Pokroku nemá smysl vzdorovat. Každá doba odejde, říká autor románu Letnice

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Psaní se věnuje od dětství. Uměním se však živil jen krátce a jako vystudovaný farmaceut naopak dlouhodobě pracuje na výzkumu léčiv. Debutový román Letnice vydal sedmapadesátiletý Miroslav Hlaučo až loni a stala se z něj nečekaná literární senzace. Možná i proto, že jeho hrdinové nacházejí soulad mezi intuicí a rozumem, tradicí a pokrokem, což může čtenářům v době sílících konfliktů mezi konzervativními a progresivními proudy připadat jako malý zázrak. „Děláme problémy z věcí, které opravdovými problémy nejsou,“ upozorňuje slovenský rodák, který se krátce po sametové revoluci přestěhoval do Prahy.

Děj svého románu Letnice jste zasadil do fiktivního podhorského městečka Svatý Jiří, kam v roce 1903 oproti zbytku rakousko-uherské monarchie ještě nedorazily technologické výdobytky průmyslové revoluce. Vyprávíte tak o přechodu od tradiční společnosti k moderní. Čím vás začátek 20. století fascinuje?

Je to období před všemi bouřemi, podobné, jaké zažíváme teď, nebo jaké jsme donedávna zažívali. Nikterak si ho ale neidealizuju. Ani jsem nechtěl napsat historický román. Historie je pro mě jen kulisou, vycházím ze svého pocitu ze současnosti. Pracoval jsem s nadsázkou, nešlo mi o věrný popis minulosti. Snažil jsem se ji nebrat příliš vážně ani sebe jako autora.

Z románu čiší hravost, využívá prvky magického realismu. Obyvatelé románového městečka Svatý Jiří dovedou chodit po vodní hladině, rozmlouvat se sochami svatých, lámat vápenec zvukem píšťalky nebo chytat ryby pomocí zaříkávadel. Všechny zmíněné zázraky přitom považují za zcela běžné záležitosti. Zajímalo vás tedy i téma postupného odkouzlení světa, které vědecký pokrok přináší?

Ano, téma odkouzlení pro mě bylo důležité, protože pokud svět i dnes něco ztrácí, tak je to jistá poetika zdánlivě všedních věcí, kouzlo neopakovatelnosti a nezaznamenatelnosti. Tenhle tajemný, nepopsatelný svět jsem záměrně postavil do kontrastu světa budoucího, který ale stejně jednou musí přijít. Je to nevyhnutelné a je to v pořádku.

Hlavní hrdina jménem Odysseus Pastýř je v románu jakýmsi věrozvěstem, který má obyvatele Svatého Jiří na novou dobu připravit. Sám si ale klade otázku, jestli není škoda, když se svého původního způsobu života plného mystiky a nevysvětlitelných jevů vzdají. Jak se k vědeckému pokroku stavíte vy? Je pro lidstvo vždycky dobrý?

Sám jsem racionalista, ateista a veskrze pragmatický člověk, takže podle mě v konečném důsledku pokrok vždycky dobrý je. Díky němu jsme tady. A Odysseus není ani tak věrozvěst, jako spíš člověk, který ví, co přijde, a pokouší se ostatní na pokrok připravit, aby pro ně byl bezbolestný. Snaží se, aby tím neutrpěly jejich duše. Pokroku nemá smysl vzdorovat, každá doba jednou odejde. I doba, ve které žiju já, zrovna odchází, nebo už možná dokonce odešla. Sám jsem ještě člověkem analogového světa, ve kterém se psalo na psacím stroji, bez klávesových zkratek Control-Alt-Delete nebo Copy-Paste. Když jste udělali chybu, museli jste stránku ze stroje vytáhnout a hodit ji do koše. Možnosti, které mi nabízí digitální svět, přitom sám využívám a mám je rád.

Jenom bychom si měli uvědomovat, že materiální pokrok je tady od toho, aby nám umožňoval budovat nadstavbu, kterou je naše lidskost a citlivost vůči světu. Někdy mám pocit, že technologický pokrok jde stále dál, ale náš duševní rozvoj za ním zaostává. Vytrácí se intimita a obyčejné projevy lidskosti. Jako když zahlédnete v obchodě u pokladny cizí plačící dítě a koupíte mu čokoládu, jen tak, abyste mu udělali radost. Nebo když sdílíte v divadle neopakovatelný zážitek s jinými diváky a cítíte, že najednou náležíte k jejich světu. Právě tím se utváří naše komunita, pospolitost. Taky zapomínáme na prvek náhody, přestáváme si připouštět, že některé věci jsou nevypočitatelné. Namlouváme si, že všemu rozumíme, ač se o to samozřejmě máme snažit. A to nejsem žádný ezoterik.

