„Zaručený způsob na zlepšení zdraví.“ Divadlo varuje před falešnými proroky

Aktuální námět všemožných falešných proroků, kteří znají zaručený způsob na zlepšení fyzického či psychického zdraví, zpracovává nová hra nazvaná Příliš krátká telomera. V pražském Divadle pod Palmovkou ji minulý týden uvedli režisér Jan Mikulášek s dramaturgyní Lenkou Veverkovou. Trendy jako biohacking, self-tracking či breathwork nahlížejí skrze věčné kategorie krásy, zdraví a stárnutí.

V ani ne sedmdesátiminutové komorní inscenaci účinkují členka hereckého souboru Barbora Kubátová s Jakubem Albrechtem. Ztvárňují dvojici, kterou přílišná sebepéče a strach ze smrti paradoxně doženou na hranu života.

V autorském projektu laděném do sci-fi se proplétají dvě příběhové linie. První sleduje páreček, jejž více než vzájemné city drží pohromadě víra v sebezdokonalování. Čtyřicátník Ben již „prozřel“, a je proto přesvědčený o svém právu či přímo povinnosti šířit plytká moudra opřená o tuhou morálku a rozličné denní návyky. Jeho přítelkyně se nachází teprve na začátku pomyslné cesty a všechny naděje upíná právě k tomuto samozvanému guruovi.

Herci jsou od počátku vedeni ke stylizovanému projevu. Albrecht celé představení působí tlumeně, jako by byl na sedativech. Ve scéně, kdy má jako nějaká česká variace na propagátora otužování Wima Hofa vyvolat u diváků odezvu, by ale nebylo od věci se trochu odvázat. Kubátová naopak v roli snaživky působí záměrně přepjatě, barevné nasvícení navíc zdůrazňuje její křečovité grimasy a svíjivé tiky. Místy až hororovou atmosféru scén z influencerského života dotváří cinkavá melodie z hrací skříňky.

Druhá dějová linie se odehrává v čínské laboratoři, kde dvojice vědců vyvíjí bájný lék na stárnutí. Neodvratitelný tělesný rozpad má zajistit prodloužení telomery neboli koncové části chromozomu, podle níž je inscenace nazvána. V globalizovaném světě, kde ale v duchu takzvaného motýlího efektu vše souvisí se vším, se oba osudy protnou. A věda – jako již tolikrát – zapříčiní katastrofu.

Lidské, kteří se pachtí po nesmrtelnosti, mezitím v teráriu sledují umělohmotné laboratorní myšky, které s nasazenými gumovými maskami ztvárňují samotní herci. Pohled zvířat, jež dennodenně trpí nejen pro pomíjivé prodloužení, ale i pro pouhé zpříjemnění našich životů, je největší předností inscenace. Navíc dílu skrznaskrz protkanému ironií dává pevné etické hledisko.

Režisér Mikulášek v novince nezapře generační vliv postmoderny. Kompozici Franze Schuberta střídá dokola opakovaný refrén z orchestrální rockové skladby Who Wants to Live Forever od kapely Queen a na rovině textu se setkávají fitness mantry s citací z Věci Makropulos Karla Čapka. Koláž doplňují projekce z animovaných sérií Byl jednou jeden život či Silly Symphonies od Walta Disneyho.

Vedle mrtvolně parodického deklamování motivačních frází, nebo naopak hyperbolizované snahy je naplnit značná část trpkého humoru souvisí právě se střetáváním vysokého s nízkým. Například když v tiktokovému videu promítaném na plátně mladá žena představuje svou mnohakrokovou skincare rutinu, mužský hlas k ní odříkává postup balzamování mrtvých těl ve starověkém Egyptě.

Hry se symbolikou a rozplétání změti kulturních odkazů divákovi mohou přinést krátkodobé potěšení. Je vidět, že autoři k tématu nashromáždili mnoho informací a hledali, jak je klást vedle sebe, aby vznikl správný kontrapunkt. Rozkrytí narážek nicméně nevede k žádnému hlubšímu významu a zjevně jsou tu hlavně s cílem skrze zesměšnění dodat nadhled nad pěnou všedních dní. Inscenace jich nicméně obsahuje tolik, že dokážou bavit až do konce.

Člověk nemusí být filozofem a znovu ohlašovat konec postmoderny, aby vytušil, že s tímto směrem související sžíravá ironie má své limity a nezřídka bývá zneužívána k obhajobě tradicionalismu, jak ostatně ukazuje i novinka. Poté, co ženská postava vyzkouší všechny myslitelné drogy, které jí měly pomoct uklidnit přepracovanou frenetickou mysl, nakonec zavítá do kostela.

Příliš krátké telomeře tak sice nechybí vážná poloha, snaha o hlubší porozumění doby už ale ano. Proti dramatickému dílu by se dalo argumentovat, že zdravý životní styl nepropagují jen šarlatáni, ale že by měl být standardem. Tvůrcům jako by místy chybělo pochopení pro to, proč lidé dbají na svůj zevnějšek.

V závěru představení zaznívají rady lidí, jimž se poštěstilo překonat devadesátý rok života. Autoři se snaží poukázat na skutečnost, že na rozdíl od mladších generací senioři k pevnému zdraví nepotřebovali skákat do ledové vody a chodit na nejrůznější typy procedur. Jednoduše jedli bůček a trávili volný čas na zahrádce. Místo komplexnější analýzy zde Jan Mikulášek s Lenkou Veverkovou sedají na lep moralismu. Než aby hledali příčiny, které leží kdesi hluboko ve společenském nastavení, věnují se jen jejich všudypřítomným pitvořivým obrazům.

Novinku lze strávit stejně snadno jako dopolední proteinový shake, který ale kvůli chemickému složení hořkne na jazyku. Užití ironie je místy zábavné, avšak v takové míře přehnané. Divák se maximálně pousměje nad pokleslým „obsahem“, který mu dennodenně nabízejí sociální sítě, ale k hlubším úvahám nedojde. Příliš krátká telomera zkrátka klouže po povrchu, jako když palec přejíždí po obrazovce telefonu.