Představa, že princ musí být zachránce, je zastaralá, říká režisér Pavlíček

„Jedna za všechny, všechny za jednu,“ zaznívá z úst hlavních hrdinek v pohádce Tři princezny, kterou letos na Štědrý den uvedla Česká televize. Každá na výpravě za záchranu svého království využívá jinou zbraň. Sofie vyniká moudrostí, Leona odvahou, Flóra krásou. Princ je ve filmu naopak jen jeden, a přestože v dobrodružství zpočátku hraje druhé housle, nakonec svou zálibou ve vědeckém bádání dívkám přece jen výrazně pomůže. „Jen ať Tři princezny klidně vyvolají trochu povyku. Horší by bylo, kdybychom se žánr vůbec nesnažili posouvat,“ říká režisér Tomáš Pavlíček.

Na kterou českou pohádku se každé Vánoce rád podíváte, i když už jste ji mnohokrát viděl?

Za nejlepší českou pohádku a zároveň jeden z vůbec nejlepších domácích filmů považuju S čerty nejsou žerty. Režisérovi Hynku Bočanovi se myslím podařilo natočit skutečně mistrovské dílo. Zvládl vybalancovat snad všechny složky filmového vyprávění. Pohádka přináší nesmírně komplexní příběh, který se rozbíhá nečekanými směry, funguje tam dobro i zlo, nechybí humor ani strach a tajemství. Stejně vyvážené jsou herecké výkony, které jsou na jednu stranu stylizované, ale zároveň naprosto živé. Film je navíc mimořádný také z hlediska kamery a triků, což je zásluha Jaromíra Šofra.

Druhou pohádkou, na kterou se vždycky rád podívám, je Třetí princ režiséra Antonína Moskalyka. Baví mě, že je netradiční. Jako dítěti se mi nesmazatelně zapsala do paměti, protože je dobrodružnější, dynamičtější a tajemnější. Nejdřív jsem její kouzlo nedokázal popsat. Až později jsem pochopil, že spočívá v rafinované práci s lokacemi, zejména s prostředím skal, se snímáním pomocí širokoúhlých objektivů, akčnějším střihem, ale i s hudbou. Některé z těch aspektů jsem se snažil přenést i do Třech princezen. Když mi na stole scénář přistál, bral jsem skoro jako poslání, že pohádku musím režírovat.

Štědrovečerní pohádka České televize bývá o Vánocích nejsledovanějším pořadem napříč všemi kanály. Zároveň se ale každý rok objevují stesky diváků, podle kterých už naše pohádky nejsou, co bývaly. Čím si vysvětlujete, že se novější pohádky zpravidla nezařadí do zlatého fondu mezi S čerty nejsou žerty, Tři oříšky pro Popelku nebo Byl jednou jeden král?

Nejdřív bychom si asi měli pojmenovat, čím vlastně filmy Tři oříšky pro Popelku nebo Byl jednou jeden král vynikaly. Pokud pohádky, které považujeme za náš zlatý fond, něco spojuje, je to myslím paradoxně skutečnost, že každá je jiná. A že v době, kdy byly uvedeny do kin, zdaleka nebyly přijaty ze všech stran pozitivně. Právě proto, že se odchylovaly od zažitých představ, jak se to má dělat.

Mám pocit, že dneska každý divák od pohádky očekává něco trochu jiného. Názory se různí, ale zároveň bývají dost razantní. Když jsem tedy uvažoval, co lidé od štědrovečerní pohádky ve vysílání České televize chtějí, byly pro mě referenčním bodem například filmy Anděl Páně a Anděl Páně 2, které jsou relativně vřelé a mají hodně nadhledu. Druhý díl mi přijde skoro až jako pohádková komedie, sekvence skečů, ve které sice postavy překonávají překážky, ale která především navozuje harmonickou, uklidňující atmosféru.

