Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Česká televize na konci září ve svém iVysílání uvedla už druhou letošní minisérii zaměřenou na mladší diváky. Po jarních, výrazně stylizovaných Adikts, kteří zkoumali psychologické aspekty závislostí, přišla s mnohem civilnějším Vlastně se nic nestalo, jež se dotýká online platformy OnlyFans s placeným erotickým obsahem. Pozadu zjevně nechce zůstat ani streamovací služba Voyo konkurenční stanice Nova, která zkraje listopadu představí druhou řadu seriálu Sex O’Clock, v němž se hlavní hrdina vyrovnává nejen s obvyklými nástrahami puberty, ale i s nečekaným coming outem svého otce.
Hrané tvorby o problémech dospívajících a mladých dospělých v Česku za poslední roky citelně přibylo. Otázkou je, proč si veřejnoprávní i komerční televize na mladou generaci nevzpomněly dřív, když jim ještě mezi vybíravou cílovou skupinu tolik nekonkurovaly zahraniční videotéky jako Netflix a HBO Max, které bodují s oceňovanými seriály Euforie nebo Sexuální výchova. Zahraniční hity navíc o tématech intimity, duševního zdraví či návykových látek vyprávějí velmi otevřeně, nevyhýbají se explicitním scénám ani vulgarismům, což jim dodává na autenticitě, která domácí produkci leckdy naopak schází.
Podle kreativního producenta České televize Jakuba Mahlera, který se podílel na zmiňovaných Adikts i Vlastně se nic nestalo, je zvyšující se pozornost tuzemských stanic vůči divákům z řad mladších ročníků logická. „Mladší generace očividně ztrácejí zájem o lineární vysílání. Zatímco dřív teenageři a dvacátníci sledovali podobný obsah jako čtyřicátníci nebo padesátníci, dneska už se televizní tvorba tradičnějšího ražení evidentně netýká problémů, které řeší. Stanice mají obavu, že o ně definitivně přijdou. I pro Českou televizi je tedy klíčové, aby se v povědomí mladších diváků udržela, neztratila s nimi kontakt,“ vysvětluje Mahler.
Hlavně nevyprávět o nás bez nás
Kulturní publicistka a dramaturgyně festivalu Serial Killer Táňa Zabloudilová namítá, že veřejnoprávní televize mladé diváky dávno ztratila. Jejich odliv na internet je podle ní patrný od nultých let a potýkají se s ním také komerční stanice. „V důsledku toho na tvorbu pro mladé publikum trochu rezignovaly a trvalo docela dlouho, než ji zase opomíjet přestaly,“ konstatuje. Jednou z mála výjimek byl seriál 4teens, který Česká televize nasadila v roce 2011. „Ten ale odpovídal spíš představám starších generací, čím dnes asi tak mladí lidé žijí a jak se mezi sebou baví,“ zmiňuje Zabloudilová typický neduh, kterým domácí televizní produkce o problémech dospívajících donedávna trpěla.
Není překvapení, že s českými teenagery 4teens nakonec nijak zvlášť nerezonovali, když už se na internetu ve stejné době mohli podívat třeba na daleko odvážnější seriál Skins z produkce britské poloveřejné stanice Channel 4. Za vznikem jeho první řady přitom v roce 2007 stál tehdy pětačtyřicetiletý skotský scenárista Bryan Elsley. „Jeho syn Jamie Brittain si otci po prvním semestru na vysoké škole posteskl, že v současnosti neexistují žádné seriály pro mladé, a pokud ano, jsou hrozně nerealistické. Tak se spolu jeden rozhodli napsat a byli z toho Skins,“ přibližuje Zabloudilová.
