Pod čarou: Muži ženám sebrali kapsy. Teď se jim pomstily telefony

Konečně přišlo podzimní počasí a s ním spojené radosti. Kromě konce veder a barevného listí mezi ně patří i jedna důležitá drobnost. Když přes triko natáhnu bundu či sako, konečně už při běžných pochůzkách nemusím řešit, jestli si zkusím nepohodlně napěchovat telefon do kapsy u džínů, nebo si kvůli němu budu muset brát nějaké zavazadlo.

Tuším, že tímto problémem netrpím sám, a také nejde o nijak novou záležitost. Kolem nepoměru mezi velikostí kapes a telefonů se roztočily debaty už okolo roku 2014, kdy byl uveden na trh iPhone 6 a další, do té doby nevídaně velké smartphony.

Do pánské kapsy je najednou šlo strčit mnohem obtížněji, rozsednuté a ohnuté displeje vyvolaly kauzu známou jako #bendgate a výrobci oblečení začali hledat řešení. Jako nejlogičtější východisko by se nabízela úprava kapes, ale postupem času převážil tábor stoupenců nejrůznějších ledvinek, tašek přes rameno a dalších zavazadel nabízejících mužskou obdobu dámské kabelky.

Jejich popularita od té doby stoupá spolu s rostoucí velikostí telefonů. Mimořádnou oblibu si vysloužily v rozvojových zemích a válečných zónách, kde je s sebou často nutné nosit několik telefonů, powerbanku a spoustu bankovek, a v posledních letech se lifestylové časopisy a módní návrháři předhánějí v nadšených ódách o tom, jak pánské tašky bourají genderové stereotypy a stává se z nich statusový symbol.

Pokud byste mi tedy na můj problém s ukládáním telefonu doporučili právě pořízení pánské tašky či ledvinky, jistě by to odpovídalo dobovým trendům, ale také by bohužel šlo jen o přesun z bláta do louže. A pokud jste žena a moje zpověď ve vás zatím vyvolává jen úsměvné pokrčení rameny, možná už tušíte proč.

Pokud by totiž byla nějaká varianta kabelky plnohodnotnou náhradou kapes, nejspíš by ženy už nejméně sto let nevolaly po funkčních kapsách. Kapsy mají spousty unikátních předností, a proto jsou také už od svého vzniku nenápadným, ale důležitým symbolem nerovného rozdělení rolí a moci ve společnosti.

Fascinující dějiny kapes ve své čerstvě vydané knize Pockets: An Intimate History of How We Keep Things Close zevrubně popisuje americká módní historička Hannah Carlson, která hned v úvodu svého ponoru do hlubin kapes upozorňuje, že součástí lidského oblečení nebyly odjakživa a nejrůznější nepsaná pravidla a významy se na ně nabalovaly často velmi klikatými cestami.

Evropský středověk byl sice plný zásadních genderových nerovností, ale po stránce přenášení drobností na tom byla obě pohlaví stejně. Muži i ženy si peníze a další potřebné věci ukládali do nejrůznějších měšců a tašek visících u pasu a vše se změnilo až v průběhu 16. století, kdy začaly přicházet do módy modernější typy kalhot.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Muži si rychle všimli, že stávající závěsné tašky se dají snadno všít dovnitř nohavic, a nový vynález se začal mimořádně rychle šířit. V západní pánské módě se postupně začaly objevovat další nové typy kabátů či vest, s nimi i další praktické kapsy, a k externím zavazadlům se už muži v západních zemích (tedy až donedávna) nikdy ve větší míře nevrátili.

A není se čemu divit. Zásadní problém zavazadel v češtině hezky naznačuje i sdílený kořen se slovesem zavazet – je to věc, která nás zatěžuje. Musíme stále myslet na to, kam jsme ji odložili a jestli se nám ji někdo nepokouší ukrást, zaměstnává naše ruce, nebo alespoň ramena, a i když se na tašku či kabelku většinu času vědomě nesoustředíme, někde v pozadí mysli nám stále přidělává starosti.

Carlson to ilustruje tragikomickou historkou, kdy spolu s dalšími kolegy musela při útocích 11. září 2001 rychle vyběhnout z kanceláře na Manhattanu. Zatímco muži si vše potřebné odnesli v kapsách, ženy pak zoufale bloudily ulicemi bez peněz a telefonů, protože ve spěchu nestihly popadnout kabelky.