Vaše letošní pohádka Tři princezny ale není zrovna třeskutě vtipná oddechovka…

No právě. Když jsem si scénář Hany Cielové a Zdeňka Jecelína poprvé přečetl, bylo mi jasné, že nejde o jednoduchý, milý příběh. Moc se mi líbil, jen jsem měl před sebou naopak dlouhou, dobrodružnou cestu, na které je nutné čelit opravdu těžkým překážkám a podstoupit ty největší oběti. Navíc tam byl temný záporák, se kterým není moc legrace. Proto jsem se snažil atmosféru pohádky respektovat, nedělat z ní něco, čím není, ale zároveň tam pokud možno vložit víc humoru. Ať už skrz herectví nebo dialogy, které jsem místy upravil tak, aby byly vtipnější.

Očekávání diváků jste tedy bral v potaz. Byl pro vás žánr pohádky, na který mají všichni názor, režisérskou výzvou?

Jasně. Zároveň jsem se do něj ale pustil po hlavě, stejně jako do všech projektů, které točím. Pokud bych totiž dopředu analyzoval, co mě v jaké fázi čeká, byl bych tím zbytečně psychicky zavalený. Jednotlivé kroky si pouštím k srdci až ve chvíli, kdy k nim dojdu. Zrovna tak k tomu ostatně přistupují i hrdinky ve Třech princeznách, i proto se mi pohádka líbila.

Zároveň si myslím, že institut štědrovečerní pohádky potřebuje trochu provětrat. Vánoční pohádky z minulých let mi sice byly v něčem sympatické, ale častokrát na mě nepůsobily dostatečně filmově. Jako by byly v herectví, záběrování nebo práci s hudbou malinko zpomalené. Sám jsem chtěl proto natočit spíš současný dobrodružný fantasy film s komediálními prvky. Jestli jsem uspěl, zatím nevím, ale pořád si připomínám, že všechny zásadní české pohádky nejdřív narazily. Čekám tedy, že přijde otřes, a uvidíme, jestli bude spíš lehký nebo těžký.

Vaše pohádka ještě před uvedením vzbudila povyk tím, že v ní princezny jen pasivně nečekají, až je zachrání udatní rytíři a pak si je vezmou za ženu. Naopak se samy vydávají do světa a bojují se zlem bez mužské pomoci. Uvědomoval jste si, že to konzervativnější diváci možná neskousnou a budou mít pocit, že jim feminismus vnucují už i v pohádkách?

Tři princezny ale divákům feminismus vůbec nevnucují. A pokud si to někdo myslí, nedívá se podle mě na film dostatečně poctivě. Hlavní poselství naší pohádky totiž spočívá v tom, že svět můžeme zachránit jen vzájemnou spoluprací – ať už se na ní podílejí princezny, princové nebo všichni ostatní. Nepopírám, že pohádek, ve kterých princezny přebírají aktivnější roli, je v české kinematografii výrazně méně. Právě proto bychom si ale měli položit otázku, jestli to není škoda. Představa, že princ musí být zachránce, je totiž dost zastaralá.

Princezny, které jsou zároveň akčními hrdinkami, se po celém světě těší velké oblibě. Stačí si vzpomenout na italskou fantazijní sérii Princezna Fantaghiro, která se podobně jako Tři princezny odehrávala na Bouzově, nebo jeden z nejslavnějších japonských animovaných filmů Princezna Mononoke. V zahraničních fantasy jsou aktivní ženské postavy naprostá samozřejmost. Princ navíc v naší pohádce není žádný pasivní ňouma, naopak v příběhu sehraje zásadní roli. Jen ať tedy Tři princezny klidně vyvolají trochu povyku. Horší by bylo, kdybychom se žánr vůbec nesnažili posouvat, to bychom pak nemohli ani nic objevit.

Nabízí se otázka, jestli už i dnešní děti nejsou trochu jinde a tradiční genderové rozdělení na silné kluky a bezbranné holky jim nepřipadá překonané. V populárních fantasy sériích jako Harry Potter nebo Hunger Games jsou aktivní hrdinky na denním pořádku.

Samozřejmě. Pokud někoho překvapí, že jsou v naší pohádce hrdinkami holky, děti to rozhodně nebudou. Bude to spíš dospělé publikum, které bude mít pocit, že je něco jinak, než jak jsme byli zvyklí. O tom už ale život je, že se věci mění a že bychom se na ně měli dívat co nejpravdivěji.

