Článek
Přestože se debata o environmentálních tématech do popředí společenského diskurzu dostala až v posledních letech, vztah člověka s přírodou tkví v samotném jádru lidského života podstatně déle. Téma environmentálních problémů do středu své práce více než dvě desítky let staví i makedonský dokumentarista Ljubomir Stefanov.
Stefanov, který do Česka přicestoval v rámci festivalu Academia Film Olomouc, je spoluautorem oceňovaného dokumentu Země medu z roku 2019. Film vypráví příběh evropské včelařky Hatidze žijící v téměř neznámé vesničce Bekirlija v Severní Makedonii, která zůstává skryta nejen většině Evropanů, ale i řadě Makedonců.
„Polovina pro mě, polovina pro vás,“ zaznívá na samotném začátku dokumentu, když Hatidze část sesbíraného medu vylévá na kámen, nad kterým začnou kroužit včely. „V ten moment nám bylo jasné, jaký je její vztah k okolí a celkově o čem ten film bude,“ vysvětluje Stefanov v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Ve filmu nalézáme i politické momenty, které jsou podle Stefanova hluboce propojeny i s environmentální dokumentaristikou jako takovou. „Toto téma v dnešní době samozřejmě přesahuje i do politiky, protože dnes je politika prostě všechno, včetně životního prostředí. Nevyhnete se jí,“ podotýká a vzápětí dodává, že přestože se ve své tvorbě nesnaží zdůrazňovat politické aspekty, v dnešní době jim zkrátka nelze uniknout.
Ve své práci se soustředíte na environmentální témata, zejména na vztah člověka a přírody. Proč je to pro vás tak důležité?
Více než 20 let byly environmentální problémy a problémy týkající se lidského rozvoje hlavní náplní mé práce. Kromě filmů jsem na různých projektech pracoval s organizacemi, jako je OSN, čímž jsem se vlastně vyprofiloval jako filmař.
Zároveň do toho vstupuje i politika. Například náš dokument Země medu je film s jednoduchou, ale zároveň velice silnou environmentální myšlenkou. Toto téma v dnešní době samozřejmě přesahuje i do politiky, protože dnes je politika prostě všechno, včetně životního prostředí. Takže to má i tento rozměr.
Takže se snažíte zdůraznit politickou rovinu?
Nesnažím. Pokud děláte téma životního prostředí, děláte téma politiky. Například když se snažíte udělat příběh o nějaké rozvojové nebo odlehlé oblasti, tak to začíná jako environmentální téma, ale postupně se mění na politické. Narážíte na lidi, kteří tam žijí a jsou závislí na přírodě, fakticky jsou ale závislí na politickém kontextu. Politický kontext je prostě vždy veliký nátlak.
Příběh zapomenutého místa
Vztah člověka a přírody je poměrně intimní. Jak těžká je pro vás jako dokumentaristu jej autenticky zachytit, ale nenarušit?
Určitě to není jednoduché. Už když tam jste, tak to narušujete. V každém filmu si je subjekt vědom kamery a toho zásahu. Jste tam s kamerou a nemáte tam být, takže si samozřejmě musíte držet odstup.
V tomto ohledu jsme měli obrovské štěstí. Hned na začátku natáčení Země medu zazněla věta „Polovina pro vás, polovina pro mě“, kterou hlavní postava Hatizde říká, když sbírá med od včel. V ten moment nám bylo jasné, jaký je její vztah k okolí a celkově o čem ten film bude. Máte hrozné štěstí, když takový moment najdete hned na začátku a struktura toho filmu je potom jasná.
Časopis The Hollywood Reporter o dokumentu napsal, že „vypráví příběh zapomenutého místa, které si většina západních Evropanů nedokáže ani představit“. Řekl byste, že je to trefné?
Ano, ale neplatí to jen pro lidi v západní Evropě. Toto místo si nedokáže představit ani řada lidí v Severní Makedonii. Je to nesmírně unikátní oblast a lidé ani nevědí, že existuje. Je velmi izolovaná a specifická.
