Pod čarou: Protekční děti dostávají sodu. Bohatství ale musíme zkoumat jinak

V průběhu minulého roku se v řadě koutů internetu začala šířit fráze nepo babies, tedy děti těžící z nepotismu (hezky český výraz by byl asi „protekční spratek“). Řada lidí, především z řad generace Z, si totiž poprvé všimla, že značná část současných hollywoodských celebrit má rodiče, kteří také působili v showbyznysu, a měly tak už od dětství umetenou cestičku k filmové či hudební slávě.

Debatu pak v prosinci ještě dál rozvířil virální článek v časopise New York Magazine, ve kterém reportér Nate Jones shrnul hlavní motivy a historii celého sporu o nepo babies. Ten se nejdřív rozhořel okolo velkých jmen (třeba Lily-Rose Depp, dcery Johnnyho Deppa a Vanessy Paradis, nebo Dakoty Johnson, dcery herců Dona Johnsona a Melanie Griffith), po troše šťourání došlo i na méně slavné celebrity a nakonec se začal propírat takřka každý, kdo má mezi rodiči nějakého toho herce, scenáristu či produkčního a sám působí ve filmovém průmyslu.

V další fázi nastaly online hádky o to, zda má příslušné nepo baby dost opravdového talentu, nebo jde jen o čistou protekci, a jestli své „nefér“ zvýhodnění odčinilo nějakým veřejným pokáním, nebo jej vůbec nereflektuje. Jsou to celkem očekávatelné emoce. Zvláštní ale je, proč se celá debata spustila tak náhle i přesto, že nepotismus je v Hollywoodu přítomný už od doby, kdy si první hvězdy němého filmu pořídily děti.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Jones podotýká, že děti celebrit byly jistě atraktivní odjakživa, ale zvláštní pozornosti se jim od filmových agentů a produkčních dostává kvůli vlivu sociálních sítí. Na nich totiž mají nepo babies jaksi automaticky nastřádány větší počty fanoušků (kdo by nechtěl sledovat děti slavných) a studia doufají, že díky tomu pro příslušný film či seriál získají jistou publicitu zdarma.

Za zmínku stojí i fakt, že se ve veřejném prostoru zkrátka vyskytuje čím dál víc celebrit. Ani nejvýznamnější hollywoodské dynastie nepřesahují tři generace, a chvíli tak trvalo, než nepo babies vytvořily jistou kritickou masu. Ještě viditelnější je to na relativně mladém poli moderní populární hudby, kde se řada jejích prvních velkých hvězd z 60. let teprve teď dostává do vysokého věku. A v neposlední řadě pak vše podporuje současné komunikační prostředí, kdy klesla moc bulvárních novinářů a svět celebrit se na sítích propírá zcela chaoticky a nekontrolovaně.

S během času dochází i k proměnám generační paměti. Současní teenageři často více znají nepo babies, a nikoliv jejich rodiče, a až pak s překvapením zjistí, že příslušná modelka či influencer má slavného otce. K identitě nepo babies navíc logicky patří mládí a (zdánlivá) nezkušenost – třeba na Michaela Douglase by tuhle nálepku nikdo nepoužil, jakkoliv byl jistě v mládí nepo baby par excellence.

Jones i řada dalších autorů podotýká, že se v celé debatě s pojmem nepotismus zachází velmi nahodile. Někdy je skutečně namístě, třeba když dá slavný režisér hlavní roli vlastnímu synovi či dceři, ale v jiných případech jde jen o to, že díky svému rodinnému zázemí má dítě celebrity lepší přehled o fungování filmového byznysu a snadněji do něj dokáže proniknout, anebo je zkrátka z velmi bohatých poměrů, a má tak celkově snazší život.

Pochybné jsou i debaty o míře talentu, protože ten v Hollywoodu nejspíš nikdy nehrál hlavní roli a důležitější je vždy ona „noha ve dveřích“ kanceláře producenta. Úplně absurdní je pak pozdvižení nad tím, že děti herců nebo režisérů inklinují ke stejné práci – pokud jste vyrůstali ve vile v Beverly Hills a na grilovačky k vám chodil Tom Cruise, asi je přirozené, že nebudete příliš toužit po kariéře burzovního makléře. Stejně tak třeba děti z lékařských rodin často tíhnou k podobné profesi.