Nepřiklání se dnes ale tolik lidí k ezoterice právě proto, že jim současný svět přijde příliš rychlý, nesrozumitelný a touží se vrátit do časů, kdy jim život připadal jednodušší?

Ano, jenže to je pouze projevem jejich bezradnosti nebo pokusem uniknout realitě a já si nemyslím, že máme důvod být bezradní. Máme všechny prostředky, abychom světu porozuměli, nalezli v něm smysl. Jen to vyžaduje trochu práce a vzdělání. Návraty do starých dobrých časů nejsou možné. Žádné staré dobré časy koneckonců nikdy nebyly. To věděl už Homérův Odysseus a já to vím taky. Mě naopak těší, že svět míří kupředu, byť nevím, čeho se ještě dočkám.

Letnice jsou nominované na Cenu literární kritiky. Nadšené ohlasy ovšem sklízíte nejen u recenzentů, ale i běžných čtenářů. Román se přitom nese v klidném tempu a všechny potenciální konflikty jsou v něm nakonec zažehnány. Říkám si, jestli tolik nerezonuje právě proto, že dnes toužíme po zpomalení, magii všedního dne a happyendech. Co myslíte?

Ano, tohle myslím současné literatuře trochu schází. Buď je zcela odtržená od skutečného světa a odehrává se ve světech fantazijních, anebo je naopak příliš zatěžkaná, účelově sebezpytná. Proto jsem si říkal, že je načase čtenářům udělat dobro v duši. Většina médií nás neustále tlačí do vzájemných opozic, přesvědčuje nás, že u všech problémů existují dvě protichůdné strany, které se musí nenávidět. Nebo že se máme čím dál hůř, přestože jsme se nikdy neměli lépe. Je to součást politického marketingu, a tak jsem chtěl naopak ukázat, že svět je krásný, i když se zrovna nevyvíjí tak, jak bychom si představovali. Přesto do něj patříme, můžeme ho společně ovlivňovat a nacházet si v něm svoje místo.

Děj románu se odehrává v době, kdy lidé ještě věřili, že technologický pokrok půjde ruku v ruce s pokrokem společenským. Dnes už ale víme, že 20. století přineslo dvě světové války, v nichž byly vědecké objevy využity k účinnějšímu zabíjení, a také dalo vzniknout totalitním režimům. Proto jsem měl pocit, jako bych četl o prchavé utopii, která se každou chvíli může proměnit v dystopii.

Ano, na začátku 20. století se zdálo, že války v Evropě už dozněly. Rakousko se sice ještě mezi lety 1878 a 1908 potýkalo s nepokoji v Bosně a Hercegovině, i tam ale konflikt pomalu utichal a zlobilo už jen pár separatistů. Boje mezi Angličany a Búry se zdály být tak daleko, že nás nemusely zajímat. Stejně jako válka mezi Rusy a Japonci. V Evropě jste se mezitím klidně mohli bez pasu dostat z Londýna do Bukurešti nebo do Istanbulu. Cestou vás mohl nanejvýš někdo okrást, ale jinak vám žádné zásadní nebezpečí nehrozilo. Vypadalo to, že se evropské národy budou mít rády. Monarchové jednotlivých zemí byli ostatně bratranci. Někdy holt ale stačí malá náhoda, špatné odbočení auta se staženou střechou a nacionalistický aktivista s browningem v kapse a všechno může být jinak.

Obávám se, že všechna století jsou formována právě těmi drobnými náhodami, které mohou dosavadní vývoj zcela zvrátit. Jiné náhody na druhou stranu dovedou původní trajektorii zase obnovit. Výdobytky technologického pokroku se nikdy nezneužívají samy. Záleží jen na lidech, jestli je dovedou zužitkovat k obecnému prospěchu. A všimněte si, že je často zneužívají právě ti, kteří se chtějí vracet do nějaké bájné, zlaté éry. Mám pocit, jako by celé 20. století bylo plné snah revanšovat minulost. Ať už si vezmete první světovou válku, nástup Hitlera a nakonec i socialismus. Společenský vývoj ale naštěstí vždycky funguje tak, že vystřelíme nějakým směrem, postupně narazíme na jeho limity a pak se vydáme zase jinou cestou.

Zmínil jste důležitou věc – naši víru, že technologický pokrok půjde ruku v ruce s pokrokem humanitním. A sám tomu stále věřím. Myslím, že nejen přírodě, ale i podstatě člověka dnes rozumíme mnohem lépe než kdysi, vnímáme ji s větší citlivostí, máme k ní větší úctu. Jen zapomínáme, že ti, kteří si umí hrát s lidskými emocemi, toho můžou snadno zneužít. A ti, kteří to prohlédnou, se zas proti tomu pokroku mohou bouřit. Což se ukázalo třeba právě v případě nacismu. Přesto se na dějiny dívám optimisticky.