Pojďme se blíže pobavit o samotném natáčení dokumentu. Film ukazuje každodenní život včelařky Hatidze v malé vesnici v Severní Makedonii. Co vás k tématu přivedlo?
V té oblasti jsme pracovali už delší dobu kvůli jinému projektu. Po nějaké době jsme objevili včelí plástve ve skalách a potom narazili na Hatidze. Byla to vlastně úplná náhoda. Hatidze s námi hned od začátku spolupracovala. Filmaři se stane jednou za život, že narazí na někoho, kdo je od začátku ochotný vyprávět svůj příběh. A ona ho chtěla světu ukázat.
Hlavní hrdinka žije poměrně klidný život, který je v jeden moment přerušen rodinou, která do oblasti přijíždí za účelem profitu ze sběru medu. Můžeme to chápat jako nějakou metaforu?
Film jsme natáčeli v průběhu tří let a ta rodina tam jezdí sezónně, ale ukázali jsme to v rámci jednoho roku. Nechtěli jsme, aby to byla žádná politická metafora. Já nechtěl, aby byla Země medu politický film, ale pokud bych to chtěl, můžu takovou pozici zastávat. Pro mě ale není.
Náznaky tam nicméně jsou, například jazyk. Ve filmu slyšíte většinou turečtinu, ale také jazyk podobný rumunštině, a nebo bosenský jazyk. Makedonský jazyk ale slyšíte jen jednou na trhu, kdy Hatidze prodává med a to mezi tureckou ženou a albánským mužem. To je například politický moment filmu, protože poukazuje na nesmírnou kulturní rozmanitost, která se s politickou samozřejmě pojí.
Pro nás jsou to jenom postavy
Jak probíhala spolupráce s rodinou, která do oblasti přijela? Film ji nezobrazuje v příliš dobrém světle.
Na začátku byli spíše nepřátelští, ale nakonec to akceptovali. Nevadilo jim to, protože jsme jim také pomáhali s různými činnostmi. Pro nás to byly jenom postavy. Samozřejmě tam nastalo mnoho konfliktů, my ale použili jen jeden z těch mezi Hatidze a nimi, který byl pro film relevantní.
Váš dokument je velice minimalistický, přesto má v sobě řadu emocí. Vidíme Hatizde poklidně sedět u ohně, v další scéně si kupuje barvu na vlasy, potom je v rozepři se sousedy, což střídají záběry scenérií makedonské přírody. Pro diváka je to opravdu mix emocí. Jak byste film popsal vy?
Když v takových podmínkách trávíte delší dobu, tak se ve vás ty pocity míchají, což je součást každého natáčení. Co se týká nějakého uceleného pocitu, tak bych naopak řekl, že se snažím žádný takový nemít. Všechny emoce toho prostředí jsme chtěli dát na plátno, naše osobní pocity v tom nehrají roli. Například pro Hatizde ten film znamenal strašně moc, může díky němu cestovat, vzali jsme ji s sebou i na předávání cen. Pro tu rodinu film naopak neznamená nic.
Co je tady hlavní myšlenka filmu?
Je jednoduchá. Pokud budete až příliš zneužívat přírodní zdroje, tak je brzy mít nebudete. Nezbude nic na ostatní a vlastně ani nic na další den.
Na konci vidíme umírat matku Hatizde, což je velmi silný moment. Byla pro vás její smrt šok?
Budu upřímný, čekali jsme na to. Hatidze věděla, že je to důležitá část toho filmu. Bylo to v zimě, když její matka umírala a Hatizde na nás čekala, než přijedeme.
Pracujete na novém dokumentu „Dům na zemi“. O čem bude?
To je zatím pracovní název. Snímek jsme natáčeli v makedonské osadě Šutka, která je největší romskou kolonií v Evropě. Film zachycuje příběh transgender sexuální pracovnice středního věku, která se vrací domů po třiceti letech, kdy utíkala před svým otcem. V ulicích Šutky vládne patriarchát, ale v domácnosti matriarchát a snímek zobrazuje, jak žena přichází domů a hledá své postavení v tomto matriarchátu.
