„Ženské si pořád hlídají kabelku.“ Romský hudebník o Česku po „sametu“

„Pořád je to domov,“ říká o Česku René Gabor, frontman kapely Čhave Romane, která dnes vystoupí na Koncertu pro budoucnost na Václavském náměstí v Praze.

Gaborovi bylo v listopadu 1989 jedenáct let. V rozhovoru mluví o tom, co by Česko mělo udělat pro to, aby se zbavilo předsudků vůči romské minoritě, ale i o zážitcích ze života ve Velké Británii.

Před pár týdny vyšla knížka romského novináře Patrika…

…Bangy. Ano. Nečetl jsem ji, ale už jsem o ní slyšel.

Jmenuje se Skutečná cesta ven a popisuje, jak se autorovi vyrůstalo těsně po revoluci.

No, já jsem to zažil, když přišla sametová revoluce, bylo mi jedenáct. Ta kniha se mě týká.

Banga v knize popisuje věci, které se odehrávaly za rohem ode mě, ale přitom mi jako bílému chlapci byly velmi vzdálené: policejní násilí, diskriminace…

Ve škole v Holešovicích jsme byli dva Romové. S lidmi, kteří nás ve čtvrti znali, bylo všechno super. Když jste ale vyšel z té školy, už to bylo jiné. Nikdo vás neznal, škatulkovali vás. Teď už je to lepší, ale myslím, že majorita Čechů nemá ráda odlišné lidi.

Myslím, že za to mohou i média. Vždycky se ukazují jen ti špatní. Myslím, že by hrozně pomohlo, kdyby se Romové víc ukazovali v českých seriálech, třeba v Ulici. Kdyby i  majorita viděla, že i ti Romové mohou být normální.

Pořád se mluví o nějaké integraci. Ale myslím, že se neděje.

S jakými pocity tedy jdete hrát na Václavské náměstí k oslavám 17. listopadu?

Spokojený asi jsem. Určitě je to lepší než za komunismu. Tehdy pro Romy přišly nejtěžší časy. Prostě nás poslali k výkopu. Když chtěl někdo na školu, třeba jako moje sestra, nešlo to. Romové tehdy směli jen natahovat kabely. Kdyby integrace začala dříve, viděla by majorita, že nejsme všichni špatní. Já nikdy nebyl na sociálce. Moje žena také ne. Pracuje u policie. V kapele je nás sedm a pracujeme úplně všichni.

Doba se změnila, ale tahle přezíravost k Romům v lidech pořád je.

Patrik Banga mluví v knize také o zlomovém momentu, který mu „pomohl ven“. Dostal od své kamarádky právničky počítač. Máte takový moment také?

Docela dobře jsem uměl fotbal. Když mi bylo třináct, hrál jsem za starší žáky a rozhodoval se, kam s tím dál. Tátův kamarád byl trenér ve Spartě. Říkal mu: bude to těžké, vzhledem k barvě mé kůže.

Šel jsem na nějaká přezkoušení, trenéři byli spokojení, prý by byli rádi, kdybych chodil na akademii. Ale pak jsem šel na první trénink.

Ostatní kluci na mě koukali jako na zjevení. Byl jsem jediný tmavý. Nikdo se se mnou nechtěl bavit, což ve třinácti člověk bere velmi vážně. Po chvíli si všichni vzali z šatny svoje věci s sebou na hřiště. Abych jim je náhodou nevzal. Odrovnalo mě to. Řekl jsem, že tam hrát nebudu. Prostě jsem přestal hrát fotbal.

Později jsem toho litoval. V patnácti člověk dostává rozum. Mohl jsem to vydržet a třeba hrát někde jinde. Táta povídá: tak zkus řemeslo.

Šel jsem na zedníka. Ve třídě super kluci, po nějaké době si na vás zvyknou. Horší to bylo v jídelně. Chodil jsem na Zelený pruh, vyhlášený učňák na Praze 4. Na oběd se tu sešlo třeba tři sta kluků. Včetně skinů.

Dostal jsem na budku jenom proto, že jsem stál ve frontě.

Musel jsem to vydržet. Učňák jsem dodělal. Ale tohle jsou zlomy v životě, kdy si člověk říká: proč zrovna já? Proč ne ten druhý?

Dneska už je to ale lepší. Mám devatenáctiletého kluka, hraje s námi na bicí. A už to, co jsem zažíval já, nezažívá. Já od toho musel utéct. V sedmadvaceti jsem odjel do Velké Británie, žil jsem tam dvanáct let.

Nezlobte se, myslel jsem, že budete mluvit o těch pozitivních momentech.

Určitě jsem zažil i dobré momenty. Moje maminka se angažovala, dělala třeba doučování pro děti a na Praze 7 měla klub. Chodili jsme na schůze a potkali se s lidmi, kteří v té době v komunitě něco znamenali. Hodně mi pomohli. Poradili mi, ať si udělám certifikát na sociální práce, že pak můžu jít pracovat na úřad. Když má člověk nějaké vzdělání, majorita se k němu už nechová jako k blbci.

