Přelomové Last of Us. Z postapo videohry je seriál, který se dotkne všech

Skoro každý, kdo si někdy na playstationu zahrál Last Of Us, vám potvrdí, jak mimořádné postavení má tahle hra mezi ostatními. Hlavní důvod? Vizuální realismus, strhující scénář a postavy, které se vám díky vzájemnému vztahu a humoru dostanou pod kůži.

Izraelsko-americký autor kultovní hry Neil Druckmann ji před více než deseti lety promýšlel přesně s tímto cílem – udělat hru, která bude silná jako film. Když po vysoké začal pracovat v herním studiu Naughty Dog, rozčilovalo ho, že většina herních autorů pase po tom, aby vám nabídli spektákl a akci. Druckmann hrál přitom nejraději tituly vyrobené nezávislou scénou – potvrzovaly jeho přesvědčení o tom, že to jsou právě hry, u kterých můžete zažít emoce, jaké nepocítíte u žádného druhu umění.

Jenže tvůrci se o to podle něj ani nesnažili. Podle časopisu The New Yorker, který rekapituluje příběh o tom, jak se Druckmannovi ve spolupráci s Mazinem povedlo nevídané – z herního příběhu udělat skvělý televizní titul - se první z nich definitivně naštval, když viděl film Potomci lidí Alfonse Cuaróna. „Proč nemohou hry vyprávět takové příběhy?“ řekl si a brzy nato začal vznikat příběh Joela a Ellie, kteří jsou dnes jedněmi z nejznámějších videoherních postav vůbec.

Devítidílný seriál HBO je vykresluje stejně, jen jde hlouběji. Joel je rozložitý padesátník, kterému před dvaceti lety, pár hodin po vypuknutí globální epidemie, umírá dcera. Ellie, rtuťovitá a mimořádně samostatná teenagerka, se narodila už v době, kdy většina lidí zemřela nebo se proměnila v houbovité zombies. To, co v příběhu způsobí celosvětovou katastrofu, jsou totiž houby.

Druckmann se při promýšlení herního příběhu inspiroval skutečnou houbou cordyceps, která napadá mravence, kobylky nebo vosy a dělá z nich zombíky – po napadení houbou se nejprve živočich začne chovat podivně, poté pomalu umírá, načež exploduje a stává se houbou šířící se do okolí. Přesně to se začne dít v Last of Us lidem. Během několika málo dní je celosvětová populace téměř vyhlazena, někteří po ulicích pobíhají s houbovitým útvarem místo hlavy, a zbývají ostrůvky nenakažených jedinců, kteří se uzavírají ve vojenských opevněních ve velkých městech.

S Joelem se v seriálu potkáváme už na samém začátku, hned po mrazivém prologu ze 60. let, kdy známý vědec v televizní debatě houbovou apokalypsu předpoví. Je možné, že se Mazin s Druckmannem rozhodli tuto scénu použít jako echo debat o změně klimatu, které se poprvé odehrály už v 70. letech. Už v rozhovorech o Černobylu vedl totiž Mazin paralely právě s tímto tématem.

Když pak v příběhu k apokalypse skutečně dojde, píše se rok 2023. V této Mazinem perfektně zrežírované kapitole z umírajícího světa nezískáváme jen vysvětlení toho, co se na planetě stalo. Začátek epidemie, která způsobí smrt Joelovy dcery Sarah, definuje jeho postavu pro celý zbytek příběhu. Když do něj vstupuje Ellie, trauma se začne připomínat tak silně, až se stává hlavním motorem jeho jednání. Joel nás proto může fascinovat jako silná otcovská figura, ale také jako muž, jehož chování řídí trauma. Anebo jako rodič, který si snahou o ochranu dítěte ospravedlňuje vše. I morálně sporné jednání.

Ellie, která vyrostla v sirotčinci, svého nového „náhradního tátu“ potkává díky undergroundovému hnutí zvanému Fireflies. To vede s vojenským režimem, udržujícím pořádek v karanténních městských zónách, guerillovou válku. Protože je imunní proti kousnutí infikovanými tvory, představuje dívka naději – možnost vzniku vakcíny proti nákaze. V momentě, kdy povstalci s Joelem uzavírají dohodu o doprovodu Ellie na bezpečné místo, tak začíná cesta, při které nepůjde o nic menšího než o záchranu lidstva. Druckmannův a Mazinův scénář je ale dobrý ne proto, že v něm jde o velké věci, ale naopak proto, že je upozaďuje – ve prospěch času stráveného s Ellie a Joelem, komplexního vykreslení epizodních postav i vyprávění flashbacků z minulosti – všechny epizodní linky se přitom týkají stejných témat jako ta hlavní, kterou prohlubují. Rodičovství, lásky, ztráty, samoty a opětovného napojení.

Tvůrci tedy udělali několik významných autorských rozhodnutí, která jim zajistila odlišení od řady nepříliš povedených filmových adaptací videoher, jako je Resident Evil nebo Assassin's Creed, kterým se v rozhovorech sami tak trochu vysmívají. Akčních scén zařadili nutné minimum a rozhodli se celý seriál postavit na vzájemném vztahu dvou lidí s úplně jinou životní zkušeností.

