Seriál Koruna: S novou řadou sílí kritika, že není pravdivý

Seriál Koruna, který líčí osudy britské královské rodiny, ve středu spustil již pátou řadu. Tvůrci seriálového hitu, který si vybudoval širokou fanouškovskou základnu, se v ní vrací do 90. let, kdy Buckinghamský palác čelil mnohým výzvám. Znovuoživují například příběh rozpadu manželství princezny Diany a prince Charlese, dnešního krále Karla III., který tehdy plnil novinové titulky.

Ačkoliv je seriál Koruna fikčním dílem, a nikoliv dokumentem, zjevná podoba postav a zobrazovaných událostí s těmi skutečnými od samého začátku budí kritiku. Ta upozorňuje zejména na to, že mnozí diváci budou seriál pro jeho přesvědčivost mylně vnímat coby pravdivé a přesné zobrazení historických událostí.

Kontroverze, které vyvolává pátá řada, jsou ovšem dosud nejsilnější, upozorňuje stanice CBC. Klíčovou roli podle ní hraje zejména načasování. A to hned ve dvou rovinách.

Zaprvé, pátá řada Koruny se odehrává v 90. letech, kdy se britská královská rodina potýkala s mnohými skandály. Kritika navíc poměrně logicky sílí společně s tím, čím blíž se děj seriálu posouvá k současnosti. Hlavními hrdiny jsou čím dál častěji osobnosti, které zobrazované příběhy zažily na vlastní kůži. V živé paměti je má také čím dál větší počet diváků.

Pátou řada seriálu navíc streamovací platforma Netflix uvádí v době, kdy britská královská rodina čelí novým výzvám. Velkou Británii po 70 letech vládnutí opustila královna Alžběta II. a na trůn nastoupil nový král, před kterým leží úkol přesvědčit nejen Brity, ale také obyvatele bývalých kolonií, že existence monarchie má své opodstatnění i v 21. století.

„Možná se seriál a Netflix podepíší na tom, že rozruší jednotu představy, že všichni chtějí monarchii a Skotsko se třeba odtrhne a tak dál. Možných vlivů na politiku je spoustu. Ale rozhodně nemůžeme, až monarchie padne, zpětně obvinit Netflix z toho, že za to může,“ domnívá se teoretik filmu a médií z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Martin Štoll. Britská královská rodina by podle něj měla být naopak šťastná, že o ní někdo tak „fundované“ a „vysoce profesionální“ dílo natočil.

Polemiky okolo seriálu Koruna otevírají i obecnější otázky o dopadu fikčních snímků, které vyprávějí příběhy skutečných historických událostí, na společnost a o jejich vnímání novodobých dějin.

„Filmové reprezentace minulosti dokážou rekonstruovat celý ‚jiný svět‘ a právě svou komplexností a sugestivností ochromit divákovu imaginaci. Minulost se v kině stává recipientovou přítomností, mizí kritický odstup. Předkládané obrazy jsou prostě přijímány,“ vysvětluje, proč mají diváci tendenci vnímat fikční snímky coby věrnou reprezentaci dějin, historik Petr Kopal z Ústavu pro studium totalitních režimů, který se věnuje problematice vztahu filmu a historie.

Podle filmového kritika Martina Šrajera má film, a obecně masmédia, schopnost „ovlivňovat veřejné mínění o jednotlivcích i skupinách lidí a spoluutvářet kolektivní paměť“ už od svých počátků. Šrajer i Kopal ovšem upozorňují na to, že v dnešní době, kdy máme k dispozici téměř nepřeberné množství informačních zdrojů, je dopad filmů či seriálů značně omezený.

Právě strach z negativních dopadů je ovšem jedním z klíčových bodů kritiky některých pozorovatelů. Sloupkař britského deníku The Guardian Simon Jenkins v roce 2020 seriál ostře zkritizoval za to, že je plný „falešné historie“, která je stejně zhoubná jako „fake news“, tedy zprávy, které úmyslně šíří dezinformace. „Nemůže existovat jedna pravda pro historiky a novináře (…) a druhá pravda zvaná umělecká licence,“ napsal tehdy Jenkins.

