Pod čarou: Papírovým knihám neodzvonilo – staly se kusem naší osobnosti

Předpovědi úpadku tištěných knih, novin a dalších „papírových“ médií se objevují už od vynálezu rozhlasu a televize a nástup nových digitálních médií jim poskytl další živnou půdu.

Mnozí z nás si nejspíš dobře pamatují debaty o konci papírových knih, které se rozjely po příchodu e-knih a elektronických čteček. S odstupem času se zdá, že zrovna tyto předpovědi byly zcela mylné. Pulty knihkupectví se stále prohýbají pod knižními novinkami, jen málokdo vyhodil domácí knihovnu a její obsah kompletně natáhl do čtečky, papírové knihy jsou stále jeden z nejspolehlivějších vánočních dárků a rozhodně to nevypadá, že by jim odzvonilo, právě naopak.

Vedle toho ale probíhá i zdánlivě protichůdný trend. Pokud odhlédneme od knih a zaměříme se na jiné formy médií založených na textu, je zjevné, že písmena ustupují obrazu a stále větší část sociálních sítí je založena na audiovizuálním obsahu, aktuálně především na krátkém videu „tiktokového“ typu.

Proč ale v éře obrazu a mluveného slova stále hrají tak silnou roli tištěné knihy, kterých bychom se vzhledem k okolnostem měli už dávno zbavit?

Newsletter si také můžete pustit v audioverzi.

Když se na YouTube poprvé objevili knižní influenceři, často byli kritizováni za to, že propagované knihy možná ani nečetli, že je využívají jako módní doplněk, že jim na rozdíl od „seriózních“ kritiků nerozumějí nebo opěvují brak.

Většinou šlo spíše o pomluvy (kdyby knihy opravdu nikdo nečetl, těžko by se to promítalo do jejich prodejů a popularity) a v případě žen-influencerek v tom byl i zjevný sexistický podtón naznačující, že „jsi moc hezká na to, abys četla chytré knihy“.

Toto období už je naštěstí za námi, mainstreamový náhled se obrátil, z okatě zdůrazňovaného knihomolství se stal obecný trend a na současném TikToku (potažmo BookToku) a dalších platformách slouží papírové knihy jako zásadní nástroj pro konstrukci identity.

Reportérka Terry Nguyen nedávno v newsletteru Dirt přehledně shrnula široký rozsah tohoto trendu. Začíná to samozřejmě u jednoduché fetišizace knih, které jsou zásadní součástí různých online estetik – například u stylu dark academia, který by se neobešel bez fotek temných zaprášených knihoven a tlustých svazků v kožených deskách.

Celebrity a influenceři hovoří o knihách více než kdy dřív a správně zvolená a vyfocená knihovna se stává jasným sdělením o vkusu či hodnotách jejího majitele. Nic z toho by samozřejmě nebylo možné bez existence papírových knih (e-book prostě nevyfotíte), a fyzická kniha tak může dál spokojeně „zastupovat sama sebe“ i v prostředí vizuální kultury.

Trendem ale není jen nakupování a čtení knih, ale také psaní. Nemine týden, aby se nějaká celebrita či influencer nepustili do psaní románu, povídek nebo pamětí, z ekonomických důvodů se na psaní literatury faktu dává i stále více novinářů a „píšu knihu“ je v jistých kruzích běžnou součástí konverzace.

Nguyen to výstižně popisuje tak, že z psaní knihy se stal ultimátní statusový symbol influencerů, a od toho je již jen krůček k poznání, že na proměně role knih mají podíl nejen čtenáři, ale také samotní autoři.

Spisovatelé sice byli i dřív celebritami se známými vizuálními aspekty (Hemingway s dýmkou a vousy či Sartre v tlustých brýlích), ale v současnosti se již jejich osobnost stává neoddělitelnou od jejich tvorby.

Musejí čelit stále silnějšímu tlaku na sebepropagaci na sociálních sítích, hovořit o svém životě, dávat na odiv svůj vkus a styl (populární americká spisovatelka Otessa Moshfegh třeba nedávno vykročila na přehlídkové molo) a v samotné tvorbě se to pak odráží v současném boomu autofikce – nic totiž nepodpoří image autora-influencera tak, jako když píše o sobě (nebo o někom, kdo se mu podezřele podobá), a čtenář se pak může ztotožňovat zároveň se stylem a osobností autora i jeho fikčním literárním odrazem.

Výsledkem je stav, kdy už autor není jen člověkem, který napsal nějakou knihu, ale spolu se svou tvorbou se stává abstraktním symbolem určitých hodnot, stylu a estetiky. Publicistka Jia Tolentino (která zjevně tlak na sebepropagaci a komodifikaci autora těžce nese) to trefně shrnula konstatováním, že jednou z nejhorších věcí na internetu je to, že nás nutí přisuzovat větší cenu reprezentaci nějaké věci než věci samotné a veřejná představa o autorovi a jeho díle je mnohem důležitější než ono dílo.

