Přejedl se nám důraz na výkon, nechceme soutěžit, říká laureátka Chalupeckého

V rozhovoru mluví o lásce ke sci-fi, nebezpečí dokumentární fotografie i o tom, proč mladou generaci umělců už nebaví soutěžit.

Znám tě jako fotoeditorku a fotografku. Ale umění, které vystavuješ a za které jsi byla vybrána mezi laureáty Ceny Jindřicha Chalupeckého, připomíná spíš něco na pomezí 3D tisku. Jsou to zvláštní, futuristicky vypadající objekty, které mají často tvary jako živé organismy. Popisuji to správně?

Myslím, že jo. Ale není to dělané technologií 3D tisku. Baví mě mystifikovat. Základ mých děl je vždycky fotka. Nějaké věci jsem si vystřihla, vytvořila sošky, přidala jsem nějaké objekty, znovu to vyfotila a použila materiály, které jsou „low-tech“. Třeba silon. Když ho dobře nasvítíš, vypadá jako optické vlákno.

Takže jsem ti na to skočil.

Jo. (Smích)

Snažila jsem se napodobit možnou budoucnost. Je to léčka. Fotky se vždycky snaží vypadat lépe, než jaká je skutečnost. I s Karolínou (spoluautorka z fotografického studia shotby.us) se snažíme mystifikovat, třeba v rámci prostoru toho, na co se člověk dívá.

Když už mám fotku hotovou, tak s ní dál pracuju. Žádný 3D tisk, ale ručně ho modeluju, používám hlínu, sádru, plast. Kombinuji jak hmat, proto možná ty věci vypadají tak ergonomicky, tak různé technologické součástky.

Ta díla vznikla v rámci diplomové práce. Chtěla jsem vytvořit utopickou kancelář budoucnosti, kde měly být tyhle objekty. Pomůcky, které měly dělat práci za nás, které jsme chtěli mít. Zároveň není při pohledu na ně jasné, jakou mají vlastně funkci. Měla tam být spousta otazníků.

Mám pocit, že ve tvých dílech cítím optimismus. Možná je to i tím, jakým způsobem tvoříš. Třeba ten nasvícený silon.

Neumím to pojmout kriticky, temně. Nelíbilo by se mi, kdyby to byla dystopická kancelář. To by bylo moc dořečené. Mám radši, když není jasné, jestli jsem technooptimista, nebo jestli to myslím i trochu kriticky. Můžeš být kritický, aniž bys to vyslovil v první větě.

Moje kancelář budoucnosti je hodně abstraktní. Je v ní stůl, který má několik úrovní. Myslela jsem přitom na takové ty rady, že máš střídat polohu sedu, aby ses neunavil. Pak jsem si uvědomila, že ten stůl vypadá jako graf. Třeba růstu HDP.

Mé oponentce se líbilo, že to zároveň vypadá jako nějaký Apple stůl na prodej jejich produktů. Použila jsem superlesklé materiály, aby to bylo sexy.

To je ta druhá strana mince, ta kritičtější část? Všichni tyhle produkty kupujeme, protože jsou krásné. Přesto mi přijde, že u tebe převládá optimismus.

Je to asi i vztahem k životu. Mám nějaké typy starostí, ale snažím se být pozitivní. Nejvíce je to myslím vidět na práci našeho studia shotby.us. Založily jsme ho s Karolínou ještě na škole, abychom si právě odpočinuly od vlastních uměleckých projektů. Mám pocit, že jsme si pořád uchovaly radostný přístup. Je to hřiště, kde si můžeme vyzkoušet nové postupy, je tam dialog. Kdyby to člověk dělal sám, asi ho to tolik nebaví.

Když jsi sama, bereš tvorbu vážněji?

Rozhodně. Asi víc na povrch vyplouvají ty obavy. Jestli jdu správným směrem. Člověk něco vytvoří a není si jistý, jestli to takhle opravdu chtěl udělat. (Smích) Je těžké se s dílem sžít, trvá to. I má diplomová práce měla vypadat jinak. Na druhou stranu je správné, že nejsi omezený jen na to, co si dokážeš představit. Otázka je, jestli s tím, co se během toho procesu stane, umíš dobře naložit, nebo tě jen paralyzuje pocit, že jsi nesplnil, co sis zadal.

Snažím se s tím pracovat. Když se při tvorbě díla stane něco nečekaného, naopak to zkouším vyzdvihnout.

Kde podle tebe fotografie končí a kde začíná? Někdo říká: Tohle už se do hledáčku nevejde. Je ale zřejmé, že ty vnímáš hranice fotografie ještě jinak.

Když tvořím, vždycky si říkám, co všechno by s tou fotkou ještě šlo udělat. Snažím se ji natáhnout, rozervat, zjišťuju, co snese. Pro některé ji možná znásilňuju.

Vnímám fotografie i jako cyklus, něco, co pokračuje v čase. Jsem schopná je pořád dokola recyklovat. Z fotky udělám objekt, znovu to vyfotím, zase vytvořím objekt. Přijde mi, že tenhle proces je daleko blíže tomu, jak dnes žije fotka třeba na internetu. Dřív se to bralo, že fotka je hotový snímek, který lze zvětšit pouze do nějakého limitu a tak podobně. S novými technologiemi se nám ale otevřela další kapitola fotografie.

Máš jedno dílo, které se jmenuje Photography First. Opravdu stála na jeho začátku fotografie?