Ten nejvíce problematický bod celé kauzy okolo nepo babies trefně vyhmátla youtuberka Alice Cappellová. Říká, že v jádru debaty je především morální panika, která se zaměřuje na nepodstatné individuální hodnocení a pomíjí strukturální pozadí celé věci. Řada lidí zjevně hodnotí děti celebrit jako špatné či dobré podle toho, jak moc si dokážou veřejně posypat hlavu popelem, „přiznat svá privilegia“ a svou cenu dokázat „tvrdou prací“.

Je to typ uvažování typický zejména v americkém kontextu, ale jistě bychom ho našli i jinde – příkladem může být třeba v současnosti neméně bouřlivé dění okolo britské královské rodiny, kdy se stále řeší, kdo je „hodný“ či „špatný“ princ a jaké má kdo zásluhy, a debata o smyslu a roli samotné monarchie zůstává stranou.

Kauza zjevně narazila na zeď ve chvíli, kdy lidem začalo docházet, že nepo babies není plný jen celý Hollywood, ale takřka jakýkoliv jiný sektor společnosti, a nějaký kus tohoto chování a životní taktiky v sobě máme téměř všichni.

Není ani tak důležité, jak si konkrétní mladý člověk vyklestil cestu filmovým byznysem, ale spíše to, že kulturní průmysl obecně je čím dál tím více uzavřeným polem, které je vyhrazeno především lidem z vyšších společenských vrstev. Jinými slovy, pokud se chcete věnovat umění (a s ním spojenému vzdělávání a budování kulturního kapitálu), musíte na to mít dost peněz a volného času. V době rostoucích společenských nerovností a stoupajících životních nákladů je to stále palčivější problém a nejjednodušší vstupenkou do tohoto světa jsou bohatí rodiče, nejlépe ještě s dobrými konexemi v příslušném oboru.

Dokazuje to třeba nedávno publikovaná statistika o tom, že se v Británii za posledních padesát let snížil počet umělců pocházejících z dělnické třídy o polovinu, a podobných čísel bychom se nejspíš dobrali i v jiných západních zemích. Jde jen o jeden z mnoha strukturálních problémů, na které upozorňuje youtuberka Cappellová. Kauza hollywoodské zlaté mládeže ale ukazuje, že řadě lidí k tomuto typu reflexe schází vhled do způsobu uvažování, životních taktik a zvyků bohatých lidí, a v debatě o nepo babies tak přes stromy nevidí les.

Ve většině západních zemí včetně Česka se rozevírají sociální nůžky, majetek se upevňuje a koncentruje v rukou úzké vrstvy elit, ale při debatě o bohatství se stále neumíme povznést na základní rovinu peněz a fyzického majetku – jako by ve výsledku nějak zásadně záleželo na tom, zda má ona superstar nebo podnikatel dvě jachty, nebo rovnou čtyři, a nikoliv na tom podstatném – tedy jak jejich majetek a postavení ovlivňují a mění celou společnost.

Přitom zájem o toto poznání tu zjevně je. Asi nejlépe to ukazuje aktuální vlna filmů a seriálů, které se prostřednictvím lehké či ostřejší satiry věnují právě uzavřenému a pro běžného člověka v mnohém absurdnímu životu bohatých. Už před pár lety zazářil Parazit či Boj o moc (Succession), a v poslední době pak třeba hojně diskutovaný Bílý lotos, Trojúhelník smutku, nedávné pokračování detektivky Na nože nebo Menu.

Ponechme stranou hodnocení, jak dobře se to jednotlivým tvůrcům povedlo. Podstatné je, že divákům předestřeli věci, o kterých se v souvislosti s bohatými tak často nemluví. Subtilní, ale důležité rozdíly mezi superbohatými a „pouze“ velmi bohatými. Zápolení o reputaci a postavení, ve kterém už jen samotné peníze nepomohou. Kmenovou mentalitu a nevyřčené, ale jen obtížně prostupné bariéry mezi okruhem bohatých a chudšími outsidery.

Zkoumání zvyků a myšlení bohatých se dlouhodobě věnují i společenští vědci – za pozornost stojí třeba kniha Primates of Park Avenue, ve které se antropoložka Wednesday Martin rozhodla zkoumat mladé matky z bohatých newyorských rodin stejným způsobem, jako by studovala chování goril v konžské džungli.

A kromě knih a seriálů je v tomto ohledu skvělou učebnicí a shrnutím i čerstvý článek Xochitl Gonzalezové, která se rozhodla sdílet své zkušenosti s prodíráním se mezi společenské elity, a zároveň tuto činnost zbavit nádechu trapnosti a tabu.

