Překvapivě krásný chaos. Ve Foru Karlín hrálo 50 „rozladěných“ pian

Sedět v místnosti, ve které někdo buší do 50 pian zároveň, může znít jako pekelný zážitek. Když se toho zhostí rakouský skladatel Georg Friedrich Haas, není tomu tak. Loni představil dílo, které spočívá v souhře padesátky různě naladěných klavírů, a to teď v rámci Pražského jara mohla okusit i Praha.

Nápad na megalomanský koncertní kus měl Haasovi vnuknout ředitel orchestru Klangforum Wien Peter Paul Kainrath. „V roce 2018 jsem měl možnost navštívit továrnu na výrobu klavírů Hailun v čínském Ning-pu. Než každý nástroj opustí továrnu, nepřetržitě na něj 24 hodin hrají automatizované stroje. Viděl jsem to přímo na místě – 100 pian, na která se hraje současně,“ popisuje Kainrath.

Bizarní zkušenosti propůjčil Haas řád. Když jste v neděli 2. června přišli do Fora Karlín, uvítal vás nezvykle uspořádaný sál. Padesát očíslovaných pian stálo na okrajích sálu, uspořádaných do kruhu. Samotný název díla samozřejmě odkazuje k přibližnému množství strun, které padesátka klavírů obsahuje.

Další vnitřní kruh tvořili členové Klangfora Wien se smyčcovými a  dechovými nástroji, ale také s harfou nebo akordeony, ale především dva velmi klíčoví perkusisté. Teprve uprostřed bylo místo pro usazení publika, které bylo ze všech stran uvězněno zvukovými zdroji.

Aby toho nebylo málo, půlstovka pian nebyla stejně naladěna. Každý další nástroj v kruhu byl oproti svému sousedovi naladěn o dva centy výše, a celá padesátka se tak postupně vyšplhala téměř o půltón.

Haas je známý svou zálibou v takzvaných mikrotonálních skladbách. Byť je častěji spojován s Györgyem Ligetim, jehož dílo vám Haasova tvorba jistě připomene, v Haasově tvorbě neleze opomínat ani vliv českého rodáka a průkopníka mikrotonality Aloise Hábu. Haas se k němu ostatně sám odkazuje.

Chvíli poté, co se rozezní první tóny 11 000 strun, nelze si nevzpomenout také na amerického minimalistu Charlemagna Palestina. Jeho oblíbeným „trikem“ je během dlouhých skladeb postupně repetitivním hraním rozrezonovat piano do takové míry, že po čase už vůbec nevnímáte jednotlivé údery kladívek a vše se vznáší na nezřetelné, hypnotické sonické mlze.

Oproti Haasovu aktuálnímu kusu je ale Palestine doslova minimalistou: 11 000 tisíc strun je s trochou nadsázky Palestine na druhou. V pražském Foru Karlín se nerozpouštěla individualita jednotlivých strun pian, ale i všech hráčů.

Jakmile se piana a komorní orchestr rozburácely naplno, neměli jste sebemenší šanci odhadnout, odkud přesně většina zvuků pochází. Výjimkou byli zmínění perkusisté, kteří na svých lehce vyvýšených stanovištích protínali pod nimi bublající organizovaný chaos. Pražské nedělní bouřlivé počasí a hromobití Haasovu koncertu poskytly ideální předehru, na kterou úvodní pasáže 11 000 strun plynule navázaly.

Lidské ucho se nemůže ubránit hledání vzorců v sebevětší změti zvuků a Haas to nepochybně ví. V jeho kusu se tak střídaly pasáže, které zněly jako vichřice a hromy, jindy jako cvrlikání a bzučení hmyzu a ptáků, někdy zlověstně jako ohlušující nálet bombardérů, ale chvílemi vyloženě komicky jako stovka koček nahodile se procházejících po klaviaturách. Nejde však o exhibici a vítězství formy nad obsahem – jako u veškerého nejlepšího experimentálního minimalismu je tu prolomena singularita, kde se forma obsahem stává.

Zahlcení publika zvukem Haasovi především umožnilo naprosto plynulé prolínání zvuků. V momentě, kdy je takřka nemožné vnímat jednotlivé tóny, máte jako skladatel obrovské možnosti, jak naprosto organicky přelévat jeden akustický efekt do druhého.

S trochou nadsázky jde říct, že padesátka pianin rakouskému skladateli posloužila jako jakýsi lidský syntezátor – stejně jako tento elektronický nástroj vytváří různé zvuky z jednotlivých vln, skládá Haas 11 000 strun v nejrůznější podoby zvukové masy, které mu umožňují přiblížit se takřka jakékoliv zvukové textuře.

To vše je umocněno zmíněnou mikrotonalitou, která dává skladateli daleko větší zvukovou, ale i emocionální pružnost, než jakou umožňuje rigidní systém 12 půltónů. Na ten je sice naše ucho daleko navyklejší, pokud se ale nebojíte a přijmete chaotičnosti menších intervalů, brzy vám jejich tekutost a ohýbání začne lahodit.

Používání alternativních ladění je ale v dnešní soudobé nejen vážné hudbě čím dál běžnější. Jedinečnost Haasova kusu je zdůrazněna v jeho samotném názvu a je jím právě ohromující množství nástrojů a drtivá zvuková hmota, která se z nich na vás po většinu koncertu valí.

Na celém konceptu zahlcení je pak něco výsostně současného. Taková hudba skvěle padne do doby masového sbírání dat a zároveň paradoxně funguje jako protilék na všudypřítomný virtuální balast. Haasovi se podařilo v 11 000 strunách zachytit chaos okolního světa, který ale v jeho podání zní často překvapivě libě. Praha to teď mohla aspoň na chvíli okusit. Škoda že ne víckrát.