Posmrtný Kundera boří mýty o svém psaní. Je soucitný a stále relevantní

„Jean-Marc myslil na zamilovanou samotu dvou starých bytostí, jež se pro ostatní staly neviditelnými: smutnou samotu, jež ohlašuje smrt.“ Možná že právě tato věta lépe než kterákoli jiná vystihuje, kolem čeho krouží česky čerstvě vydaná Totožnost Milana Kundery. Příběh stárnoucích milenců Chantal a Jean-Marca je příležitostí připomenout si, že navzdory palčivé potřebě přítomnosti přehodnocovat minulost Kundera zůstává podstatným spisovatelem. A je to také šance přezkoumat několik zažitých představ, které o jeho díle máme.

Připomeňme, že Totožnost z roku 1995 je součástí francouzského kvartetu, jejž dále tvoří Pomalost (1993), Nevědění (2000) a Slavnost bezvýznamnosti (2013). To dvacetileté období tvoří chronologický vrchol díla, přinejmenším v Česku však často vyvolává dojem jen jakéhosi „žabožroutského“ dovětku. Trochu jako výčitka, že autor se jím definitivně stal i francouzským spisovatelem. Ale také proto, že ony čtyři knihy se k českému čtenáři dostávají až jako poslední a ještě navíc v opačném pořadí – druhá Totožnost tak vychází jako předposlední po Slavnosti bezvýznamnosti a Nevědění, opět v překladu Anny Kareninové.

Tak to určil autor. Ale těžko už mohl určit, že Totožnost bude první z próz, které v češtině budeme číst až po jeho smrti. Milan Kundera umřel přesně před rokem. Je to teď jiné, když už za svým dílem nemusí zmizet?

Přinejmenším to může přispět k tomu, číst Totožnost jako ohlédnutí. Text sám se tomu nevzpouzí i proto, že také hlavní postavy Chantal a Jean-Marc se dostávají do věku, kdy člověk hledí spíše na to, co má za sebou.

Anebo je to hloupé klišé? Možná by bylo přesnější říct, že člověk využívá to všechno, co má za sebou, k prožití toho mála, co mu ještě zbývá. V jedné z bočních linií novely umírá Jean-Marcův dlouholetý přítel a Jean-Marc je zaskočen tím, jak málo se ho to dotýká. Chantal zase vzpomíná na to, že v mládí chtěla být vůní, která potáhne všemi muži. Co z toho zbylo? Totožnost lze číst jako meditativní romanci o milencích, kteří už nemohou spoléhat jen na tělo, jako barthesovské fragmenty milostného diskurzu pro pokročilé nejen věkem.

Objevují se tu známé kunderovské rekvizity jako dopis, sok, prádlo či sledování, které bychom našli už v autorově prozaické prvotině Směšné lásky a pak napříč jeho dílem. Nejznámější ze Směšných lásek, povídka „Falešný autostop“, se Totožnosti podobá důsledným střídáním pásma muže a ženy. A také hrou, ve které se odhaluje jiná tvář těch, kdo ji hrají. Ale zatímco ve „Falešném autostopu“ je hybným momentem erotika, v Totožnosti už jde o víc. Z nerozlučné kunderovské dvojice intimita–identita se do popředí dostává, jak už název prozrazuje, ta druhá.

Že člověk využívá všechno, co má za sebou, k prožití toho, co mu ještě zbývá, to ovšem platí i o autorovi a jeho psaní. Kunderova letitá témata jako žárlivost, hra, voyeurství, iluze, svádění, sen či stud se v Totožnosti skládají opět jiným způsobem. Nehodí se to všechno prozrazovat, ale čtenář postupně pochopí, že zejména sen si tu nárokuje větší území.

Mizí naopak autorova ironie. Pro část čtenářů byl Kundera vždy protivný tím, jak jeho vypravěči čněli nad postavami. Mladík z povídky „Falešný autostop“ má navrch nad dívkou, ale vypravěč je do kapsy strčí oba – a podobné je to i ve většině autorových románů. V Totožnosti však Kunderův vypravěč postavy už tolik nevodí, spíše je provází. Prostor mezi vypravěčem a postavami už se nepodobá velkému divadlu, kde během generálky režisér poznámkuje herce.

Překvapivé také může být, jak hladce Totožnost zapadá do kontextu současné české literatury. Loňské knihy Nejvyšší karta Petry Hůlové a Těla Kláry Vlasákové každá po svém tematizují stárnutí ženského těla. Právě to je ovšem výchozí bod Totožnosti. Chantal pronese, že už se za ní muži neotáčejí, a Jeana-Marca to zamrzí, že se cítí neviditelná. Ví ovšem, že jakkoli ji miluje, jeho vlastní pohled s tím nic nenadělá. Zosnuje tedy plán, jenže ten se mu – jak je u Kundery zvykem – vymkne z rukou. Právě to spustí do pohybu řadu drobných událostí a úvah o blízkosti, lásce a stárnutí.

Kunderovi se také rádo vyčítá, že ženské postavy jsou u něj jen objekty a projekce. Ani tato výtka v Totožnosti nenachází cíl. Autor je spíš o krok dál: Zkoumá, co se stane, když druzí z člověka své projekce stáhnou. Stáváme se v tu chvíli konečně sami sebou? Nebo se podobáme prázdné bílé kostce uprostřed zavřené galerie? Můžeme se v tu chvíli spolehnout na jednoho jediného skutečně milujícího člověka, že náš obraz udrží?

Tři první „díly“ Kunderova francouzského cyklu na první pohled spojuje záměr vtělit hlavní téma už do názvu. Druhý pohled – letmé prolistování – odhalí obdobnou kompozici složenou z krátkých kapitol, v případě Pomalosti a Totožnosti jich je 51, v případě Nevědění 53. Teprve třetí pohled, pozorné čtení, ukáže rozdíly. Zatímco v Nevědění se Kundera po dlouhé době vrátil k politickému tématu a příběhem emigrantky Ireny mimo jiné podotkl, proč se on sám do Česka nevrátil, Totožnost se řadí k čistě existenciální linii jeho díla.

Ne náhodou je tu ústředním obrazem oko a mrkání. „Jak může mít Chantal za zlé, že patří ke svému pohlaví, že se podobá jiným ženám, že nosí podprsenku a s ní i psychologii podprsenky? Jako kdyby on sám nepatřil k jakési věčné mužské blbosti! Oba dva pocházejí z té kutilské dílny, kde jim zfušovali oči přetržitým pohybem víčka a do břicha instalovali malou smrdutou továrnu. Oba dva mají tělo, kde ubohá duše má tak málo místa. Neměli by si odpouštět?“ Ten jazyk už nám možná může připadat starý. Ale pletu se, nebo jsem právě zahlédl soucitného Kunderu?