrávky. Laciný název předem prozrazuje stejně laciné uchopení, které je upřímně řečeno už trochu ostudné, když s jistotou víme, že divácké pozornosti se dnes může dočkat i celkem komplexní přistoupení k tématu. Krom zmíněné O. J. se to podařilo třeba aktuální dokusérii (taktéž z produkce Netflixu) Jimmy Savile: Britský horor, která na pozadí příběhu televizního moderátora a sexuálního predátora s více než pěti sty obětmi rozvíjí zamyšlení nad dělbou společenské odpovědnosti a moci.

Ale zpátky k Monroe. Jaké tajemství tedy ze Ztracených nahrávek vyplývá? V první řadě se asi sluší říct, že tvůrci neměli k dispozici žádné „ztracené nahrávky“, ale rešeršní materiál konspiračního autora Anthonyho Summerse, který v osmdesátých letech nahrál několik rozhovorů s pozůstalými o posledních dnech života Monroe. Svá dávno zdiskreditovaná zjištění (která v tomto textu záměrně nejsou reprodukována) od té doby nutí všem, kteří jsou ochotni ho poslouchat.

Summers je i hlavním průvodcem celého filmu a bohužel patří mezi ty postarší muže se stříbrnými vlasy, klidným tónem a distingovaným vystupováním, kterým jsme naprogramovaní v dokumentech (a nejen jich) automaticky věřit. Tvůrci si ale uvědomují, že pokud se nechtějí naprosto znemožnit, nemohou nechat Summerse v detailu odprezentovat žádnou z jeho konkrétních teorií, takže dokument Tajemství Marilyn Monroe nakonec k žádnému tajemství nedojde. Snímek prostě přeříkává notoricky známá fakta a s postupně rostoucí intenzitou směřuje naši pozornost k podivným okolnostem hereččiny smrti. Nakonec zamumlá něco velmi nezávazného o tom, že sice skutečně spáchala sebevraždu, ale bratři Kennedyové okolo toho stejně kuli nějaké pikle! Ještě horší věc než bulvár je zbabělý bulvár, který nakonec ucukne a odepře nám alespoň radost ze šťavnatého drbu.

Jde o dokument tak prázdný a neobjevný, že jeho bezděčně užitečná role může spočívat snad jen v tom, že nás donutí obrátit pohled na sebe a zapřemýšlet, proč jsme tak posedlí osobou Marilyn Monroe. Nebylo by přeci jen lepší dát jí konečně pokoj?

Obraz Marilyn Monroe od Andyho Warhola byl právě vydražen za rekordní sumu 195 milionů dolarů, která z něj dělá nejdražší umělecké dílo 20. století. Je příznačné, že tuto pozici zabralo dílo umělce, který si tak trochu střílel z posedlosti popkulturními ikonami. Celá Warholova tvorba je ironickým posměchem světu, který ho zasypal penězi. Warholův styl imituje pásovou výrobu, ostatně i svou dílnu nazval Továrnou, a vybíral takové objekty, které podle něj svou všudypřítomností už ztratily význam. Jedním z nich byla i tvář Marilyn Monroe. Nešlo o výsměch samotné hvězdě, ale tomu, čím se stala.

Mnohem podnětnější než pokoušet se rozluštit tajuplné úmrtí Monroe je nakonec zkoumat, jakým způsobem mezi námi její persona dál přežívá. Vezměme si už jen lavinu, která se strhla po nedávném Met Gala. Jedna z největších celebrit světa Kim Kardashian na něm oblékla z muzea zapůjčený kostým, který si nechala Monroe ušít jen nedlouho před svou smrtí k příležitosti dnes již takřka mytického vystoupení na narozeninách prezidenta J. F. Kennedyho. Kardashian za svou exhibici schytala ostrou kritiku jak za vystavování muzejního kusu kvůli riziku poškození, tak i za nevyhnutelné srovnávání sebe s Monroe.