Chytrá Sofie, odvážná Leona a krásná Flóra ve Třech princeznách pátrají po vzácném kameni zářivci, který má zlé královně Mortaně zajistit věčné mládí. Proto je kvůli jeho těžbě ochotna ničit krajinu i válčit. Snažili jste se spolu se scenáristy do pohádky vnést i jisté ekologické a mírové poselství, nebo jsem si do ní příliš projektoval problémy dnešního světa?

Ekologický i mírový statement tam nepochybně jsou. Zároveň jsme se je tam ale nesnažili na sílu tlačit. Chtěl jsem, aby Tři princezny fungovaly hlavně jako strhující dobrodružný příběh a aby na diváky jakákoli další vrstva příliš nekřičela. Už v prvním dějství tak sice jedna z princezen namítá, že těžba zářivce zničí lesy a louky, ale zároveň jde o zcela přirozenou součást zápletky. K tomu, abychom vyprahlou krajinu pod nadvládou královny Mortany mohli obrazově ztvárnit, nám pak paradoxně pomohla současná situace v Českém Švýcarsku, které se po požáru stalo ideální filmovou lokací.

Jak na vás pohled na poničené lesy Českého Švýcarska při natáčení doléhal?

Už když jsem se na těch požárem zasažených pláních při obhlídkách poprvé ocitl, připadalo mi, že to místo má obrovskou sílu. Všude kolem vidíte ohořelé a popadané stromy, které ještě lesníci nestihli odtáhnout pryč, což na jednu stranu působilo smutně a na druhou velkolepě. Z čistě filmařského hlediska to bylo perfektní.

Když jsme se navíc bavili s místními obyvateli i ochranáři přírody, dostali jsme se velmi brzy k názoru, který není zase tolik slyšet – že bude sice trvat desítky let, než se krajina obnoví, ale nakonec jí ta regenerace pomůže. My jsme teď nešťastní, že kdysi krásné lesy a louky vypadají jako po katastrofě, ale pro přírodu těch pár dekád není žádná doba.

Ve Třech princeznách jste nešetřili ani filmovými triky, zvlášť ve scénách s princem Felixem – mladým vědátorem, který se snaží sestavit létací stroj. Jak těžko se ve speciálních efektech konkuruje zahraničním fantasy a sci-fi filmům, na které jsou dnes děti zvyklé?

Zahraniční fantasy určené pro kina má pochopitelně násobně vyšší rozpočet než štědrovečerní pohádka České televize. V mnoha českých pohádkách jsem viděl brány do podsvětí nebo létací scény vytvořené čistě prostřednictvím 3D efektů a nikdy na mě nepůsobily dostatečně věrohodně. Sám jsem měl navíc s filmovými triky limitovanou zkušenost. Proto jsem si řekl, že chci ve Třech princeznách co nejmíň elementů, které by byly dodělány pouze v postprodukci.

Většiny fantazijních prvků jsme naopak docílili pomocí vhodně vybraných lokací – hradů, jeskyní a lesů. Nebo jsme se snažili maximálně využít kulisy postavené architektkou Irenou Hradeckou – ať už šlo o bránu do říše Měsíce nebo bránu do říše Slunce. Počítačové triky jsme využívali až jako poslední možnost, když už to jinak nešlo. Dělali jsme všechno pro to, aby za daných podmínek vypadaly co nejlíp. Náš supervizor pro vizuální efekty Vladimír Humpola i celé trikové centrum České televize byli velmi vstřícní. Jestli se nám to povedlo, už musí posoudit diváci.

Všiml jsem si, že si ve Třech princeznách střihli vedlejší postavy také Jiří Rendl a Annette Nesvadbová, které jste s Janem Vejnarem obsadili už do hlavních rolí ve filmu Přišla v noci. Měl to být skrytý odkaz pro pozorné diváky?