Kapsy tak byly už od svého vzniku symbolem svobody a nezávislosti, kterým zůstávají dodnes. Není potřeba dodávat, že nezávislost byla a do jisté míry bohužel stále je vyhrazena především mužům, a kapsy jsou ideálním prostředkem, jak dát tuto nerovnou výhodu na odiv (stojí za zmínku, že oblečení bez kapes bylo z ekonomických a bezpečnostních důvodů typické pro otroky na amerických plantážích).

Z „klukovských kapes“ se rychle stalo romantické klišé a spisovatelé a novináři se předháněli v nostalgickém vzpomínání, co při dětských hrách sbírali do kapes a jak byli nadšeni ze svého prvního kapesního nože. U dívek se ale žádný podobný symbol nevytvořil, a i když ženy ještě až do začátku 19. století také spoléhaly na různé typy kapes (většinou velmi praktické velké vaky visící pod sukněmi), muži se je o tuto výhodu usilovně snažili připravit.

Ženské kapsy tak začaly být popisovány jako staromódní podivnost plná podezřelého nepořádku, a stejný význam se postupně přenesl i na kabelky, které byly ještě nedávno i v ženských časopisech stereotypně vykreslovány jako symbol chaosu. Kabelka byla ovšem stále přijatelnějším řešením než kapsy, protože ženě jednak omezuje svobodu pohybu, a především její věci symbolicky přesouvá ze soukromé sféry na veřejnost.

Carlson vysvětluje, že právě v rozporu mezi soukromou povahou kapes a veřejnou podstatou „externích“ zavazadel spočívá už téměř pět století jádro celé debaty. Projevilo se to už brzy po nástupu kapes, kdy tato novinka začala vyvolávat pobouřené reakce a obavy. Zatímco dříve bylo na první pohled jasné, že si daný člověk něco nese (a většinou také šlo odhadnout co), uložením do kapes najednou věci mizely a stávaly se nejistými – nikdo nemohl přesně vědět, co vlastně jiný člověk v kalhotách schovává.

Jako první tak propukla panika ze skrytých zbraní, ale i poté, co si lidé na kapsy zvykli, se jejich tajemný a soukromý charakter nijak nezměnil. Pokud máme věci v kapsách, zdánlivě s sebou nic neneseme, a nejlepší jsou takové kapsy, které svůj obsah elegantně skrývají – proto prý také fanoušci kvalitního denimu nemají v oblibě typické vyšoupané obdélníky od telefonů na kapsách, kdežto jiné typy odřenin atraktivitu obnošených džínů zvyšují.

Kapsy a jejich obsah začaly být na rozdíl od jiných zavazadel považovány za vysoce soukromou věc, a ustálené předsudky mimo jiné v roce 1999 potvrdil i americký nejvyšší soud, který v jednom z verdiktů konstatoval, že prohledávání kabelky odložené v autě není na rozdíl od šacování kapes osobní prohlídkou.

Pomyslná moc kapes (a tím i jejich „mužský“ charakter) se tak postupně upevňovala. Přispěla k ní praktičnost a s ní spojená volnost pohybu, k tomu se přidala výhoda soukromí (nikdo nemusí vidět, jestli a co s sebou nesu), a z kapes se nakonec kvůli jejich tvaru a umístění poblíž rozkroku stal i nepříliš subtilní sexuální symbol.

Carlson tak věnuje celou kapitolu i strkání rukou do kapes, které bylo donedávna z hlediska dobrých mravů zavrhovaným, ale proto i provokativním gestem. Muži na historických obrazech dávají ženám rukama v kapsách agresivně najevo svou převahu. Jako symbol nevázanosti si ho rychle oblíbili aristokraté a umělci, jako třeba básník Walt Whitman, který rebelskou pózou na portrétu na předsádce své sbírky způsobil skandál. A když začalo na přelomu 19. a 20. století sílit hnutí za volební právo žen a konzervativní tisk začal útočit na sufražetky, častým námětem karikatur byly nepříliš překvapivě ženy s rukama v kapsách.

Na této satiře bylo něco pravdy, protože řada bojovnic za ženská práva v té době skutečně horovala za návrat funkčních kapes do dámské módy, ale jejich úsilí skončilo až na občasné výjimky neúspěchem.