S klesajícím zájmem mladých diváků se ale v první dekádě nového tisíciletí potýkala třeba i norská veřejnoprávní televize NRK. Proto se je v roce 2015 rozhodla oslovit seriálem Skam, pod nímž jsou podepsané režisérka a scenáristka Julie Andem a producentka Marianne Furevold. „Tvůrkyně na to šly chytře. Místo aby seriál pustily do lineárního vysílání, vytvořily pro něj samostatnou online platformu, která navíc nebyla nijak nápadně označená logem NRK. Snažily se, aby si Skam cílová skupina na internetu sama našla, aniž by tušila, že jde o obsah veřejnoprávní televize. Seriál navíc vznikl na základě extenzivních rešerší a kvalitativních rozhovorů se studenty jedné kodaňské školy. I proto byl nakonec tak realistický,“ vyzdvihuje novinářka.
Seriály pro mladé na druhé koleji
Norský experiment se vydařil. Skam se setkal s mezinárodním úspěchem, dočkal se celkem deseti remaků v různých jazycích a ukázal, že teenagerské seriály nemusí bavit jen puberťáky, ale i dospělé. Ve stejné době už zároveň sílil fenomén quality TV. Seriály byly najednou po stránce produkce i vyprávění mnohem propracovanější než v předchozích desetiletích, což podle Zabloudilové nakoplo také tvorbu pro nastupující generaci. „Ve světě už dneska seriály o teenagerech a mladých dospělých patří k těm, po kterých producenti pasou nejvíc. Mladí tvůrci v Česku zahraniční trendy sledují a sami náměty s touhle tematikou televizím nabízejí,“ doplňuje publicistka.
Přečtěte si rozhovory s herečkami z aktuálních seriálů pro mladé.
Zmiňuje například režisérku a scenáristku Lucii Kajánkovou, která přišla se seriálem TBH, scenáristku Sáru Zeithammerovou, jež napsala seriál Pět let, nebo režiséra Adama Sedláka stojícího za Adikts. Všechny uvedené seriály produkovala Česká televize, která tvorbu pro mladé směřuje především do iVysílání. „Na jednu stranu je dobře, že platforma nabízí původní obsah, zároveň ale seriály o mladé generaci může tak trochu odsouvat bokem. Internetové projekty zpravidla dostávají menší péči, rozpočet a promo než televizní jistoty od zavedených tvůrců, jako jsou Strach nebo Hřebejk, byť jsou uváděny i v lineárním vysílání,“ upozorňuje Zabloudilová.
Mahler naopak doufá, že se tvůrčí odvaha z online platformy postupně přenese i do běžného vysílání. „Seriály pro generaci Z a mileniály mají mimo jiné ukázat, že iVysílání není pouze televizním archivem, ale svébytným kanálem, který je sám o sobě vyprofilovaný. Právě proto jsme Adikts i Vlastně se nic nestalo uveřejnili nejdřív na internetu a až posléze v lineárním vysílání. Zároveň věřím, že když projekty, které mají primárně oslovit úžeji zaměřené skupiny, se zpožděním dostaneme i k širšímu, takzvaně usedlejšímu publiku, může se ukázat, že má ve skutečnosti taky zájem o něco jiného než jen kriminálky nebo nekonečné rodinné seriály,“ uvažuje kreativní producent.
Seriály mají bavit, ne vychovávat
V online prostoru se zrodila taky vůbec první vlaštovka, která ukázala, jak by úspěšný český seriál pro mladé mohl vypadat. Řeč je o mezinárodní cenou Emmy ověnčeném projektu #martyisdead od studia Bionaut, se kterým v roce 2019 překvapila již neexistující internetová televize Mall.tv. „Vycházeli jsme z podobného konceptu jako tvůrci britského seriálu Sexuální výchova, kterým se podařilo témata spojená se sexualitou zobrazit věrohodně, bez jakýchkoli tabu a zároveň se vyhnout současným kulturním válkám ohledně genderové fluidity a podobně. Díky tomu neoslovili jen teenagery a mladé dospělé, ale třeba i čtyřicátníky a padesátníky,“ říká filmový a televizní producent Vratislav Šlajer.