Sám jste nicméně v úvodu našeho rozhovoru zmiňoval, že dnes opět stojíme na rozcestí. Jako by se západní svět od nadějného období míru a blahobytu zase plíživě posouval do krizových časů plných konfliktů a chaosu. Část společnosti by si přála jít dopředu, část by se raději vrátila zpátky do nějaké vysněné, idylické minulosti a vzájemný dialog se zdá být nemožný.

Naše spory ale často bývají uměle vytvořené. Děláme problémy z věcí, které opravdovými problémy nejsou. Politický marketing je dnes záměrně vychytává, aby společnost rozdělil a postavil různé sociální či názorové skupiny proti sobě. Právě tak se totiž generuje pravověrný, nebo dokonce radikalizovaný volič. Začalo to myslím tak před deseti, patnácti lety, kdy najednou politici i média začali vytahovat potenciálně konfliktní body a dělat z nich zásadní témata.

Myslíte polarizující otázky, které jsou předmětem kulturních válek na sociálních sítích?

Ano, malichernosti, které řešíme namísto skutečných problémů. Ani spory ohledně queer lidí mi například nepřijdou tak zásadní, aby společnost ohrožovaly a musely ji radikálně rozdělovat. Sám nevidím důvod, proč by homosexuální páry neměly disponovat stejnými právy jako heterosexuální, proč by nemohly adoptovat děti a tak dále. Konflikt z toho podle mě dělají až přehnaná stanoviska těch nejvíc vyhraněných jedinců z obou stran. Právě ta se k vám dostanou z médií a najednou máte pocit, že jde o nejklíčovější otázku na světě, bez jejíhož vyřešení se zbortí řád vesmíru.

Nebo se nám vrací nacionalismus, o kterém jsem si donedávna myslel, že už nebude nikoho zajímat. Nemáme k němu důvod, nikdo nám nebere naši kulturu ani náš jazyk, a přesto tady bují. Politici nás přesvědčují, že nám někdo něco upírá, nemůžeme tohle či tamhleto a druzí nám do všeho mluví. Přitom žijeme ve společnosti, která se má nesmírně dobře. Neumíráme hlady ani na nemoci, které kdysi bývaly smrtelné, každý může studovat, co se mu zachce, oblékat se, jak chce, nikdo nás za náš názor nemůže zavřít ani nám nikdo neusiluje o život. Přesto máme ten divný, neoprávněný pocit, že za naši nespokojenost může někdo jiný než my sami.

Nevycházejí na druhou stranu tyhle společenské konflikty i z něčeho jiného než jen z cílené snahy politického marketingu?

Nevím, možná je záměrně vyostřují i jiné společnosti, kterým evropská civilizace vadí. Kdyby totiž naše společnost byla v souladu, dokázala by být ještě mnohem úspěšnější, než je v současnosti, což se někomu nemusí hodit. Částečně k těm umělým sporům zřejmě přispívají taky jedinci, kteří mají pocit, že by měli být něčím víc a že by se měli vůči společnosti nějak vymezit. Domnívají se, že jen tak si jich společnost všimne. Přestože máme odlišné názory, můžeme si v klidu popovídat, aniž bychom se rozcházeli se zaťatými pěstmi. Malá skupinka společnosti nám ale tvrdí, že se musíme bít, a velká část lidí jim na to bohužel skočí.

Proto se nám tedy na rozdíl od obyvatel Svatého Jiří ve vašem románu nedaří najít harmonii mezi tradicí a pokrokem?

Tradice a pokrok v harmonii jsou. Pokrok musí z něčeho vycházet a tím výchozím bodem je právě tradice. Tradice je tu proto, aby něco přetrvávalo a abychom v konfrontaci s ní volili, co by přetrvávat mělo. Pokrok zase slouží k tomu, abychom se posouvali dál, abychom víc poznávali svět i sebe. Mělo by se to projevovat i na individuální úrovni. Jenže nás možná málo učí pokoře, sebereflexi a smíření s tím, čím jsme.

Všichni holt nejsme takoví myslitelé jako Einstein. To ale neznamená, že musíme Einsteina nenávidět. Naopak bychom si ho měli za jeho vědění vážit. Ani to neznamená, že bychom se ve srovnání s ním měli cítit méněcenní. Můžeme být přece v souladu sami se sebou, aniž bychom se mu pokoušeli vyrovnat. Stačí, když pro ostatní dovedeme udělat něco dobrého, ať už je to jakákoli maličkost. I to je zásluha.

Teď narážíte na vzrůstající nedůvěru vůči elitám?

