Pod čarou: Nejlepší lék na úzkost? Vraždící maniaci s motorovou pilou

Ve zpětném pohledu to vypadá, jako by horor k pandemickým lockdownům tak nějak přirozeně patřil. Z žánru, který bývá definován děsem a napětím, se najednou stala docela uklidňující záležitost a nekonečné hodiny strávené u hororových literárních a filmových klasik i novinek mi přišly jako výrazně lepší způsob trávení času než sledování zpráv o přibývajících nakažených a mrtvých. A zjevně to nebyl jen můj pocit.

Čísla ukazují, že zatímco jiné žánry (třeba mnohé superhrdinské filmy) v pandemii často selhávaly, v meziročním srovnání stoupla v roce 2020 popularita hororů na streamovacích platformách o téměř 200 %, a při pohledu na skladbu aktuálních filmových novinek se nezdá, že by tenhle trend nějak výrazně oslaboval. O renesanci filmového hororu se totiž mluví již několik let.

V roce 2015 vzbudila velkou pozornost Čarodějnice (The VVitch) Roberta Eggerse a filmové studio A24 pak začalo vypouštět jeden úspěšný horor za druhým, mimo jiné třeba Přicházejí v noci (It Comes at Night) nebo Děsivé dědictví (Hereditary). Ve stejné době nastartoval svou hororovou kariéru filmem Uteč (Get Out) oceňovaný režisér Jordan Peele, v souvislosti s povedeným Slunovratem (Midsommar) se začalo spekulovat o návratu subžánru folk horroru, v oblasti seriálů skóroval Terror nebo Lovecraftova země (Lovecraft Country), a nová hororová vlna se navíc zdaleka neomezuje jen na nezávislou artovou produkci.

Pokračování se dočkaly i klasické hororové série jako Halloween, Saw, Candyman nebo Vřískot (Scream). Došlo také na remaky všeho druhu, namátkou třeba Řbitov zviřátek (Pet Sematary), a odkazů na nejrůznější hororové klasiky je ostatně plná i nová řada Stranger Things.

Tento trend (který se prý mimochodem odráží i v módě) má samozřejmě více příčin a jistě za ním stojí i nová dynamika filmového průmyslu po boomu streamovacích platforem, laciné vytěžování značek z archivů velkých studií nebo rostoucí popularita nejrůznější žánrové tvorby. Pokud se ale zaměřím na rostoucí popularitu hororů v pandemickém období, silnou roli v ní hrál i zdánlivě nelogický mentální proces, kterého si v poslední době stále více všímají psychologové a další vědci.

Poslechněte si newsletter v audioverzi.

Řada studií ukazuje, že sledování či četba hororů může fungovat jako tzv. exposure therapy, tedy metoda, při níž jsou lidé trpící úzkostmi či fobiemi postupně vystavováni zdroji svého strachu, aby se mu naučili čelit.

Mnoho úzkostí totiž bývá způsobeno tím, že mozek mylně aktivuje krizový mechanismus boje či útěku (fight or flight) i v běžných každodenních situacích, kdy nic takového není potřeba. V lidech se pak střádá napětí a tíživým každodenním stresům na rozdíl od pomyslného útoku pračlověka na mamuta chybí katarze a vítězný konec. Po odeznění stresové reakce je navíc naše tělo naučeno přejít do fáze trávení a odpočinku, která je nám ale u současných trvalých civilizačních tlaků odepřena.

Sledování hororů tak poskytuje účinnou náhražku skutečného nebezpečí včetně závěrečné katarze. Mozek neumí dokonale rozlišovat mezi sledovanou realitou a fikcí. Stresová reakce je tedy při pohledu na vraždící monstra opravdu prožitá, ale nejpozději u závěrečných titulků se dostaví příjemná úleva pramenící z poznání, že jde jen o fiktivní děj na obrazovce, který nás ve skutečnosti nijak neohrožuje.

O této terapeutické funkci hororů se spekulovalo již v 50. letech a vyšší psychickou odolnost fanoušků hororů potvrdily i studie přímo v době pandemie. Tíživá a nekončící hrozba covidu je typickým kandidátem na amatérskou terapii hororem, ale samozřejmě z ní nelze dělat univerzální lék na úzkosti a fobie nahrazující profesionální péči – odborníci varují, že řada scén v hororových filmech může naopak v lidech oživit prožitá traumata a jejich psychický stav tak naopak zhoršit.