Historická přesnost v seriálu Koruna, stejně jako u další fikčních děl na motivy skutečných událostí, ustupuje do pozadí ve prospěch divácké atraktivity. Filmaři se od exaktních faktů odchylují, skutečné události převyprávějí a stylizují, aby zaujaly diváka.

„Dělají dramatické dílo, nejsou investigativci, kteří se snaží přijít na to, co se šuškalo za dveřmi,“ tvrdí Štoll. „Musí přemýšlet v intencích postav a hlavně v motivacích jednání postav. Když nevím, co si za těmi dveřmi říkaly, tak si to musím v duchu postavy vymyslet, aby to bylo uvěřitelné, aby to fungovalo. Divák musí vědět, proč se postava chová, jak se chová,“ osvětluje Štoll postupy tvůrců fikčních děl.

Podle oscarové herečky Judi Denchové, která se stala jednou z nejvýraznějších osobností, jež v poslední době seriál kritizovaly, se tvůrci Koruny v poslední řadě odchylují od faktů tak moc, že to zavání samoúčelným honem za senzací. Vyvstává tedy otázka: Do jaké míry je odklon od historické pravdy ospravedlnitelný?

„Z hlediska byznysu je asi ospravedlnitelný vždycky. Stejně tak jej asi ve většině případů lze ospravedlnit silnou uměleckou vizí, kdy reálná osobnost slouží k pojmenování nějakého obecnějšího problému. Jako v případě Blondýnky (recenze zde), která byla alespoň pro mě primárně o exploataci žen zábavním průmyslem, až pak o Marilyn Monroe,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy filmový kritik Martin Šrajer, který působí jako redaktor časopisu Film a doba a Filmového přehledu.

„V zásadě jsem v tomhle dost liberální a s výjimkou extrémních příkladů, kdy by například někdo popíral holocaust, považuji za přípustné jakékoli odchylky od faktů. Spíš mi přijde jako filmovému kritikovi podstatné, jestli dané dílo funguje coby určitý systém a čemu provedená úprava skutečnosti slouží v rámci většího celku. Věrnost realitě pro mě není rozhodující kritérium,“ míní Šrajer, podle kterého leží úkol filmařů jinde než úkol historiků či životopisců.

Do debaty ovšem vstupují osobnosti, které zobrazované události zažily na vlastní kůži. Ve velké míře se přitom jedná o veřejně činné představitele, kterým zobrazované události narušují ostražitě hlídanou image. Proti historickým nepřesnostem tak hlasitě brojí.

Krátce před herečkou Denchovou tvůrce seriálu kritizoval bývalý britský premiér sir John Major. Upozorňoval konkrétně na scénu, která údajně zobrazuje tajný rozhovor mezi ním a králem Karlem III., tehdy ještě princem Charlesem. Ten se má Majora ptát, zda věří, že monarchie je v dobrých rukou, a má se nabízet jako královnin možný nástupce. Bývalý premiér scénu označil za vylhanou a plnou „škodlivých a zlomyslných výmyslů“.

„Pro diváky a kritiky bývá občas překvapením, že filmové reprezentace soudobých dějin, v nichž se vyskytují reálné postavy (které mají nějaké potomky, pociťující potřebu hájit dílo, odkaz, památku slavných předků), nejsou dostatečně ‚věrné‘ či ‚pietní,“ vysvětluje Kopal problematiku z obecného hlediska.

„Osobně se domnívám, že v takových případech vskutku vzniká jistý etický problém a že filmový tvůrce by měl tyto obrazy minulosti rekonstruovat se zodpovědností historika. A nečiní-li tak, měl by k tomu alespoň mít závažné umělecké či dramaturgické důvody,“ dodává.