Popisuje, jak jsme si v průběhu 20. století díky reformám a sociálnímu pokroku (ať už na Východě, či Západě) zvykli přikládat velkou roli meritokracii a myšlence, že k vystoupání na společenský vrchol stačí talent, píle, poctivá práce a následně zákonitě vydělané peníze.

Současná ekonomická realita ale tuto představu nemilosrdně rozbíjí a znovu nabývají na síle taktiky, které známe hlavně z klasických románů 18. či 19. století. Tedy jak se prodrat nahoru prostřednictvím navazování známostí, závazků a protislužeb, splétáním intrik a drbů, nebo imitací chování, vkusu a vzhledu bohatých.

Gonzalezová konstatuje, že tyto postupy byly sice terčem výsměchu již tehdy (většinou ze strany blahosklonné aristokracie, která už nikam šplhat nemusela) a dnes nad nimi ohrnujeme nos, ale pokud za sebou nemáte dobré rodinné zázemí a s ním spojený kulturní a ekonomický kapitál, jsou pro vás takřka jedinou únikovou cestou z vaší společenské třídy. Bohatí svůj svět odhalují jen neochotně, a pokud ani nemáte odkud zjistit, kde jsou vlastně ony pomyslné dveře, těžko se do nich můžete zkusit vecpat – v inzerátu na jobs.cz je totiž určitě nenajdete.

Debatu o nepo babies vedli hlavně v jistém ohledu naivní teenageři z USA, kde mají ideály meritokracie pořád silné postavení, a nepřekvapivě se jim pak často smáli jejich vrstevníci z Británie, kde jsou třídní rozdíly, nerovnosti a kulturní zvyky různých vrstev společnosti zásadním a tradičně propíraným tématem. A v tomto kontextu také bolestně vyvstává realita společnosti v Česku, kde máme ve znalostech o podobách a dopadu bohatství z historických důvodů dost velké mezery.

Jistě lze namítnout, že i za bývalého režimu existovali bohatí a chudí, a s tím spojené bolestné sociální rozdíly a konflikty. Jen těžko je ale lze srovnávat s realitou, do které jsme dospěli po třech dekádách porevolučního vývoje. Do jisté míry už se sice zažilo poznání, že u nás v průběhu ekonomické transformace v devadesátých letech vznikla nová vrstva bohatých elit a stále se umíme vcítit do příběhu člověka, který po revoluci založil firmu a vydělal stamiliony. Mezery ve vzájemném pochopení a sdílené sociální realitě se ale začnou prohlubovat, když se podíváme na jeho děti, či dokonce již vnoučata.

V dalších generacích se bohatství upevňuje, násobí a zároveň jaksi zdrženlivě ustupuje do pozadí, což ale neznamená, že by nehrálo zásadní roli, právě naopak. Potomek z třetí generace milionářské rodiny, který vystudoval prestižní zahraniční školy, od kolébky je formován pro další budování dynastie a celý život se pohybuje mezi lidmi se stejným zázemím, je sociální realitě, hodnotám a myšlení běžného občana vzdálený naprosto zásadně – na rozdíl od svého děda zakladatele, který v roce 1990 dost možná začínal ve stejné účtárně jako všichni ostatní.

Na první pohled to sice není patrné, protože už nejspíš díky získaným zvykům a vkusu neparkuje před vilou zlaté ferrari, ale jen to podtrhuje stále obtížněji překročitelnou vzdálenost mezi bohatými a zbytkem společnosti.

Místo toho, abychom řešili, jak se snižuje sociální prostupnost, proč má dítě chudé samoživitelky menší šanci na kariéru filmového režiséra a proč se musíme snažit o dobytí vyššího společenského postavení cestičkami jako ze Stendhalova románu, se ale pořád utápíme v nepodstatných moralistních debatách o tom, jestli je správné, že někdo bráchovi dohodil kšeft a jestli si svůj nový bazén dostatečně zasloužil.

O tom, jak funguje skutečná chudoba, už sice snad konečně mluvit začínáme, byť klopotně a zkratkovitě, ale neméně důležitou debatu o bohatství jsme ještě nezačali. Bez pochopení toho, že u peněz a konexí vše teprve začíná, se ale k rovnějším šancím a prostupnější společnosti dobereme jen velmi těžko.