Překonat traumata a uspět v kapitalismu. Seriál Medvěd vaří pro všechny

Minuty, sekundy, příprava, organizace, tempo. Myslet na všechno. „Co tady vlastně děláš?“ – „No a co tu děláš ty?“ Už v první epizodě první sezony se dalo tušit, že se z Medvěda stane seriál, o němž se bude v následujících pár letech mluvit nejvíc.

Málokterý pilot dokáže tak rychle napojit publikum na svoje postavy. Tvůrci Christopher Storer a Joanna Calo nás hned v prvních minutách vhodili přímo do každodenního pracovního maratonu v kuchyni, který dobře poznává každý workoholik, a prostřednictvím rychlých prostřihů na staré fotky a další kontext dali během sekund najevo, co přesně je přítomnost top šéfkuchaře Carmyho Berzatta v zaplivané fastfoodové restauraci nazvané The Original Beef Of Chicagoland za situaci.

Úvodní výměna mezi ním a Sydney, mladou nadějnou šéfkuchařkou, která se v podniku zjeví navzdory tomu, že jde o no name bistro v rozkladu, její vyznění zdvojuje. Máme tu hned dva lidi, kteří už něčeho dosáhli, těsně po hlubokém propadu, pokoušející se odrazit ode dna zase zpátky. Nejde ale jen o oblíbený narativní motiv o outsiderech šplhajících (už podruhé) na vrchol pomocí tvrdé práce. Seriálu se podařilo odpovědět na tolik současných diváckých potřeb, že se už v první sezoně začal stávat ikonickým.

V čem je nejsilnější, přitom ukázal naplno až v její poslední epizodě. Poté, co celou dobu vyprávěl prostřednictvím útržků rozhovorů, rychlých střihů do vzpomínek a navozováním pocitů, nechal v závěru Carmyho na terapeutické skupině bez metafor odvyprávět celý svůj příběh a potvrdit, co jsme si do té doby mohli domýšlet. Elitním šéfkuchařem se stal kvůli milovanému staršímu bratrovi Mikeymu, který ho u sebe v bistru nechtěl. Když Mikey spáchal sebevraždu, vrátil se jeho starý podnik zachránit. Nejspíš proto, aby tahle tragédie mohla mít alespoň jedno dobré vyústění. Nebo možná proto, aby zachránil sám sebe. První sezona tak skončila odpálením ohňostroje emocí, který se od té doby nezastavil.

Emocionální intenzita, podpořená skvěle promyšleným obsazením, dokázala spolu se sebevědomým vypravěčstvím udělat z Medvěda v USA i v Evropě jednu z nejzbožňovanějších věcí v televizi. Jeremy Allen White, který hraje Carmyho, komička Ayo Edebiri, jež ztvárňuje Sydney, i Ebon Moss-Bachrach, v Medvědovi bratranec Richie a největší rapl, byli do té doby považováni spíše za niche herce. Naopak Jon Bernthal, hvězda seriálů Punisher nebo Město patří nám, má v seriálu jen malý prostor ve flashbacích – hraje charismatického, zemřelého Mikeyho.

I druhá sezona překvapovala tím, jak hluboko ke svým postavám nás seriál dokázal kombinací lehkého odstupu a odkrývání nezhojených ran dostat a nechat nás pocítit jak jejich každodenní nervozitu při práci, tak tíhu celoživotních úzkostí. Dramaturgickým mistrovstvím pak bylo vložit mezi epizody o každodenním provozu bistra jednu zcela odlišnou, v níž nám retrospektivní pohled do rodiny Berzattových na Štědrý den během 66 mrazivých minut jednou provždy ukázal původ Carmyho traumat.

Po tomto „zazoomování“ na dynamiku chaotické italsko-americké rodiny bylo zjevné, že Carmyho cíl vybudovat dobře fungující restauraci není nic menšího než pokus kolem sebe vytvořit lepší, stabilnější svět a utéct neklidu kolem sebe i v sobě. Medvěd pojal na sekundy zorganizovaný svět nerezových kuchyní jako místo, kde se člověk může zklidnit a transformovat.