Ano, myslím, že elity jsou ve společnosti zapotřebí. Bez elit by nás neměl kdo léčit, nikdo by nám nevynalezl spoustu nových objevů, které nám zjednodušují život. Jen za ně občas považujeme lidi, kteří elitami nejsou. Skutečnými elitami jsou lidé, kteří opravdu něco vědí nebo vytvářejí. Ne ti, kteří pouze něco prodávají a prohlašují. Ani jimi nejsou politici, pokud nepřinášejí žádnou vizi a nejsou schopni nabídnout řešení, díky němuž by se lidstvo někam posunulo. To, že je znovu zvolí, by nemělo být jejich primárním cílem. Tím by měla být prosperita jejich země a hájení principů, z nichž vzešla naše civilizace.

Elity tady přitom jsou, máme jich celou řadu, jen jim často nejsme schopni důvěřovat. Vzpomeňte si na období covidu, kdy elity neznamenaly nic a poslouchali se křiklouni. Nebo se podívejte na ekonomiku. Elity dobře vědí, co by pro hospodářství bylo zapotřebí. Jenže pak přijdou populisté a slíbí, že všichni dostanou přidáno, nikdo se nebude ničeho vzdávat, i kdyby to mělo znamenat ekonomický propad. Nepopírám, že by politici měli voličům naslouchat. Mnohem více by jim ale měli věci vysvětlovat a nabízet perspektivu, která je reálná, která má hodnotu nejen tady a teď, ale i do budoucna.

Dlouhé roky působíte v oblasti medicínského výzkumu, podílíte se na vývoji buněčných biotechnologií. Jak se smiřujete s tím, že konspirační teorie a dezinformace dnes mají na internetu stejný dosah jako vědecky podložené argumenty?

Právě o tom mluvím. V dnešní době se prosazuje, aby měl každý na všechno názor. Opomíjí se přitom, že ne všichni lidé mají stejnou mentální kapacitu, vzdělání nebo vyjadřovací schopnosti. Ne každý názor tedy musí být relevantní. Záleží, jestli je podepřen exaktně prokazatelnými fakty nebo alespoň adekvátním vzděláním. Teprve pak nabývá na váze a může se blížit pravdivému tvrzení. Tím se vracíme k pokoře. Myslím, že bychom měli rozšiřovat svůj všeobecný přehled, ale zároveň si uvědomovat svoje limity. Pokud v daném oboru nejsme experty, měli bychom se radši spolehnout na odborníky.

A vůbec to nemusí být odborníci, kteří jsou od laické veřejnosti odtržení. Miluju popularizátory vědy, kteří vám složité věci dokážou vysvětlit jednoduše. Třeba amerického astrofyzika Carla Sagana, který vám umí přiblížit kosmické jevy spojené s teorií relativity a vnímáním času a prostoru. Najednou vám otevře dveře do světa, který třeba úplně neobsáhnete, ale můžete do něj aspoň nahlédnout a zjistit, v čem nám vědecké objevy můžou pomoct, přestože jim sami zcela nerozumíte.

Popularizace vědy tedy může být způsobem, jak nedůvěře vůči elitám vzdorovat…

Ano, potřebujeme víc pořadů, jako byl například seriál Okna vesmíru dokořán s astronomem Jiřím Grygarem. Myslím, že neexistuje člověk, kterého by nezajímalo, když mu biochemik vysvětlí, jak funguje buňka, a fyziolog zase přiblíží procesy v lidském těle. Jen bohužel vědecké relace zdaleka nedostávají tolik prostoru jako třeba kuchařské show. Nic proti vaření, sám mám jídlo rád. Neměly by ale přece jenom větší přínos pořady, které by vysvětlovaly, jak funguje svět kolem nás?

Vystudoval jste klinickou farmacii v Bratislavě, poté jste ale absolvoval také režii na DAMU a filmovou vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Leckdo by předpokládal, že věda a umění jsou zcela odlišné disciplíny. V čem vidíte jejich styčné body?

Věda i umění vám umožňují uchopit okolní svět a nahlížet na něj z nových perspektiv. Jen pracují s jinými nástroji – věda svět popisuje pomocí rovnic a prokazuje pomocí pokusů, umění ho zachycuje prostřednictvím románů, básní, filmů nebo divadelních představení. Sám v nich proto žádné protiklady nevidím, obojí nám přináší nějaké vědění a myslím, že se naopak vzájemně doplňují. Vědci se svět snaží popsat exaktně. Pokud jsou přitom dostatečně pokorní, tak ví, že ho nikdy nepopíšou celý. Vždycky budou zůstávat oblasti, které exaktně neuchopíte, a právě těch se můžete dotknout prostřednictvím umění. Zmiňovaný Einstein hrál ostatně na housle a Oppenheimer zase četl Mahábháratu.