„Nobelovku“ za architekturu dostal Japonec, který bourá hranice soukromí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Lidé ve městech a vesnicích se nemají zavírat v soukromí. Důležitá je komunikace, otevřenost a budování komunity. Tak lze shrnout filozofii architekta Rikena Jamamota, který letos vstoupil na pomyslný Olymp architektů.

Pritzkerova cena, kterou získal, je v oboru brána za tu nejprestižnější. Jako laureát se stal na poli architektury nesmrtelným, na trůn usedl po bok takových legend, jako byli a jsou Oscar Niemeyer, Frank Gehry, Norman Foster či Zaha Hadid. Rozšířil ale také řady oceněných Japonců v čele s Kenzem Tangem, Tadaem Andem či týmem SANAA.

Jamamoto, který letos v dubnu oslaví 79 let, se narodil v roce 1945 japonským rodičům v Pekingu. Krátce po druhé světové válce se rodina přestěhovala do Jokohamy, kde Jamamoto žije dodnes. Vyrůstal v tradičním japonském domě, jehož součástí byla i matčina lékárna. A už tady lze hledat kořeny jeho příklonu k architektuře, která staví jen křehké hranice mezi veřejným a soukromým prostorem.

„Na každou architekturu používám průhlednost, protože je velmi důležité vytvořit vztah mezi vnějškem a vnitřkem,“ popisuje Riken Jamamoto v medailonku k Pritzkerově ceně. Oblíbeným nástrojem je mu velkorysé prosklení vnějších i vnitřních stěn, ruku v ruce s volnými průhledy a otevřenými terasami. Snaží se, aby lidé v budově neztratili kontakt s okolním prostředím, a zároveň aby lidé venku získali pocit sounáležitosti s těmi uvnitř budov. „Budova má pro něj veřejnou funkci, i když je soukromá,“ komentuje porota Pritzkerovy ceny v hodnocení.

Extrémním příkladem je požární stanice ve čtvrti Niši v Hirošimě. Všechny stěny má prosklené, fasádu částečně zakrývají jen žaluzie. Kolemjdoucí tak mohou sledovat každodenní činnosti a výcvik hasičů, díky čemuž si k nim mohou vytvořit bližší vztah.

Podobnými případy jsou Saitamská prefekturní univerzita v Košigaji nebo základní škola ve čtvrti Kojasu v Jokohamě. Obě mají transparentní stěny, aby se žáci a studenti vzájemně viděli mezi učebnami a terasami. Architekt tím podpořil kontakt mezi žáky různého věku a studenty odlišných oborů.

Neobvyklý Jamamotův přístup je zakotvený v jeho architektonické filozofii. V jeho očích kladou dnešní města příliš velký důraz na soukromí, což platí i o většině architektury. Podle něj je důležitější budování komunity, kterou vnímá jako „pocit sdílení jednoho prostoru“. Členové komunity by v jeho očích spolu měli komunikovat a vzájemně se podporovat.

Svou architekturu vnímá jako prostředek, jak této sociální interakce dosáhnout a měnit tak svět. Je přitom přesvědčený, že ani svým přístupem nemusí lidem narušit potřebnou míru soukromí. „Stále můžeme ctít svobodu každého jednotlivce a zároveň žít společně v architektonickém prostoru a podporovat harmonii napříč kulturami a různými fázemi života,“ myslí si Riken Jamamoto. Ne vždy sahá po úplné průhlednosti, často vytváří i prostory, které podporují setkávání lidí, jako jsou terasy a poloveřejná nádvoří.

Také u bydlení, jemuž se hodně věnuje, architekt klade důraz na budování komunity, aby se ani lidé, kteří bydlí sami, necítili osamocení.

„Jamamoto si uvědomuje nove výzvy spojené se stárnutím obyvatelstva, rostoucí počet osamocených lidí, pro které je právě živé propojení se sousedskou komunitou naprosto zásadní. Jeho stavby se neuzavírají do sebe, ale naopak vynikají svojí schopností vytvářet podmínky pro lepší sdílení,“ komentuje pro Seznam Zprávy český architekt Osamu Okamura, bývalý děkan Fakulty architektury a umění Technické univerzity v Liberci, který má částečně japonský původ a také čerstvou zkušenost z profesorského hostování na Tokijské vědecké univerzitě.

Už Jamamotův první projekt, lesní vila Jamakawových v Naganu z roku 1977, je navržený tak, aby celý působil jako venkovní terasa. V širším měřítku na něj Jamamoto navázal projektem sociálního bydlení Hotakubo Housing v Kukamotu, který propojil různé kultury a generace. I vlastní rodinný dům nazvaný Gazebo neboli Altán navrhl tak, aby vyvolal interakci se sousedy prostřednictvím teras a pochozích střech.