V příběhu se tak pozná každý, kdo se někdy pokoušel vědomě zpracovat svá bolestivá témata a získat kontrolu nad životem. Že se o to postavy snaží prostřednictvím tvrdé práce a snahy dostat se – řečeno slovenským raperem Rytmusem – zo stoky hore, se dá brát i jako generační výpověď. Ne že by podobná životní zkušenost byla vyhrazena jen mileniálům, kterými je seriál obsazen. Jsou ale generací, pro kterou jsou zájem analyzovat své mentální nastavení a zároveň podléhání tlaku na výkon typické.

Zatímco generace X ještě řešila dilema mezi „zaprodáním se“ komerční sféře a setrváváním na domněle nezávislém okraji, mileniálský Medvěd ukazuje ambice svých postav v rámci systému fungovat, stoupat a ještě se u toho nezbláznit.

Způsob, jakým přitom prostředí gastronomického byznysu romantizuje, pak ze seriálu dělá tak trochu mileniálskou pohádku o tom, jak ze sebe díky tvrdé práci můžete udělat lepší verzi sebe sama.

Ne že by Medvěd filozofii „makat, makat, makat“ neproblematizoval. Bez okolků ukazuje cenu úspěchu a mnohdy ironizuje s úspěchem spojené mýty v gastronomii, jako je nutná přítomnost řvoucích psychopatů ve vedení kuchyní. Podobně jako Anthony Bourdain, jehož memoár Důvěrnosti z kuchyně před dvěma dekádami otevřel prostor upřímným zpovědím ze zákulisí elitních restaurací, však Medvěd svoje prostředí miluje, adoruje a nijak aktivisticky měnit nechce.

V době, kdy se ve spojitosti s prací stále častěji bavíme o syndromu vyhoření nebo hrozbě AI, nám tak seriál předkládá konejšivou fantazii. Ve druhé sezoně ukazuje pracovní prostředí hýčkající talenty zaměstnanců. Šéfy, kteří je dokážou inspirovat jedním upřímným rozhovorem nad škrábáním hub nebo je posílají na stáže měnící životy. Sami jsou přesvědčeni o tom, že jejich práce zase proměňuje životy zákazníků. Tahle privilegovaná romantika nás může zrovna tak okouzlovat jako iritovat, nebo klidně obojí zároveň.

Fotogalerie ze třetí sezony seriálu Medvěd, která je právě k vidění ve videotéce Disney+.

O realistické nebo komplexní vykreslení prostředí gastronomického byznysu tedy tvůrcům Medvěda nejde. Ne že by v seriálu plnilo roli jen luxusní kulisy. Díky tomu, že součástí tvůrčího týmu je i sestra Christophera Storera Courtney, která je někdejší úspěšnou šéfkuchařkou, se do příběhu podařilo dostat obrovskou porci autenticity a zmiňovaného emocionálního realismu. Medvěd si však z toho všeho, co tento svět reprezentuje, bere jen část – stejně jako v momentech, kdy do svého vesmíru pouští městskou krajinu charismatického Chicaga.

V životech skutečných obyvatel tohoto turbulentního velkoměsta, v němž politicky vyrůstal například Barack Obama, hraje stěžejní roli jejich původ. Tím se však seriál zabývá velmi málo, jen ve třetí sezoně se dozvídáme například o finančních těžkostech kuchařky Tiny. O tom, jak se postavě Afroameričanky Sydney, vychovávané otcem, podařilo udržet svůj život v mantinelech obvyklých pro střední třídu, se nedozvíme téměř nic. Medvěd je tu především kvůli emocím spojeným s Carmyho životní cestou, a tak seriálu dává smysl se spíš soustředit na atmosféru.

Pečlivě vybírat písničky od Wilco nebo Sufjana Stevense, prostříhávat záběry pohledy na zdejší slavnou architekturu, nechat někoho tu a tam nosit dres baseballových Chicago Cubs. I proto možná může seriál na některé diváky někdy působit jako více „vypočítavý než zvědavý“, jak píše Vanity Fair. O tom, jaký může být život, když s tmavou barvou pleti vyrostete v některých čtvrtích Chicaga, se mnohem více dozvíte například v seriálu jiné chicagské seriálové tvůrkyně Leny Waithe The Chi. Přesto je to Medvěd, kdo má na kontě čtyři Zlaté glóby a deset cen Emmy.