Současná oblíbenost hororů se tedy dá vysvětlit zdánlivě jednoduchou hypotézou. Lidé si už poněkolikáté znovu oblíbili přechodně okrajový žánr, objevila se nová generace zajímavých tvůrců, k módě hororu přispěla i jeho nečekaná terapeutická funkce v pandemických stresech a můžeme se jen dál těšit, jaké nové děsivé historky pro nás režiséři a spisovatelé ještě připraví.

Jenže jako všechny jednoduché korelace a příběhy, i tenhle má jisté mezery. Popularita hororu totiž pořád není ani zdaleka univerzální a coby žánr se stále nezbavil řady stigmat a stereotypů.

Když jsem se vyptával kolegů a kamarádů na jejich vztah k hororu, někteří se sice projevili jako fanoušci, ale jiní často odpovídali, že je horor nezajímá, nemají ho rádi, nebo že na hororu v kině byli naposledy na střední škole. Při dalším doptávání se ale ukázalo, že mnohé ze zmíněných „alternativních“ hororů viděli, jen si je nezařadili do této žánrové kategorie. Horor přece zpravidla není nic chytrého ani hlubokého, ale jen osmý díl pokleslé franšízy o maniakovi v masce, který v chatě u lesa porcuje americké roztleskávačky.

Tyto stereotypy trefně komentuje pátý díl Vřískotu, který měl premiéru letos v lednu. Mimo jiné si totiž utahuje z radikálních fanoušků tradičních béčkových slasherů, podle kterých nové originální artové snímky jen kazí čistotu žánru a horor by se měl vrátit zpátky do zlatých dob, kdy byla hloupá blondýna vždy rozkrájena jako první a v úvodu filmu musí někdo zcela nelogicky sám vyběhnout ze srubu do temného lesa.

S řádnou dávkou sebereflexe tak kritizuje princip fan service, tedy nesoudného nadbíhání fanouškům, které tvorbu odcizuje běžnému publiku a je obecně morem současné popkultury (stačí se podívat třeba na aktuální tvorbu v universu Star Wars). V oblasti hororu je pak ještě silnější, protože ze sebe stigma pokleslého eskapismu pro nerdy setřásl ve srovnání se sci-fi či fantasy ještě relativně později a nějaký čas trvalo, než hororové filmy a romány (znovu) prorazily do sféry kriticky oceňované nadžánrové tvorby.

Tato ostrakizace a nálepkování hororu je přitom dvojnásob absurdní vzhledem k tomu, jaký zájem o horor u veřejnosti ve skutečnosti je. Mimo jiné se to projevilo i v tom, že stejně jako u jiných žánrů si i zájemci o „lepší“ horor začali svou kulturu ještě před vítězným průlomem do mainstreamu reformovat zespoda. Výsledkem je fenomén creepypasta. Jde o žánr amatérské internetové literární fikce, která se v nultých letech začala šířit na online fórech a v e-mailových vláknech a v mnohém navázala na tradiční koncept městských legend.

Na creepypastách není zajímavá jen jejich originalita a invence (mezi ty nejslavnější patří například historky o Slender Manovi), ale také způsob, který se snaží budovat poptávanou hrůzu a napětí.

Velmi často jde o příběhy, které se snaží mazat rozdíl mezi skutečností a fikcí, odehrávají se v co možná nejrealističtějších kulisách a mnohdy také dovedně pracují s prostředím a logikou digitální komunikace. Úspěšnost tohoto postupu dokládá fakt, že creepypasta časem začala inspirovat i „oficiální“ filmovou tvorbu, ať už v případě nepříliš úspěšného filmového Slender Mana, nebo čerstvého snímku We’re All Going to the World’s Fair, který se přímo točí okolo fenoménu virálních challenges a morálních panik z domnělých internetových nebezpečí.

Tato snaha o realismus a uvěřitelnost ale zčásti popírá onu zmiňovanou tezi o hororu coby odlehčených fantastických báchorkách s terapeutickým potenciálem. Hrůznost lze totiž budovat různými cestami a kromě žánrových klišé v podobě zombies či upírů tu existují ještě mnohem znepokojivější postupy. Jinými slovy, ne každý horor čerpá svou atraktivitu z toho, že u něj můžeme bezpečně prožívat hrůzu, která je zjevně umělá, oddělená od naší skutečné reality a není „doopravdy“.