Pravidelně se sice objevovaly odvážné návrhářky a návrháři, kteří zkoušeli ženské kapsy reformovat, ale tlak stereotypů vždy převážil a nenahlodaly ho ani jinak pro módu tak významné události, jako byly světové války – i ženy v pomocných sborech americké armády za 2. světové války stále fasovaly kabelky a návrháři jejich uniforem se děsili toho, aby si náhodou nepokazily siluetu krabičkou cigaret uloženou do náprsní kapsy.

Vedle argumentu o narušení ideální siluety (jako by snad móda neznala stovky triků, jak zdůraznit či skrýt různé části těla) se opakovala i námitka ekonomickou náročností, a zatímco se do mužské módy ve 20. století dostávalo stále více forem kapes (nejdřív vojenské oblečení, pak sportovní streetwear), ženské kapsy stále plní hlavně dekorativní funkci a v módním mainstreamu se toho dodnes moc nemění – směšnou velikost a nedostatečnost ženských kapes před pár lety ve skvělé infografice prozkoumal web Pudding.

Carlson ale podotýká, že ona kapesní diskriminace spočívá především v mentálních bariérách a předsudcích. I když už v současnosti do dámské módy pronikla řada střihů a typů oblečení s velkými kapsami a nikdo také ženám nebrání nosit mužské oděvy, ženy jsou stále odmalička vychovávány k tomu, aby kapsy nepoužívaly, protože je to jaksi nevhodné a věci každodenní potřeby je potřeba přenášet v kabelkách.

Důležitou roli hraje i lobby módního průmyslu (který rozhodně nechce přijít o zisky z kabelek a naopak je rád vnutí i mužům), a v neposlední řadě i fakt, že se současné oblečení pro muže i ženy odmítá přizpůsobovat rychlým změnám technologií a životního stylu.

Kapsy bývaly typicky navrhovány pro konkrétní předměty, od peněženek přes kapesníky až po lístky na tramvaj, ale od jisté doby se toto přizpůsobování zastavilo. V klasických džínách tak dodnes máme zcela nesmyslnou kapsičku na kapesní hodinky, ale smartphony se s nimi příliš nekamarádí.

Určité východisko sice nabízejí nejrůznější typy pracovních kalhot nebo takzvaných cargo pants čili oblíbených „kapsáčů“, ale ani ty nejsou univerzálním řešením, protože ne každý chce vypadat jako instalatér, a zase se zde pere původní a nový účel daných kapes – prostory určené k přenášení kladiva nebo ukládání granátů při parašutistickém výsadku jsou pro uskladnění iPhonu jen východiskem z nouze.

Někteří výrobci sice začali nabízet džíny se speciální kapsou na smartphone, ale většinou jde o nepříliš vzhledné variace na pracovní kalhoty, které se na trhu příliš neujaly a rozumný střih u nich bývá výjimkou (jednu z nejlepších nenápadných konstrukcí kdysi nabízely dnes již bohužel nevyráběné džíny od japonské značky Muji).

I nejrůznější futuristické vychytávky typu bund a kalhot s integrovaným nabíjením či ovládáním telefonů zůstávají okrajovou záležitostí vyhrazenou spíše nerdům s pramalým citem pro módu, a tváří v tvář neporazitelným stereotypům tak vítězí nejrůznější improvizace a polovičatá řešení.

Jako svérázné kapsy na karty a jiné drobnosti začaly sloužit třeba i samotné obaly na telefony. A  místo toho, aby ženy dostaly a začaly reálně používat funkční kapsy a dosáhly tak svobody a nezávislosti mužů, nastal naprosto opačný proces – mužům byla doslova pověšena na krk dříve nepotřebná zavazadla a se svými ledvinkami a taškami se ocitají ve stejně nezáviděníhodném postavení jako předtím ženy.

Historie kapes ale ukazuje, že při troše snahy může móda sloužit člověku, a nikoliv naopak. Cesta k prolomení stereotypů samozřejmě začíná v naší hlavě. Měli bychom tak mužům, a především ženám přiznat, že minimálně svatou trojici peněženka–klíče–telefon je normální nosit pohodlně v kapsách a že všechny zmíněné praktické i symbolické výhody kapes získáváme jen v situaci, kdy je opravdu používáme – je to ostatně myšlenka, která dříve bývala samozřejmá a stále dokola se vynořuje už stovky let.

A pro módní průmysl a návrháře tu samozřejmě zůstává výzva, aby už konečně dohnali zpoždění a začali vyrábět oblečení s kapsami, které skutečně odpovídají požadavkům doby. Tuším, že nejsem zdaleka jediný potenciální zákazník.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.