A zatímco herní recenzent si v New York Times v roce 2013 stěžoval, že ženské postavy Last of Us jsou si dost podobné a pořád je to především hra „o chlapovi pro chlapy“, seriálová Ellie je stejně důležitá jako Joel, a navíc je jednou z mála queer figur v dramatu určeném pro mainstream. Upřednostněním postav a jejich vztahů před akcí se tak showrunnerům povedlo ze zombie hororu udělat prestižní televizní drama, které sice stále obsahuje alarmující množství násilí, ale umí se divákům dostat hluboko pod kůži.

Seriál tak závisí na hereckých výkonech – devatenáctileté britské herečky Belly Ramsey známé ze Hry o trůny a původem chilského Američana Pedra Pascala, který se proslavil jako agent Peña v Narcos a momentálně hraje titulní postavu Mandaloriana v seriálu z univerza Hvězdných válek. Oba jsou perfektní, moc dobře rozumějí tomu, že kouzlo seriálu spočívá v našem porozumění jejich vzájemnému vztahu, v citlivosti vůči tomu druhému i vlastní zranitelnosti.

Pedro Pascal tu není žádným neporazitelným akčním hrdinou, ale padesátníkem, který si občas musí odpočinout, a člověkem vyděšeným i unaveným vlastním traumatem. Na Belle Ramsey je pak stěžejní úkol nabíjet jejich vztah i celý příběh svojí energií, což ve svých devatenácti letech zvládá s charizmatem hotové filmové hvězdy. Na plakátech je to ona, kdo se nám dívá do tváře, zatímco Pascal „hlídá“. Ellie na rozdíl od Joela neválčí s potlačovanými emocemi, ale je přítomná v každém okamžiku. Ramsey se navíc identifikuje jako nebinární, což vyhovuje i prezentaci Ellie, která se brání tomu projevovat se příliš „holčičkovsky“ a nad svojí identitou přemýšlí.

Podobně jako vztah mezi Ellie a Joela pak diváky může zasáhnout i skvělá epizoda věnovaná postavám preppera Billa a umělce Franka, jejichž příběh tvůrci pro seriál pozměnili, a tak v něm může excelovat také Murray Bartlett, známý ze seriálu White Lotus, a Nick Offerman, představitel zarytého republikána Rona Swansona z komedie Parks And Recreation. Skvělá je ale i vycházející hvězda z Euforie Storm Reid jako nejlepší kamarádka Ellie, se kterou ji v minulosti propojil nakonec utnutý milostný vztah.

Last Of Us se sice nezařadí mezi seriály, jako je Rodina Sopránů, které svůj žánr postavily vzhůru nohama, pomohly nám ho prohlédnout a aktualizovat. Ani mezi tituly, jako je Perníkový táta, jenž na žánrových základech postavil něco zcela nového a nečekaného. Se zvyklostmi postapokalyptického vyprávění nehraje žádnou divokou hru, naopak. „Jen“ se mu povedlo ponořit hluboko do svých postav a diváky nechat pocítit nekomplikované emoce, které známe všichni, protože se týkají samotné naší podstaty.

Komplexita hlavních postav pak vyústila i v to, že v tomto světě nepotkáváme žádné jednoduché zloduchy, ale samé obyčejné lidi, kteří se hlavně snaží přežít. Právě to však nakonec paradoxně může představovat největší diváckou překážku. Kromě bezduchých zombíků tu totiž často umírají bytosti, které si zaslouží naše city, a to často extrémně brutálním způsobem.

Bezvýchodnost a násilí, které od příběhu nejde oddělit, balancuje Last Of Us soustředěním se na krásu a naději, které lze v ruinách zamořeného světa zahlédnout, a především na to, jak lidské bytosti formují traumata, vzpomínky a významy, které tomu všemu přikládají. Obojí má seriál společné s loňskou postapokalyptickou minisérií Station 11, aniž by to však mělo vliv na osobitost obou titulů. Právě momenty jako ten, když titulní dvojice, dočasně doprovázená dvěma bratry unikajícími pátrání, v opevněném Kansas City nalezne opuštěnou podzemní školku a Ellie si v ní s mladším z bratrů začne spontánně hrát, utkví v paměti nejvíc. Když cestou při pohledu na spadlé letadlo Joel vzpomíná, jaký stres a nepohodlí znamenalo jimi cestovat, nechá nás Ellie spatřit náš svět očima někoho, kdo ho nepoznal. „Kámo, mohli jste létat až do nebe!“

Momenty vyjasňování vlastních pocitů uprostřed vylidněné, nebezpečné krajiny a fokus seriálu na „to důležité“ mohou v roce 2023 vytvořit dojem, že jde o ideální seriál pro naši dobu. Po dvou letech covidové pandemie, roku nepřetržitých zpráv z válkou poničené Ukrajiny a dlouhodobém povědomí o stavu klimatu a zhoršujícím se mentálním zdraví nás všech může být způsob, jakým v něm hrůzu a cynismus vytlačuje do pozadí naděje z příchodu nových věcí, až terapeutický.

Ve skutečnosti by ale tak dobré „postapo“ fungovalo v kterékoliv době. Mazin s Druckmannem zkrátka vyšli z chytlavého příběhu a uměli v něm najít to důležité. Jestli se z Last Of Us stane další globální seriálový hit jako ze Hry o trůny, můžeme doufat, že se autorům bude dařit držet showrunnerské otěže pevně v rukou co nejdéle. Už teď se můžeme vsadit, že nejméně jednu další sezonu seriál bude mít.