Kniha (ať už v rukou čtenáře, či jako produkt spisovatele) sice mohla být statusovým symbolem a módním doplňkem odjakživa, ale v realitě současného internetu to ještě výrazněji nabývá na významu.

Nejrůznější subkultury a estetiky vznikají a mění se jako na běžícím pásu, vlastní digitální identitu si můžeme libovolně měnit a skládat z různých kulturních produktů a symbolů, a v takové situaci je velmi těžké o sobě podat nějaký jasný a dobře čitelný signál. Jinými slovy, když jste se v 80. letech začali oblékat jako pankáč, bylo to celkem jasné vyjádření hodnot a identity, ale dnes bunda se cvočky a vysoké boty celkem nic hlubšího neřeknou a zítra si na sebe nejspíš vezmeme zase něco jiného.

A právě (papírová) kniha je v tomto ohledu onou mimořádně účinnou zkratkou. Když se vyfotíme s románem od Annie Ernaux, dáváme tím velmi jasně najevo celou řadu věcí o vlastním vkusu, zájmech či politických názorech, a knihou od Davida Fostera Wallace zase něco naprosto jiného. Je celkem jedno, co přesně se v daném díle píše, podstatné je, že se (spolu se svým autorem) stává jasnou značkou a symbolem příslušnosti k určité komunitě či subkultuře.

Oblibu a neslábnoucí prodeje papírových, fyzických knih ovšem nelze plně vysvětlit jen s poukazem na to, že jsou jasným symbolem identity a dobře vypadají na videu. Méně zjevným, ale důležitým faktorem je i to, že nástup vizuální kultury udělal z textových médií něco specifického a méně samozřejmého.

Dobře to vystihuje rozsáhlý rozhovor, který nedávno pořídil redaktor The Atlantic Charlie Warzel s americkým politologem Kevinem Mungerem. Ten se dlouhodobě věnuje zkoumání dopadů, které má přechod od textové k vizuální komunikaci na stav demokracie a politického dění. V rozhovoru podotýká, že současný přechod k „tiktokové“ videokultuře může být vlastně přirozeným návratem ke stavu, ve kterém lidstvo fungovalo tisíce let, a „literární“ éra mohla být spíše historickou anomálií.

Warzel mu sekunduje konstatováním, že sám je sice člověkem, který se živí čtením a produkcí textu, a proto mu krátká videa moc nevoní, ale jeho sociální skupina se stává stále větší výjimkou. Sám to vnímám podobně – takřka si neuvědomuji, že by textová média byla něčím zvláštním, ale samozřejmě je to způsobeno jen nároky a typem mé práce.

Pokud se ale na věc podíváme optikou široké veřejnosti, je zjevné, že textová média skutečně nejsou ničím běžným a univerzálním – dobře poslouží určitým lidem v určitém kontextu, ale na obecné úrovni nemusejí být moc praktická nebo smysluplná. Kevin Munger to ilustruje tvrzením, že většina lidí možná přirozeněji natočí obstojné tiktokové video, než napíše dobrý tweet.

Osobně nejsem tak radikální a nemyslím si, že by některá média byla více „přirozená“ než jiná, ale tak jako tak se zjevně ocitáme v situaci, kdy se z dříve samozřejmé existence textových médií stává jistá zvláštnost, která tak nabývá na významu.

Ty nejběžnější ze současných audiovizuálních komunikačních metod můžeme těžko vydávat za specifického koníčka nebo součást identity – jen těžko se můžu prostřednictvím nějakého fyzického symbolu prezentovat jako nadšený divák Netflixu nebo posluchač podcastů (leda bych si vyfotil obrazovku nebo sám sebe ve sluchátkách?), kdežto s tištěnými knihami to jde velmi dobře.

Asi lze jen těžko určit, jestli je tento obrat ke kultu autora coby influencera, čtenáře coby subkultury a knihy coby fyzického symbolu identity a vkusu dobrým, či špatným trendem – stejně jako v mnoha jiných případech, i zde je to výsledek řady společenských a technologických proměn, se kterým těžko něco naděláme.

Přesto by ale bylo dobré nezapomínat i na jiné věci, díky kterým jsou knihy tak úžasným médiem – třeba, že v nich uložené příběhy a informace jsou důležitější než jejich fyzický nosič a že mohou sloužit i mnohem zajímavějšími způsoby než jen jako zrcadlo osobnosti autora i čtenáře.

V plné verzi tohoto vydání Pod čarou najdete mimo jiné i spoustu tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií. Přihlaste se k odběru a v sobotu ráno ho najdete ve své e-mailové schránce.