S trochou nadsázky se dá říci, že řada filmů či knih tradičně řazených do žánru hororu vlastně zase tak děsivá není. Může to být způsobeno vyprázdněností žánrových klišé (muž v legrační masce křičícího ducha dnes už vyděsí málokoho), a v některých případech to je i záměr – horor je odjakživa využíván i jako metafora pro kritiku nejrůznějších společenských problémů a autoři se v tomto kontextu mohou primárně snažit o jiné věci než maximální množství strachu (typicky třeba u zmiňovaného Slunovratu nebo Čarodějnice).

Vedle toho existuje skupina tvůrců, kteří se naopak záměrně snaží budovat co nejděsivější motivy a prostředí využívající časté fobie a dětská traumata (docela se to daří i v Česku velmi populárnímu slovenskému spisovateli Jozefu Karikovi), ale ta největší hrůza nakonec nespočívá v lekačkách či mučení – jde spíše o záležitost nenápadnou a metafyzickou.

Jednou z nejzajímavějších studií o podstatě hororového žánru je kniha The Conspiracy Against the Human Race amerického spisovatele a filozofa Thomase Ligottiho (řadu populárních nihilistických hlášek z ní mimochodem vykradli i scenáristé seriálu True Detective).

Podle něj se hororové zápletky nejprve odehrávaly na vymezeném místě a čase (může jít třeba o výpravy do strašidelných hradů typické pro tzv. gotické romány), ale postupem času začala řada spisovatelů líčit příběhy, ve kterých hrůze nelze uniknout přesunem na jiné místo, protože je jaksi všudypřítomná, leží v zákulisí našeho skutečného světa a kdykoliv může vyvěrat na povrch.

Povídky žánrových klasiků, jako byli E. A. Poe nebo H. P. Lovecraft, neobsahují moc prvoplánově děsivých či odporných momentů, ale strach vyvolávají hlavně líčením pocitů zmaru a nevyhnutelnosti, který v jejich hrdinech vyvolalo nahlédnutí do skutečné (a hrůzné) podstaty světa. V současné popkultuře se účinnost tohoto přístupu projevuje třeba i v oblibě asijských hororů typu kultovního Kruhu, ve kterých se duchové neřídí křesťanskými principy hříchu a odpuštění a jejich řádění je mnohem víc nevyhnutelné a nesmyslné.

Dalším ze zásadních zdrojů strachu je pak podle Ligottiho lidská hrůza z toho, že jsme nadáni vědomím, které je ale jaksi „proti přírodě“ a umožňuje nám plně vnímat děsivost a nesmyslnost vlastní existence. Z toho pak pramení strach z věcí, které člověka částečně připomínají (typicky nejrůznější monstra či oživlí mrtví), zdánlivě také mají vědomí, ale zároveň nás nutí přemýšlet o tom, jestli náhodou stejně jako ony nejsme jen loutkami v rukou osudu a zlých sil.

Tento primární strach se nedávno projevil i ve zcela nečekané oblasti. Jeden z vývojářů Googlu prohlásil, že jeden z jejich AI chatbotů nabyl skutečného vědomí, a měli bychom ho proto uchránit před smazáním. Řada odborníků sice zprávu vzápětí vyvrátila jako naprostou pitomost, ale na virálním potenciálu jí to nijak neubralo – jen máloco totiž zosobňuje hrůzu ze záhady vlastního vědomí lépe než představa křehké „duše ve stroji“, která je bezmocně uvězněna v síti polovodičů a bojí se, že bude brzy odpojena.

Subžánr hororů vystavěných na existenciální hrůze tedy terapeutickou funkci rozhodně nemá a dokáže řádně rozhodit i člověka, který jinak žádnými zvláštními traumaty netrpí. I přesto je o ně ale mezi lidmi trvalý zájem. Možná to navádí k myšlence, že by bylo nejlepší nálepku „hororu“ jaksi definitivně zrušit a přestat toto neuvěřitelně široké a pestré kulturní pole vnímat jako žánrový monolit.

Stále tu zůstane řada filmů a knih plných těch největších (a často nejzábavnějších) klišé, ze kterých „horor“ tak úplně odpárat nepůjde a můžeme je s klidem využívat jako zdroj snadného vzrušení a nástroj terapie pro úzkosti z nejisté doby.

Pak jsou tu ale mnohem složitější a více znepokojivá díla, která by se bez žánrové nálepky dostala k mnohem širšímu publiku. Psychickou pohodu sice možná nezlepší, nicméně kladou otázky o povaze lidské existence, nad kterými bychom měli více přemýšlet a které v salonních detektivkách nebo melodramatech o mileniálských vztazích najdeme jen stěží.