Ne každému je po chuti, že celebrita „slavná tím, že je slavná“ se zdánlivě pokusila přisvojit si image zpěvačky a herečky, která věnovala tolik času zdokonalování svých schopností (právě u Marilyn Monroe začíná tradice amerického filmového metodického herectví). Kardashian, dcera právníka celebrit Roberta Kardashiana, je známá tím, že nemá žádný konkrétní talent a neprodukuje žádné konkrétní hodnoty ani díla – jednou z nejslavnějších žen světa je proto, že o její rodině vznikla reality show Držte krok s Kardashians, kde mohli diváci pozorovat život absurdně rozmazlených, bohatých, ale nakonec pořád obyčejných lidí. Kim z celé rodiny projevila největší talent na prodání své značky a během manželství s rapperem Kanye Westem se vyšvihla na superhvězdnou pozici.

Pro Kardashian ale nešlo o náhodný rozmar – aby alespoň trochu padla do šatů ušitých na zcela jinou postavu, musela za tři týdny shodit před sedm kilo (i tím vyvolala vlnu kritiky). Je vidět, že o slavné šaty musela opravdu stát a byla ochotna přejít i to, že jí přese všechnu snahu zcela nepadly. U ženy tak závislé na dokonalém mediálním obrazu jde o důkaz nebývalého zájmu.

Kardashian projevila svou moc a konexe tím, že si dokázala zařídit zapůjčení šatů, které pro všechny ostatní ženy světa zůstávají uzavřeny za neprůstřelným sklem. Je to ale nakonec autorita Marylin Monroe, která z celé anabáze vychází jako vítězná. Neudělala totiž nakonec Kardashian to samé, co děláme my, když s nadšením vyhlížíme, jaké tajemství o Monroe odhalí ztracené nahrávky? Jen Kardashian má prostředky ukojit svou fascinaci extravagantnějším způsobem. Od muzea dostala dokonce na památku pramen vlasů Monroe, na tom už je skoro něco strašidelného.

Vlastně se opravdu podařilo vytvořit jakýsi umělecký happening. Jedna z největších hvězd zlaté éry se střetla s jednou z největších hvězd současnosti a nám nezbývá než interpretovat, co to vypovídá o dnešní kultuře a popkultuře. Je možné, že fascinace Marilyn Monroe je antitezí fascinace Andym Warholem. Warhol komentuje ztrátu hodnot, ztrátu autenticity, ztrátu obsahu. Lidé jako Marilyn Monroe, James Dean nebo Bruce Lee strhli celý svět, zazářili a rychle zhasli. Jakoby zmrzli v čase a stali se pevnými body, jejichž kvalita a hodnota jsou nezpochybnitelně kanonizovány a nemohou být nikým zpochybněny. Lidé jako Warhol to mohou a musí podrobovat zkoušce, i jejich zájem ale nakonec oklikou stvrzuje váhu těchto symbolů.

Po takových záchytných bodech prahneme víc a víc a projevuje se to i v populární tvorbě. Stačí se podívat, kolik klasických filmů se dočkalo přepracování. Máme tu nové Krotitele duchů, hrané verze disneyovek, brzy se vrátí Pán prstenů. Snad ještě víc než dřív se upínáme k „povědomým věcem“. A co je povědomější než jedna z největších hvězd 20. století? Je vlastně samozřejmé, že Kim Kardashian došla ať už vědomě, či podvědomě k závěru, že pokud si pro sebe utrhne kus Marilyn Monroe, sama se stane legitimnější hvězdou.

Skutečnost je taková, že Monroe potřebujeme. Všichni ji známe. Všichni víme, co představuje. A na této vědomosti se dá stavět. Při vyslovení jejího jména se nám jako první vybaví naivní sex symbol tak, jak je ztvárněn na popartových obrazech Andyho Warhola. Vždy jsme ale věděli, že pod jeho povrchem se skrývají komplexnější problémy samoty, drogové závislosti nebo šovinismu. Zkoumat Marilyn Monroe je pak jako zkoumat celou společnost.

Měla mít Kardashian víc úcty a šaty neoblékat? Měli bychom přestat Monroe fetišizovat jako dokonalý nedotknutelný objekt – vždyť i to jí zcela odepírá lidskost? Měli bychom se pokusit prohlédnout skrz zářivou auru a hledat lidskou bytost, nebo nám do „opravdové Marilyn“ nic není? Tyto otázky jsou nakonec nejdůležitější tím, že jejich zodpovězením toho prozradíme kus o sobě.