Článek
Česká kultura je na tom špatně a nic lepšího ji nečeká. Tak bychom mohli shrnout obavu zástupců kulturních odvětví. Dva roky covidu, válka na Ukrajině, rostoucí inflace nebo zvyšující se ceny energií nutí společnost i vládu k úsporám. Ty zvlášť tvrdě dopadají na kulturu, která v očích mnohých lidí majících v rukou moc a peníze představuje přebytečný luxus, ne fundamentální součást národní identity a paměti a v ideálním světě i jednu z pojistek humanismu a demokracie.
Vládní činitelé v „lepším“ případě soucitně přikyvují a nečinně přihlížejí, v horším osekávají rozpočet. Ministerstvo kultury musí hospodařit s rozpočtem nižším o miliardu. Obdobnou sumu hodlá v následujících dvou letech ušetřit Česká televize. Jeden z klíčových filmových koproducentů bude muset kvůli klesající reálné hodnotě svých příjmů propouštět a omezovat původní tvorbu. Konkrétně na filmy pro kinodistribuci bude podle generálního ředitele Petra Dvořáka v letech 2023–2024 vyhrazeno o šedesát procent méně než dosud.
Kdo se zúčastnil některé z vyprodaných projekcí filmového Vyšehradu, bude o tom možná pochybovat, ovšem neradostné jsou vyhlídky tuzemské audiovize jako takové. Zájem diváků sice dokládá, že se lidé během pandemie neodnaučili chodit do kina, ovšem na vysoké návštěvnosti má zásluhu hlavně hrstka silných komerčních titulů jako právě Vyšehrad: Fylm nebo Top Gun: Maverick. Pro menší nezávislé snímky, které nemohou nabídnout stejně velkolepý zážitek, je těžší se prosadit. Pravděpodobně i kvůli rozmanitější SVOD nabídce.
Zatím nelze posoudit, zda jde o dočasný jev, doznívající reakci na pandemii, nebo dlouhodobější trend a trvalou změnu v chování publika. Není to ostatně poprvé ve víc než stoleté historii kinematografie, co se kina potýkají s úbytkem diváků (viz např. nástup televize) a apokalyptikové předvídají smrt filmu. Oslovení čeští producenti a producentky se každopádně shodují na tom, že krize audiovize představuje výzvu, na niž je třeba reagovat bezodkladně.
Gros problému v otevřeném dopise na začátku června popsal Pavel Strnad. Zakladatel produkční společnosti Negativ na jedné straně vítá nové distribuční kanály, na druhé se domnívá, že streamování může mít zásadní dopad na návštěvnost kin, která pro český film představují hlavní zdroj příjmů. Jako logické se mu jeví zavést zvláštní opatření na podporu domácí audiovize.
Stěžejní je evropská směrnice o audiovizuálních službách, která, jak píše Strnad, „mimo jiné umožňuje členským státům uložit globálním streamingovým platformám povinnost odvádět peníze do fondů kinematografie a stanovit minimální investice do nákupu lokálních programů“. Evropským parlamentem byla směrnice přijata v listopadu 2018. Česko s její implementací otálelo tak dlouho, že Evropská komise požádala Soudní dvůr EU o stanovení pokuty. Nejspíš půjde o několik desítek milionů korun.
Složitý legislativní proces proto probíhal ve spěchu. „Časovými důvody“ a problémy zděděnými po předchozí vládě Ministerstvo kultury vysvětluje, proč v pozměňovacím návrhu zákona nenajdeme ustanovení zavazující Netflix, Amazon nebo Disney k investici části tržeb do lokální produkce. Nadnárodní společnosti zde budou moct dál podnikat bez závazků. Možnost zpoplatnění má být diskutována až v rámci návazné novely zákona o audiovizi.
Laxnost minulého i současného ministerstva, neodpovídající rychlosti proměn globálního audiovizuálního trhu, způsobuje na straně filmařů nejistotu, finanční nestabilitu a ztrátu motivace. V krajním případě může vést až k rozpadu dosud fungujícího systému.
Zatímco přijetí ustanovení je oddalováno, počet občanů, jejichž výdaje na kulturu zčásti polykají streamovací platformy, vesele stoupá. Podle výzkumu společnosti Axocom z konce června v Česku za online obsah pravidelně platí zhruba 800 tisíc lidí. Největší podíl si udržuje Netflix. Druhé je HBO Max a třetí české Voyo.
Jak ve svém komentáři ke stávající situaci uvedl producent Ondřej Zima, který s Janem Prušinovským produkoval například Chyby, poplatek do Státního fondu kinematografie odvádějí pouze platformy s českým daňovým domicilem. Komerční vysílatelé, distributoři i kinaři, již se o své příjmy dělí se Státním fondem kinematografie, tak globální konkurenty logicky vnímají jako kukačky v cizím hnízdě.
Streamovací služby z této perspektivy nejsou primárně konkurencí pro chození do kina, ale pro národní filmovou produkci, zejména její část závislou na financování ze Státního fondu kinematografie. Navíc v současnosti postrádají motivaci natáčet své filmy a seriály v tuzemsku.
Státnímu fondu kinematografie totiž došly peníze na filmové pobídky, které zahraničním produkcím garantovaly, že dostanou zpět až dvacet procent z uznatelných nákladů za české služby a výrobky. I díky tomu v České republice nedávno vznikl třeba akční thriller The Gray Man, s rozpočtem 200 milionů dolarů nejdražší film Netflixu. Podle předsedy Asociace producentů v audiovizi Vratislava Šlajera u nás velcí mezinárodní hráči v posledních letech utratili až devět miliard ročně a nabídli práci cca dvaceti tisícům lidí.
