Poslali byste předškoláka nakoupit? Japonská reality show to dělá už 30 let

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Old Enough (Hadžimete no otsukai) se v Japonsku začalo vysílat na začátku devadesátých let a za tři dekády si získalo obrovskou fanouškovskou přízeň. Příběhy dvou- až pětiletých dětí brodících se japonskými městy a vesnicemi ve snaze splnit matčiny úkoly přitahují k obrazovkám běžně i pětinu Japonců. Od minulého týdne může japonskou show v lehce pozměněné podobě sledovat i český divák. Netflix sestříhal tříhodinové epizody Old Enough do 10–15 minut dlouhého formátu a přidal titulky.

Nic ovšem neubral z jejich emocionálního náboje. Sledujeme dvouletého chlapce Hirokiho, který má za úkol koupit v obchodě kari, čtyřletou dívku Hinako, jak páčí na poli hlávku zelí a dochází domů až po setmění, nebo čtyřletého Yutu, který dostane za úkol dojít domů a z natrhaných mandarinek udělat džus. Ne vždy to jde snadno – děti zapomínají, nakupují něco jiného, než jim rodiče řekli, na ulici spadnou a rozbrečí se. Vždy se ale vrátí zpátky a v pořádku, hrdé na své úspěchy.

Díly Old Enough se připravují měsíce dopředu, rodiče a děti jsou pečlivě vybírány, trasa je dopodrobna plánována. Dětem proto nikdy nehrozí žádné nebezpečí. Seriál nicméně není pouze nastrojeným příběhem. Vychází ze společenského přesvědčení o nutnosti vést děti k samostatnosti.

Výchova k samostatnosti je jádrem japonského vzdělávání. Není to ovšem ta stejná samostatnost, jak ji vnímáme v západním světě. V Evropě a v USA je samostatnost postavena na sebeprojevování a uvědomování si rozdílů mezi sebou a ostatními, a tedy i vlastní unikátnosti. Samostatnost v japonském kontextu vychází ze seberegulování, tedy schopnosti kontrolovat a monitorovat vlastní emoce, chování, myšlenky i pozornost tak, abyste jako dítě co možná nejlépe zapadli do společnosti.

Už od útlého věku jsou děti často vedeny k tomu, aby se příliš neprojevovaly, ctily společnost a rodinu a kladly její dobro nad své vlastní. Ne vždy to samozřejmě jde – když před dítě postavíte cukrovou vatu a řeknete, že si ji nesmí vzít, pravděpodobně si ji vezme. Ale ne tak často jako dítě americké. Ve školách japonské děti běžně uklízejí vlastní třídu nebo si navzájem vydávají obědy. Podle různých průzkumů je v Japonsku oproti USA či Austrálii násobně více dětí, které samy od první třídy docházejí do školy pěšky nebo dojíždějí hromadnou dopravou. Malé děti pomáhají rodičům uspávat či přebalovat sourozence či samy navštěvují prarodiče.

Důraz na komunální život totiž vždy patřil mezi pilíře japonské společností. Bloky ve městech vždy fungovaly jako jakési samostatné vesnice, kde se lidé znají a pomáhají si, podobně jako to vyobrazuje Hadžimete no otsukai. Stejně tomu tak vždy bylo na venkově. Kriminalita je v Japonsku dlouhodobě nejnižší, či mezi nejnižšími, na světě. Bezpečné jsou i ulice – na mnoha místech je značně omezena nejvyšší rychlost aut, semafory a přechody lemují prakticky každý kilometr městských silnic, chodníky často nemají patníky kvůli cyklistům a děti na ně tak lépe vylezou. Silnice jsou rovněž přehledné – v Japonsku prakticky neexistuje parkování na krajnicích a abyste si mohli koupit auto, musíte dokázat, že pro něj máte parkování mimo silnici. Síť MHD je ve městech velmi hustá a lidé ji využívají mnohem více než dopravu auty.

Není náhodou, že je seriál v Japonsku populární. Ukazuje zemi takovou, jaká kdysi byla a jakou si ji lidé nostalgicky pamatují: disciplinovanou, komunitní, zásadovou. S postupující globalizací se ale Japonsko stále více proměňuje. Tlak na liberalizaci a importovaný individualismus vede k tomu, že lidé jsou stále méně ochotní plnit své společenské role (například roli matky jako jediné vychovatelky dětí či roli otce jako zajišťovatele rodinného rozpočtu). Proti kolektivistické společnosti se rovněž stále více vyhraňují ti, kteří se do ní nechtějí či nedokáží začlenit (například cizinci nebo minority). Rodiče zase trápí enormní tlak na děti, který se čím dál častěji projevuje šikanou ve škole nebo sebevraždami dospívajících Japonců.

I v Japonsku se proto objevují hlasy, které kopírují západní zděšení nad lehkovážností, s níž japonští rodiče vypouštějí své děti do nebezpečného světa. Jsou ale v menšině. Naprostá většina společnosti seriál miluje. Ať už ukazuje Japonsko minulosti, nebo ne, Japonci jsou na něj pyšní. Podobně pyšní jako děti, které se po splnění své první pochůzky vítězoslavně vrátí zpátky k rodině.