Pohled do osamocené budoucnosti. Tipy na dokumenty z Jihlavy

V Jihlavě bývá na konci října zima, kterou se nevyplatí podcenit. Nejlepší způsob, jak zůstat v teple, je nevycházet z kina.

Jihlavský dokumentární festival zve na filmy, které mapují problematiku olympijského urbanismu, změnu klimatu i osobní příběhy, jejichž perspektivou lze nahlédnout na komplexní společenské problémy, jako je sociální stratifikace nebo uprchlická krize.

Z katalogu filmů sedmadvacátého ročníku MFDF Ji.hlava vybíráme alespoň některé, jež by návštěvníkům festivalu neměly uniknout.

Příběh Édouarda Louise zní jako happy end, ale jen při letmém pohledu zvenčí. Z outsidera z chudé dělnické rodiny na severozápadě Francie se stala světová literární hvězda. Louis, který se ve své rodné vsi potýkal se šikanou, změnil identitu, přestěhoval se do Paříže a vystudoval prestižní univerzitu. Ve svých knihách soustavně mapuje bezútěšné podmínky chudých i snobství bohatých. Nekompromisně a se sociologickou erudicí popisuje složitost sociálního transferu, životní zápas svých rodičů a své boje o smíření s vlastní identitou.

Snímek Françoise Caillata o spisovateli, který své dílo nedávno představil v Česku, teď nabízí další pohled na komplikovaný svět nejen jednotlivce, ale celé současné společnosti. Čím více perspektiv, tím větší šance, že se dobereme něčeho pravdivého.

Válku na Ukrajině někteří z nás úspěšně vytěsňují. Možná i proto, že mozek se přesytil informacemi o počtu mrtvých a zažívá emoční inflaci. Film slovenského režiséra a producenta Ivana Ostrochovského vypráví příběh zasažených válkou tak civilně, až v člověku paradoxně tragičnost celého konfliktu znovu probudí.

Ostrochovského Světloplachost se vydává do hlubin charkovského metra, kde tvůrci filmu několik měsíců sledovali místní obyvatele města. Když začala invaze, přes dva tisíce lidí se do podzemí běželo schovat. Dva dny čekání na příchod ruských vojsk se protáhly na několik měsíců. Z vagonu metra se stal improvizovaný obývák, z kolejišť místa, kde rodiče truchlí za své mrtvé blízké. Vestibulem pobíhá Nikita se svou kamarádkou Vikou. Denní světlo neviděl půl roku. Hledá, jak se zabavit.

„Ta hrůza se někde musí projevit,“ řekl o dětech z charkovského metra Ivan Ostrochovský v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Film, který bodoval v Benátkách a má šanci i na oscarovou nominaci, vypráví mimo jiné o tom, jak rychle si člověk zvykne na novou realitu. Je v něm znepokojení, ale i trocha naděje.

Co je to eremocén? Epocha osamělosti, kterou lidstvo paradoxně zažívá čím dál silněji. Přesouváme se hlouběji do virtuální reality, zatímco příroda kolem nás pomalu kolabuje. Slovenská režisérka Viera Čákanyová má rukopis, který vždycky poznáte. Ve svých dosavadních snímcích FREM (2019) a Bílá na bílé (2020) dokázala „odzoomovat“ z lidské perspektivy a podívat se na svět zcizujícím pohledem umělé inteligence. Krajina Antarktidy posloužila jako prázdná hrací deska, možnost zahlédnout zemi bez nánosu civilizace, nebo naopak jako místo, v němž po člověku zůstalo už jen jeho největší dílo: destilovaná virtuální mysl bez těla.

I nový film Poznámky z Eremocénu zůstává v žánru sci-fi a zkoumá člověka 2.0. Jeho samotu a svět, který by se bez vektorového lešení dávno roztavil.

Ještě jednou na Antarktidu, tentokrát až z Kataru. Režisérka Hamida Issa se zásadním způsobem podílí na budování filmové scény v Perském zálivu. Pro film ji nadchla matka, která má také ústřední roli v jejím snímku, přestože odvozenou. Místa duše totiž vznikla z potřeby režisérky prožít zármutek po matčině smrti.

Ve filmu se Hamida Issa vydává na dlouhou cestu, při níž chce najít místo, kde spočívá její duše. „Vždycky to začalo mořem,“ říká v úvodu Míst duše. Svou vlastní cestu prokládá snímky z domácí kamery, které pořídila její matka. Hluboká reflexe režisérku nakonec dovede až na kraj světa. Niterně laděný snímek popisuje cestu, kterou musíme v případě ztráty projít všichni – i když třeba jen metaforicky.

Olympiáda, velkolepá záležitost, při níž se pozornost světa přesune na jediné velkoměsto. To se kvůli svátku sportu často změní k nepoznání. Budují se obří stadiony, ale i celé čtvrti a nová infrastruktura. Poslední roky se čím dál častěji mluví o neudržitelnosti podobného trendu. Česká režisérka s japonskými kořeny Haruna Honcoop se vydala mapovat „mrtvá“ olympijská městečka v Paříži, Aténách, Tokiu i Pekingu. Všímá si, že monstrózní stavby zející prázdnotou ovlivňují nejen urbanismus a životní prostředí, ale i životy obyčejných lidí.