Podle Denchové a dalších kritiků by měli tvůrci, pokud se chtějí chovat eticky správně, na začátek každého dílu alespoň zařadit textové upozornění, které by diváky varovalo, že se nejedná o věrné zobrazení reality, ale fikční dílo. Netflix na tento požadavek nakonec přistoupil a pod trailer, jenž láká na pátou řadu, napsal, že jde o „fiktivní dramatizaci inspirovanou skutečnými událostmi“. Zda se bude „radou“ řídit i po uvedení nové série, zůstává otázkou.

Štoll se nicméně domnívá, že zařazení tohoto upozornění nic nezmění. „Titulek, který říká, že jde o fikci, nepomůže. Dopad na diváky to má tak jako tak. To je jako když napíšete, že nebylo ublíženo žádnému zvířeti nebo že podoba postav je čistě náhodná. Nezmění to váš pohled na film. Buď jste se dojala, nebo naštvala. Byl to nějaký zážitek a upozornění na to, že jde o fikci, vám ho nesníží ani nezmění,“ tvrdí.

Tvůrcům Koruny by doporučil, aby na svých dosavadních postupech nic neměnili. „Vytkl bych jim, kdyby to udělali jinak, protože si myslím, že to má opravdu svůj styl. Způsob, jakým to je natočené, je velmi fundovaný, opulentní, vysoce profesionální, až ohromující,“ shrnuje Štoll.

Existují ovšem případy, kdy mají odchylky od faktů v příbězích o skutečných osobách mnohem závažnější dopady než poškození dobré pověsti a argumentace uměleckou svobodou se stává obtížnější. Takové snímky má na kontě i zmiňovaná streamovací platforma Netflix.

Jedním z příkladů by mohla být nedávno uvedená minisérie Monstrum: Příběh Jeffreyho Dahmera, která rekonstruuje řádění masového vraha ze 70. až 90. let minulého století. Seriál je plný velmi explicitních obrazů, které podrobně ukazují, jak Dahmer své oběti znásilňoval, zabíjel a nakonec pojídal.

Proti seriálu, jenž se rychle vyšplhal v žebříčku sledovanosti na první místo, se ovšem ohradily rodiny obětí. Bratranec jednoho ze zavražděných mužů Eric Perry si stěžoval na to, že se o seriálu rodina dozvěděla, až když se objevil na Netflixu a mohli ho zhlédnout diváci po celém světě. Matka jednoho z mužů, která sice přiznává, že seriál o Dahmerovi nedokoukala, navíc namítá, že události se odehrály jinak, než je seriáloví tvůrci zobrazují.

„Nechápu, jak to můžou udělat. Nechápu, jak můžou používat naše jména a vypouštět tam takové věci,“ uvedla pro deník The Guardian Shirley Hughesová, matka Tonyho Hughese, který se spolu s více než deseti muži stal obětí masového vraždění Jeffreyho Dahmera.

Netflix sice neměl povinnost zobrazované události s pozůstalými konzultovat, neboť vychází z veřejných záznamů, kritici ovšem namítají, že tak učinit měl. Podle Perryho tím, jak tvůrci minulé události zobrazují, znovuoživují traumata, se kterými se rodiny obětí roky snažily vypořádat.

„Modus operandi streamovacích platforem je vyvolávání pozornosti, která přitáhne nové předplatitele nebo udrží ty stávající. Čím víc se o tématu mluví a píše, třeba i proto, že je kontroverzně uchopené, tím líp z komerčního hlediska, které je určující,“ popisuje Šrajer fungování streamovacích platforem z obecného hlediska.

Podle Šrajera si Netflix a další streamovací platformy, kupříkladu HBO, budují svou značku, s níž se pojí určitá prestiž, tudíž pečlivě zvažují každý krok. „Vnímám to jako balancování mezi senzací, která tam asi bude částečně zastoupena vždycky – natočit něco úplně neatraktivního, nevzrušivého si mohou dovolit spíš tvůrci festivalových filmů, kde ten komerční aspekt nehraje takovou roli, a řekněme sofistikovaností a vnímavostí vůči tomu, co se děje ve společnosti a co je zrovna vnímáno jako citlivé téma,“ shrnuje Šrajer.