Očekávání jeho třetí sezony tak bylo velké. A možná stejně velké bylo následně překvapení publika, když první epizoda nepřinesla vůbec nic nového. Tvůrci se po vypjatém konci druhé sezony, kdy se Carmy omylem zavře v mrazáku při otvíračce nového Medvěda, rozhodli navázat kontemplativní koláží vzpomínek podbarvenou hudbou, o níž jedni obdivně psali jako o novátorském díle, jaké jsme v televizi ještě neviděli, a jiným připomínala na téměř 40 minut nataženou rekapitulaci „v minulé sezoně jste viděli“.

Když se ani ve druhé a třetí epizodě děj stále příliš nehýbal a postavy se začaly zdát příliš dlouho jako zmrazené ve stavu, v němž jsme je viděli už koncem druhé sezony, neodbytně se některým z nás začalo vkrádat na mysl, že tu možná došlo k producentskému rozhodnutí děj seriálu trochu natáhnout. Christopher Storer dříve v rozhovorech zmiňoval, že jeho původní nápad pro seriál počítal s celkem třemi sezonami. Je tedy možné, že si v FX řekli, že je třeba jejich nejoblíbenější televizní značku divákům trochu nadávkovat.

Až na několik perfektních epizod, na které dojde ve druhé části sezony – například skvělý retrospektivní díl věnovaný Tině a jejímu příchodu do Mikeyho bistra a ten o porodu Carmyho sestry Sugar –, děj nic výrazně neposune. Neil Fak a Ted Fak, Carmyho zaměstnanci, kamarádi a nejkomičtější postavy seriálu, tuto sezonu očividně dostali úkol zpomalovat tempo komediálními výstupy, řídký obsah poslední epizody zhutňují camea slavných šéfkuchařů a končí se titulkem „Pokračování příště“. To všechno mluví ve prospěch zmíněné teorie.

Dříve naspídovaný seriál, jehož hlavní hrdina prohlásí, že žádné jídlo na jídelním lístku nikdy neudělá dvakrát, tak ve třetí sezoně místy připomíná slow TV a místy se docela obyčejně opakuje. Není to vždycky nepříjemné. Trávit čas ve vesmíru Medvěda stojí za to i tehdy, když se postavy nevyvíjejí. Potřetí si můžeme užít dramaturgické sebevědomí při mísení retrospektivních momentů a epizod se současnou linkou nebo fenomenální práci tvůrců s herci. Těmi stálými nebo slavnými jmény, která se v seriálu objevují tu a tam.

K nejsilnějším chvílím tentokrát patří rozhovor Jona Bernthala v roli zemřelého Mikeyho s Tinou. Bernthal tu poněkolikáté s přesvědčivým charismatem ukazuje, proč byl Mikey pojivem celé rodiny. Seriál má ale víc času i na svou nejhorší polohu. A v té mu nevadí věnovat čas i jalovým řečem o dosahování úspěchu v gastronomii.

Medvěd je každopádně i ve třetí sezoně seriálem tvůrců, kteří dokážou děj osobitě formovat vnitřním životem svých postav se stylem i úsporností. Když se na začátku čtvrté epizody Carmy vrací ve vzpomínkách k rozhovoru se svojí bývalou přítelkyní, vyprávějící o šoku zraněné pacientky, který oddálil vnímání bolesti, dokonale rozumíme jeho otupělému stavu z rozchodu. Tvůrci nás teď po závěrečném cliffhangeru nechávají v napětí nejenom ohledně toho, zda dokáže na svůj vztah navázat, ale také ohledně budoucího osudu restaurace, který ozřejmí názor tvůrců na budoucnost fine diningu v Americe, a tedy na správnost Carmyho michelinských ambicí.

Jestli se šéfkuchař rozhodne posílit služby v okénku se sendviči, nebo bude dál trávit čas nad talířky s pinzetou a návaly vzteku, se ale dozvíme až v sezoně číslo čtyři. A přestože přijetí třetí sezony Medvěda je o poznání chladnější než u předchozích dvou, seriálu to nejspíš na popularitě neubere.

Dávno už máme za sebou trend antihrdinských příběhů a vypadá to, že trend těch roztomilých, jako je Ted Lasso, se tolik neuchytil. Vedle popularity seriálů typu Hry o trůny, která žene tvůrce vyrábět nové Rody Draka, Pány prstenů nebo v lepším případě Šóguny (někteří podcasteři žánru přezdívají „sex, penisy a draci“), je pořád místo pro něco velkého, na co budou zvědaví všichni.