V seriálu #martyisdead tak se svým týmem podobně přistoupil k otázkám kyberšikany a kyberbezpečnosti. „Snažili jsme se internet netabuizovat, nevykreslovat ho jen jako prostředí plné zlých predátorů, ale jako realitu, ve které dneska nevyhnutelně všichni žijeme. Ukázat, že na rizika, kterým čelíme offline, si musíme stejně tak dávat pozor online. Zároveň jsme se rozhodli aktuální technologické a společenské trendy nevysvětlovat, brát je jako standard, což myslím taky bylo osvěžující. Předpokládat, že se na internetu orientují jen mladí, je podle mě stejný omyl jako si myslet, že střední generace už neřeší svoji sexualitu,“ nastiňuje Šlajer recept, jak zaujmout děti i rodiče.
Přestože byl seriál #martyisdead spojený s osvětovou kampaní ohledně bezpečnosti na internetu, nebyl podle Šlajera edukativní rozměr pro tvůrce tím primárním. „Naší ambicí nebylo někoho vychovávat. Scénář jsme sice konzultovali s řadou odborníků, ale i oni nám potvrdili, že audiovize vám může maximálně zprostředkovat zkušenosti, které vám chybí, nabídnout trochu odlišnou perspektivu nebo být naopak inkluzivní a zobrazit svět menšinovým pohledem. Proto jsme diváky prostřednictvím postav provedli riskantními situacemi, realisticky jsme zachytili, co by se mohlo stát, pokud by internetovým predátorům podlehli. Osvětu jsme ale nechali na doprovodné kampani, samotný seriál byl hlavně zábavným, napínavým thrillerem,“ popisuje Šlajer.
Kontroverze nemusí být na škodu
S osvětou byli provázaní také Adikts. Režisér Adam Sedlák seriál natočil jako součást kampaně Drogy jsou zkratky, kterou iniciovaly Česká asociace pojišťoven a Policie České republiky. Podobně jako autoři #martyisdead chtěl diváky především bavit, a tak přišel s příběhem o pětici studentů adiktologie, jimž návykové látky dodají superschopnosti, které zdánlivě vyřeší všechny jejich životní trable, než se tedy projeví i jejich negativní dopady. Skuteční adiktologové pak ale seriál v médiích často kritizovali za nerealističnost a rozporuplně ho přijali také diváci i kritici. „Na Adikts bych vyzdvihla dobrý nápad a částečně i dialogy. Chybí jim ale dobře napsané postavy, což je v seriálech to hlavní,“ hodnotí Zabloudilová.
Jistá nedotaženost Adikts může být dána omezeným časem, ve kterém tvůrci museli projekt kvůli startu protidrogové kampaně dokončit. „To nám poměrně drasticky zasáhlo do způsobu, jakým byl seriál napsaný, natočený i sestříhaný. S tím Adam Sedlák ani Česká televize nemohli nic dělat. Pokud jsme si tedy z Adikts vzali nějaké ponaučení, tak v prvé řadě to, abychom seriály příště nevyráběli tak rychle,“ připouští Mahler.
Jinak ale podle něj Adikts svůj cíl splnili. „Povedlo se nám otevřít debatu o tom, jak vést drogovou prevenci, jak problém závislostí ve veřejném prostoru prezentovat, jaké strategie fungují a jaké ne. Adiktologové nakonec v médiích nikdy nedostali tolik prostoru jako po uvedení Adikts,“ obhajuje seriál kreativní producent.
Rozhovor s režisérem Adikts Adamem Sedlákem.
Kontroverze, kterou seriál vyvolal, z jeho pohledu nemusí být nutně na škodu. „Jednou z ambicí iVysílání od začátku bylo překračovat hranice toho, co je v rámci programu České televize ještě únosné. Mám pocit, jako by generace Z někdy na veřejnoprávní stanici hleděla s nedůvěrou. Proto je potřeba naznačit, že Česká televize není tak těžkopádná a rigidní, jak si mladší diváci můžou myslet,“ zdůrazňuje Mahler.