Fond ale vzhledem k nárůstu počtu a rozpočtů zahraničních titulů, z nichž mnohé vznikají v produkci Netflixu nebo Amazonu, už zkraje roku zastavil příjem nových žádostí. Další potřebné peníze vláda neuvolnila. Ministr kultury jako řešení navrhl zastropovat pobídky částkou 150 milionů Kč na jeden počin ročně. Takový krok může ale podle Šlajera vést k odlivu větších projektů. Diskutovat by se podle něj mělo spíš o navýšení investic.
Producenti, kteří nemohou, nebo nechtějí čekat, až se vyčerpaný systém pobídek dá opět do pohybu, z Česka již začali odcházet do zemí volících opačný postup. Island například zahraničním filmařům čerstvě slíbil, že z investovaného kapitálu mohou dostat zpět namísto dosavadních 20 % až 35 %.
„Považuji za zcela legitimní požadovat podporu domácí audiovize, která nevzniká primárně v nastavení globálního trhu, ale v podmínkách malého jazykově omezeného trhu. Jestli je film součástí kulturní tradice, je obhajitelné to, co v současnosti dělají všechny evropské země,“ říká Martin Vandas ze společnosti MAUR film, jež se zasloužila o vznik oceňovaných animovaných filmů Dcera, Fany a pes nebo Přes hranici. Také jeho kolegové a kolegyně spatřují východisko z prekérní situace v následování postupu jiných evropských států.
Například sousední Polsko streamovacím platformám nařídilo povinné odvody ve výši 1,5 % z příjmů od polských předplatitelů. Ve Francii a Belgii jde o 2 %, v Rumunsku o 4 %, v Dánsku dokonce o 6 %. V Chorvatsku zas Netflix a spol. musejí investovat alespoň 2 % svých tržeb do tamější filmové a televizní tvorby. Ve Švýcarsku by reinvestice měla činit 4 %. Takto získané prostředky jsou následně odváděny do rozpočtů národních filmových institucí a využívány na podporu domácí produkce. Podle Zimy je pro fungování české audiovize nutné zavést obojí, povinný odvod do Fondu i povinnou investici do místní tvorby.
Změny ve způsobu exploatace audiovizuálního obsahu podle něj ale mohou přinést i nové příležitosti. Nižší příjmy z kinodistribuce se podle držitele Českého lva za Kobry a užovky odrážejí v typu vyráběných děl. Dochází mimo jiné k odklonu od klasických celovečerních filmů směrem k minisériím a seriálům. Nad možným pozitivním efektem preference určitého typu obsahu se zamýšlí producent Mikuláš Novotný, který koprodukoval například polské drama Nezanechat stopy. Publikum přesycené audiovizuálním obsahem platforem by se podle něj mohlo stát otevřenějším vůči „autorsky specifickým formám v celovečerním filmu, ve kterém bude hledat autenticitu, originalitu a experiment“, tedy něco, co v pečlivě vykonstruované nabídce streamovacích platforem obvykle nenachází.
Producentka Julie Žáčková, jejíž Okupace letos proměnila tři z třinácti nominací na Českého lva, spatřuje ve streamovacích platformách možnou alternativu pro financování filmové tvorby. Za zásadní považuje, „aby Netflix, Disney+ nebo Apple TV+ vůbec začaly vyrábět obsah pro české diváky“. Stejně jako se tomu již stalo například v sousedním Polsku. Domnívá se, že větší diverzita zdrojů financování by mohla dát vzniknout odvážnějším projektům.
Producent Tomáš Hrubý ze společnosti nutprodukce (např. Hořící keř, Pustina nebo Nic jako dřív) si nicméně klade otázku, zda je český trh pro Netflix dost zajímavý, aby zde začal točit původní obsah, potažmo jestli vůbec po něčem takovém touží zdejší předplatitelé. Připouští i možnost, že „česká původní tvorba nehraje v rozhodování českých diváků streamovacích platforem hlavní roli, a že ji tedy nepotřebují“. V takovém případě by podle něj čeští filmaři mohli tvořit akorát pro „klesající trh kinofilmů, podobně umírající svět komerčních televizí anebo pro veřejnoprávní televizi, které se snižuje hodnota jejích výdajů na vlastní tvorbu.“
Události posledních dnů svědčí o tom, že rozhodující není jen malá atraktivita tuzemského trhu, nezájem publika nebo snad příliš vysoké požadavky na kvalitu námětů ke zfilmování. Vychází najevo, že také velké mediální společnosti se zdánlivě neomezenými rozpočty musí šetřit. Například společnost Warner Bros. Discovery, pod kterou spadá také HBO, v rámci úsporných opatření rozprodává licence ke svým titulům a omezuje produkci lokálního obsahu, mimo jiné i ve střední Evropě.
Není proto divu, převažují-li v odpovědích oslovených producentů a producentek nad mírným optimismem obavy. Bez včasného zavedení systémových opatření, která by zohlednila měnící se pravidla mediálního trhu a nastolila větší rovnováhu mezi tím, jak moc globální streamovací platformy z českého audiovizuálního trhu profitují a jak málo mu vracejí, může dojít k destabilizaci podmínek pro vznik kvalitní a rozmanité, ne jen komerční audiovizuální tvorby. Pokud pak něco poroste, tak počet diváků, pro něž české filmy, potažmo česká kultura přestanou být relevantní.
Aktualizace: Mylně jsme uvedli, že HBO Max neodvádí poplatky Státnímu fondu kinematografie. Tato informace nebyla pravdivá. Za chybu se omlouváme.