(Smích) Ano.

Na začátku studií na UMPRUM jsem se hodně nadchla pro Photoshop. Je to vlastně podobné jako u hudby. Tam také kopíruješ, sampluješ. Mám pocit, že jsem možná takový DJ obrazů.

Děláš remixy vlastních fotek?

Přesně tak.

Kouzlo remixů často spočívá v tom, že znáš původní verzi toho songu. Pak ho slyšíš v létě s tanečním beatem. U tebe ale člověk původní fotku nezná. Jak moc je vlastně důležitá?

Možná není. Vnímám ji vlastně jen jako materiál, který můžeš tvarovat.

Za to, jak výsledek vypadá, ale nemůže počítač. Je to sled fází, které se snažím zcizit.

V pozdějších pracích hodně kombinuji technologie a organické struktury. Tak aby nebylo jasné, jestli je dílo robot, nebo spíš živočich. Jsou to protipóly, ale vlastně se doplňují.

Kdy ti fotografie přestala stačit?

V době, kdy jsem začala studovat fotku v Ostravě u Michala Kalhouse. Pak jsem pokračovala do ateliéru na pražské UMPRUM, kterou vedla Aleksandra Vajd. Ten ateliér byl jiný než všechny ostatní magisterská fotografická studia. Tenhle jediný ateliér fotografie byl otevřen zkoumání toho média. Lidé tu dělali věci, které fotografii přesahovaly, a ateliér byl kritizován, že se tu už fotka v podstatě nedělá. Ale mně se jejich uvažování hrozně líbilo. Bylo to něco jiného než kompozice, příběhy a tak dále. Tehdy hodně frčely fotografické série plné osobních příběhů, traumat. To mě vůbec nebavilo.

Co tě baví teď?

Hodně mě zajímá automatizace práce, i když jsem hodně na začátku. Přemýšlím, proč máme vlastně pořád čas rozdělený na 8 – 8 – 8. Cena Jindřicha Chalupeckého se bude vystavovat v Ostravě, odkud pocházím, a já myslím na to, jak se tu pořád snaží dělat z horníků ajťáky.

O tom vznikl i dokument…

Nová šichta. S rodiči si říkáme, že ten film je taková pohádka. Protagonistovi se tam opravdu profesní změna povede.

K fotografii každý den přistupuješ jako fotoeditorka Seznam Zpráv. Denně vidíš stovky zpravodajských fotek. Jak moc jiný je tvůj přístup k fotografii v práci?

Nechci, aby to vyznělo příliš kriticky. Dokumentární fotku mám ráda. Mám pocit, že o světě pořád vypovídá hodně. Ale jako fotograf vždycky vím, že vidíme jen výřez, jen to, co vybral fotograf, aby ten obraz měl sílu.

Fotografie má pořád důležitou úlohu a je nebezpečné říkat, že fotografové s tebou nějak šíleně manipulují. Pořád přinášejí hlavně pravdu. Mám ale ráda, když jsou ty rádoby objektivní dokumenty subjektivnější, když se nesnaží tvářit neutrálně. Zdánlivá neutralita, to je největší nástraha fotky. Důležité je, jak moc lidé umí číst obrazy. To jsme se nikdy neučili.

A jak se to naučit?

Třeba skrze knihy Susan Sontag, která upozorňuje mimo jiné na to, že čím víc negativních obrazů si ukážeme, tím necitlivější vůči nim budeme. V redakci s tímhle také hodně bojujeme. Potřebuješ ukázat, co se ve světě děje, ale nechceš zároveň pořád krmit tím nejhorším. Fotografie z Ukrajiny také lidi nejdříve zajímaly, postupem času k nim začali být skoro až cyničtí.

Jak si představuješ budoucnost?

Já mám hodně ráda sci-fi, to je fakt. Myšlenkově je mi blízký film Anihilace od Alexe Garlanda, i když to podle mě není dobrý snímek.

Hlavně není moc optimistický. Připomíná trochu Stalkera. Také je tu něco jako zóna, v níž se příroda chová dost nevyzpytatelně, kde je všechno trochu vychýlené. Takže myslíš, že svět zmutuje?

Myslím, že mutace je přirozený vývoj.

Tvoje fotky také hodně mutují.

(Smích) Ano, hodně. To je myslím správný popis.

Je teď nějaký český umělec či umělkyně, kteří tě oslovují?

Spíš než konkrétní jméno mě teď baví sledovat určitou energii, povahovou proměnu umělců ve svém okolí. Zaznamenala jsem to třeba právě během setkání v rámci Ceny Jindřicha Chalupeckého. Byl to hrozně příjemný kolektiv s upřímným zájmem o práci toho druhého. Bez pocitu přebujelého ega nebo potřeby dělat jeden na druhého dojem. Starší generace nám hodně vyčítá, že se chceme všichni se všemi „kamarádit“ a spolupracovat, že už nechceme soutěžit.

Proč mladí umělci mají tendenci spíše být v kolektivu?

Vyšlo to z toho, že umění není sport. Podle jakých měřítek vybereš jednoho? Jeden dělá sochu, druhý maluje, třetí zapojuje lidi z okraje společnosti. Je nesmysl to takhle vyhodnotit. A už se nám přejedl ten důraz na výkon. Větší přínos má, když budou lidé něco tvořit společně, než když soutěží.