Opačným rizikem hrané tvorby o dospívajících je, že bude v porovnání s aktuálními trendy působit trochu opožděně, což se podle Zabloudilové stalo konkurenční Nově, když na platformě Voyo loni nasadila Sex O’Clock. „Aniž bych chtěla seriál úplně shazovat, je patrné, že se snaží být skousnutelný i pro starší lidi v menších městech, což mu myslím škodí,“ míní publicistka.
Za nedoceněný naopak považuje seriál TBH z produkce České televize, ve kterém Lucia Kajánková se svým týmem vyprávěla o hierarchiích a šikaně ve středoškolských kolektivech.
„Měla k dispozici writers’ room složený ze svých studentů na FAMU, kteří generační témata probírali se svými mladšími sourozenci. Zároveň se řídila zpětnou vazbou z focus groups s teenagery,“ jmenuje Zabloudilová jeden ze způsobů, jak docílit toho, aby seriály autenticky reflektovaly problémy svých diváků a mluvily jejich jazykem. „Přesto se seriál nevyhnul ironickým poznámkám, že takhle mladí lidé nemluví. Zdá se, že vyhovět představám různých diváckých skupin je dost těžký úkol,“ doplňuje.
Seriály pro mladé. O kterých jsme psali?
Přečtěte si naše recenze na seriály pro mladé diváky.
Mladí nesledují jen krátká videa
Domácí hrané tvorbě pro mladé publikum by z jejího pohledu prospěly ještě pečlivěji prokreslené charaktery. Za zásadní považuje také rozmanitost zachycených perspektiv, kterou načrtlo jak zmíněné TBH, tak seriály Pět let, kde se z obou stran rozplétají okolnosti znásilnění, a Vlastně se nic nestalo, kde se odkrývají různé motivace sexfluencerek. „Typickým nešvarem české televizní tvorby bývá, že autoři vymyslí děj, kterým pak postavy opentlí. Zapomínají, že právě dobře napsané charaktery jednotlivých hrdinů určují, jak se příběh bude vyvíjet. Mladí tvůrci si naštěstí pod vlivem zahraničních trendů začínají důležitost silných postav uvědomovat a stejně tak kladou důraz na multiperspektivitu, která tu donedávna často chyběla,“ říká novinářka.
Specifikem českých young adult seriálů je také kratší stopáž, která většinou nepřesahuje půl hodiny na epizodu. Vůbec nejdál v tom šel #martyisdead, kde tvůrci museli jednotlivé narativní oblouky vměstnat do patnácti minut. „Podlehlo se dojmu, že dnešní mladí koukají už jen na krátká videa a dlouhá forma vyprávění je nezajímá. Úspěch zahraničních teenagerských seriálů s hodinovými díly přitom ukazuje, že to není pravda,“ připomíná Šlajer. Loňské volné pokračování #annaismissing tak se svým týmem uvedl i v kinech jako celovečerní film, byť se pak opět na streamovací službě Voyo objevilo rozkouskované na čtvrthodinové díly.
Podle Zabloudilové nemusí být omezená délka jednotlivých dílů nutně slabinou. „Je ale pravda, že prime-timeové okno v lineárním vysílání zatím žádný mladý tvůrce nedostal, což lze vnímat jako signál, že seriály zaměřené na mladou generaci stále nebereme jako mainstream. S tím úzce souvisí hlavní úskalí. Český obsah pro mladé diváky často vzniká za malé peníze během mála natáčecích dnů. Pomohlo by, kdyby mladí tvůrci mohli projekty déle vyvíjet a spolupracovat na nich s kvalitními dramaturgy, aniž by jim televizní produkce jejich nápady zbytečně obrušovaly,“ shrnuje faktory, které ovlivní, jestli současný trend bude pokračovat, nebo se zase vytratí.