Říkal jste, že jste odjel do Británie. Na začátku tisíciletí bylo takových Romů, kteří migrovali z Česka, docela dost. Jak to tenkrát probíhalo?

Celé to začalo naslepo. Chlapy tam zavírali třeba na tři měsíce. Ženy s dětmi zůstávaly samy na azyláku. První z nás si to vytrpěli, ale když si to vytrpěli, pustili je mezi lidi a dali jim práci. To je nejdůležitější. V Británii musí fakt každý pracovat. Není vůbec pravda, že se tam bere sociálka za nic. Když už se bere, mají to spočítané tak, že člověk nemá ani na tabák.

Každopádně když už tam jste, nikdo se na vás blbě nekouká. Tady je černoch, tady Ind, tady Pákistánec. Všichni sedí u jednoho stolu a baví se na stejné úrovni. Když v Česku nastoupím do tramvaje, ženské si hlídají kabelku.

V Anglii by si mě nevšimli, ani kdybych do autobusu nastoupil v pyžamu.

Pomohla vám nějak zkušenost z Anglie?

Otevřela mi oči ve smyslu, že když chci něco dokázat, tak to dokážu. Předtím jsem si myslel, že to nejde. Říkal jsem si, že když jsem Rom, tak to prostě nepůjde. Budu mít všude zavřené dveře, jak se říká.

Když jsem do Británie přijel, začal jsem prostě pracovat v továrně. Pak jsem si řekl: proč bych měl dělat v továrně? To jsem nikdy dělat nechtěl. Tak jsem zkusil taxikařit. Požádal jsem si o živnost, udělal jsem si koncesi. Každý mi říkal: místopis neuděláš. Učil jsem se, zvládl zkoušku a jezdil byznys třídu na letiště. Covid pak všechno zmařil. Tak jsem šel na pracák a požádal o rekvalifikaci na třídu C, udělal testy a začal řídit náklaďák.

Když člověk něco chce, jde to. Je jedno, jestli jste Rom, bílý, černý, modrý.

Přišli jsme do Anglie a neuměli ani slovo anglicky. Před odjezdem jsem ostatním, co neuměli, překládal.

Jak jste při tom všem zvládl založit kapelu?

To bylo spontánní. V Anglii s námi byl i Honza Bendig, otec Jana Bendiga mladšího. Hraje s námi v kapele na basu, je to můj bratranec. Seděli jsme spolu u stolu, brnkali jsme, Honza říká: „Co kdybychom zkusili kapelu?“

„A kam půjdem hrát? To není jen tak, nikoho neznáme, ani pořádně mluvit neumíme.“

Mladý Jan Bendig už tenkrát krásně zpíval, bylo mu dvanáct.

Sousedé vedle nás, kteří pomáhali v začleňování ostatním Romům, říkali: „Nechtěli byste si zahrát? Děláme mítink pro Romy a budou tam i Angličané, tak dvě tři písničky, pro zpestření.“

Za čtrnáct dní jsme zahráli. Po vystoupení za námi přišel pán, představil se jako Martin Pinder, spolužák Beatles: „Nechtěli byste hrát před Esmou Redžepovovou?“

„To nejde, nemáme nástroje, neumíme hrát.“

„To bychom nějak zařídili.“

A tak jsme hráli Esmě Redžepovové předkapelu.

Nestýská se vám někdy po Anglii? Nechcete tam na návštěvu?

Určitě. Ale časově to nevychází. Mám ještě dvě dcery. Obě tam vystudovaly. Jedna žije v Německu a do Čech už se vrátit nechce. Říká, že nechápe, jak tady můžeme žít.

A jak tady můžete žít? Proč tu zůstávat?

Je to náš domov. Člověk nadává, ale je to domov.

Hezky se vracíme k 17. listopadu. Prožíváte ten den?

Někde hluboko v nitru rozhodně ano. Dalo nám to hodně. Hlavně jsem hrozně rád, že si můžeme v ten den zahrát. Je skvělé, že na oslavě 17. listopadu zahraje romská kapela. To je jedno, jestli jsme to my, nebo jiní Romové. Je to správný směr, správný krok. Lidi to potřebují vidět a slyšet. Tu různou kulturu. Jsme jiní, ale jsme tu doma. Narodili jsme se tu, žijeme tu v tolika generacích. Je tu spousta romských kapel, které by si takové hraní zasloužily. A na takové pódium se nedostanou jen proto, že jsou Romové.

Kultura je nejlepší pojítko. Je jedno, jestli jde o herectví, nebo hudbu, když nás lidé budou mít na očích a pochopí, že naše jinakost je normální.

Já vidím, co s lidmi dělá, když hrajeme. Je paradox, že většinou hrajeme pro bílé.