K této filozofii Riken Jamamoto dospěl na dlouhých cestách kolem Středozemního moře, po Americe a Asii, jež podnikl v 70. letech. Nezajímal se tolik o známé památky, jako spíš o běžný způsob, jakým lidé žijí.

Zkoumal hlavně fungování komunit na vesnicích a dospěl k názoru, že i když vypadají různě, mají jednoduchý společný základ. A ten lze pozitivně ovlivnit architekturou. „Věřím, že má architektura může měnit svět a že mění společnost. I malá budova, malý dům, může měnit svět,“ soudí architekt Jamamoto.

Kromě toho autor vždy dbá na to, aby stavba souzněla s okolní krajinou a vhodně ji dotvořila. Sám k tomu říká, že každým projektem vytváří umělou i přírodní krajinu. Vidět je to třeba na muzeu umění v Jokosuce, kde nízká prosklená stavba navazuje na uměle vytvořený, ale přirozeně působící svah.

Díky průhledným stěnám mohou návštěvníci nahlížet zevnitř do krajiny a na moře, stejně jako na lidi v sousedních prostorách. Krajina jako by budovou prostupovala, a to při pohledech zvenčí i zevnitř.

Jamamoto se učí v minulosti, třeba z klasického funkcionalismu, ale historii nekopíruje, spíše ji adaptuje a rozvíjí. Osamu Okamura popisuje jeho tvorbu jako propojení Miesovské modernistické střídmosti v estetickém pojetí, v konstrukcích i materiálech, s komplexitou a organičností společenského života. Sám sebe Jamamoto charakterizuje jako dobrého pozorovatele, což se odráží i v tom, že vždy dokáže pro stavby použít ideální měřítko. To je i jedna z věcí, kterou vyzdvihla porota Pritzkerovy ceny.

Jeho architektura je modulární a přímočará, podobně jako třeba baťovský konstruktivismus. Jamamoto v tom však jde dál, typicky po japonsku až k minimalistickému efektu. Na školy a kancelářské budovy používá konstrukce obvyklé spíše u skladů a továrních hal. Přitom však dokáže vyvolat i umělecký dojem, jako by jeho budovy byly abstraktní obrazy převedené do 3D. V jeho tvorbě je rozeznatelný i vliv stylu hi-tech, z materiálů nejraději sahá po sklu a hliníku.

Riken Jamamoto se stal již devátým japonským architektem, který se může pyšnit Pritzkerovou cenou. Druzí v pořadí, Američané, jich mají osm, a to tři z nich byli přistěhovalci. Japonské architektuře to dodává punc výjimečnosti.

Podle Osamu Okamury utváří vysokou kvalitu japonské architektury kombinace několika podmínek. „V první řadě je Japonsko čtvrtou největší světovou ekonomikou. Celkem 130 univerzit nabízí vzdělání v oblasti architektury a stavebního inženýrství, celkový počet licencovaných architektů je v Japonsku 500 tisíc,“ říká architekt Okamura.

Kvůli hornatému terénu Japonci bojují s nedostatkem prostoru vhodného pro život. Proto se snaží omezený prostor maximálně využívat a stejně šetrně a kultivovaně zacházejí i s materiály a energií. Z této úspornosti vyšel i typický japonský minimalismus.

„V Japonsku u staveb nedochází ke zvyšování jejich hodnoty v čase, jak jsme zvyklí z Evropy. Naopak čím je stavba starší, tím je její hodnota nižší, jako u jakéhokoli jiného spotřebního zboží,“ pokračuje Osamu Okamura. Po dvaceti letech je tak již hodnota domu nulová a stavba je na trhu neprodejná. „Průměrná doba dožití japonského domu do jeho zbourání je tak 20-30 let, což výborně nahrává daleko větší otevřenosti k architektonickým experimentům,“ říká český architekt.

Tato praxe je živou vodou pro kvalitní architekturu, ale přesto se poslední dobou v Japonsku podrobuje zkoumání kvůli nedostatečné udržitelnosti. „Tváří v tvář stárnutí obyvatelstva, vylidňování venkova a menších měst i dlouhodobé ekonomické stagnaci se do popředí pomalu, ale jistě dostává architektonická diskuse, směřující k vyšší míře adaptací a znovuvyužití staveb, jejich up-cyklaci nebo k ještě chytřejšímu nakládání s materiálem bouraných objektů,“ komentuje Osamu Okamura.