Ano, znalci si mohou všimnout, že do pohádky na několik vteřin vstoupí právě ústřední dvojice filmu Přišla v noci. Když princezny putují zpustošenou krajinou, potkávají smutné manžele, kteří jako jedni z mála Mortanino království ještě neopustili, protože je jejich domovem a věří, že zase přijdou lepší časy. Sám mám tahle lehká pomrkávání moc rád. Kdo Jiřího Rendla a Anette Nesvadbou pozná, ten se pousměje, a kdo ne, bude pro něj scéna fungovat jen jako další střípek děje.

Hororová komedie Přišla v noci letos uspěla na Českých lvech i Cenách české filmové kritiky. Napadlo vás se spolurežisérem Janem Vejnarem, že by se relativně nenápadný, nízkorozpočtový snímek mohl dočkat takových ohlasů?

Vůbec ne. S Honzou Vejnarem jsme se skamarádili v období, kdy jsem sám nebyl schopný napsat další scénář, a dokonce jsem uvažoval, že bych měl možná přestat točit filmy a začít dělat něco jiného. Nedokázal jsem se jako tvůrce uživit ani jsem ze své práce neměl radost. Znovu jsem se pro ni nadchl právě až ve chvíli, kdy jsem se o filmech začal bavit s Honzou. Postupně jsme zatoužili po nějakém společném projektu, ale zároveň jsme si říkali, že musí být co nejkomornější, abychom ho dokázali natočit i s téměř nulovým rozpočtem.

Scénář filmu Přišla v noci jsme tak psali velmi úsporně a přiznám se, že jsem ho sám vnímal spíš jako terapii. Prožíval jsem radost, že jsem si našel nového kamaráda a že spolu můžeme ohledávat věci, do kterých bych se třeba sám nepustil. Pokud jsme měli nějakou ambici, pak leda uvedení v některé z bočních sekcí festivalu v Karlových Varech. Spíš jsme ale předpokládali, že Přišla v noci bude mít premiéru na Letní filmové škole v Klubu kultury v deset dopoledne. Sám jsem si do poslední chvíle nebyl jistý, jestli film vůbec zvládneme dotočit. To, že nakonec sesbíral ceny a ještě rezonoval u diváků, nás tedy dost překvapilo.

Řekl byste, že jste díky Přišla v noci překonal tvůrčí krizi?

Je to tak. Po komedii Chata na prodej jsem se dlouho snažil dopsat scénář k dětskému filmu, jenže se mi ho pořád nedařilo dovést do stadia, kdy bych s ním byl spokojen, a zároveň jsem netušil, jakou jinou cestou se vydat. Setkání s Honzou Vejnarem mě kreativně znovu nakoplo. V půlce natáčení Přišla v noci mi navíc shodou okolností zavolala producentka Kateřina Ondřejková z České televize, aby se mě zeptala, jestli bych si nechtěl natočit pohádku. Samozřejmě jsem hned souhlasil a teprve až jsme film dokončili, začal jsem si naplno uvědomovat, co to znamená.

Filmy Přišla v noci i Chata na prodej bych se nebál označit za divácky vstřícné, ale zároveň chytré komedie, které jsou v české kinematografii docela vzácným zbožím. Je tahle střední cesta mezi alternativou a hlavním proudem směrem, kterým se chcete dál ubírat?

Rád bych, protože je to kategorie, která mě v kinematografii zajímá vůbec nejvíc. Mám rád třeba filmy amerického režiséra Alexandera Paynea jako Zimní prázdniny, Nebraska nebo Bokovka, které jsou naprosto srozumitelné a přitom nesmírně citlivé a niterné. Stejně tak trilogii Před úsvitem, Před soumrakem a Před půlnocí od Richarda Linklatera.

Hlavním úskalím takových filmů je, že se dají jen těžko zařadit. Lidi vždycky zajímá, jestli je to mainstream nebo art, a vy přitom víte, že to není ani jedno. I proto jich myslím v Česku poslední dobou vzniká tak málo, byť po nich řada tvůrců touží. Sám mám teď rozepsané dva scénáře, které mají podobnou poetiku jako Chata na prodej a Přišla v noci, jen si na ně potřebuju najít čas a klid.