Pod čarou: Místa na pomezí. Proč nás lákají prázdná znepokojivá zákoutí

Při rekonstrukci nákupního centra v americkém státě Delaware dělníci odkryli perfektně zachovalou pobočku fastfoodového řetězce Burger King, která byla léta skrytá za zdí. Fotky znovuobjevené prodejny s retro designem sdílely na sociálních sítích desetitisíce lidí, kteří se také v komentářích svěřovali, jaké pocity v nich pohled do pusté restaurace vyvolává – nostalgii, melancholii, úzkost i strach.

V poslední době to není zdaleka jediný případ takto laděného obrázku vyvolávajícího silné emoce. V roce 2019 kdosi na Redditu nasdílel fotku nevlídné prázdné místnosti osvětlené zářivkami. Další uživatel ji opatřil strašidelným popiskem (kdo ví, co se v takových místech skrývá…), a náhodný snímek se stal základem pro populární creepypastu (kolektivně vytvářené hororové vyprávění) nazývanou Backrooms, kterou od té doby dále rozvíjejí tisíce fanoušků a dřív či později možná prosákne i do oficiální seriálové či filmové tvorby.

Obě kauzy nejsou náhodné kuriozity, ale jen jeden z mnoha příkladů posedlosti takzvanými liminal spaces (správně česky snad hraniční či přechodové prostory), která na sítích kvasila už delší dobu a pak výrazně zesílila po začátku pandemie.

Redditové fórum r/LiminalSpace získalo za poslední dva roky téměř půl milionu členů, přes milion sledujících má i oblíbený twitterový bot Liminal Spaces, nekonečné množství tematických videí vzniká na TikToku, a zdá se, že ani po oslabení pandemie popularita tohoto fenoménu neklesá.

Liminal spaces patří do kategorie jevů a věcí, které lze velmi těžko definovat a lidé je většinou rozpoznávají intuitivně. Můžeme je popsat slovy trend, fenomén či estetika, a ze všeho nejlépe na ně možná sedí módní výraz vibe.

S pojmem liminality začali původně pracovat folkloristé a antropologové, kteří jím označovali nejrůznější přechodová místa a stadia v průběhu tradičních mýtů či rituálů – například proces změny chlapce v muže, posmrtnou cestu duše do zásvětí apod.

Později se tento koncept začal uplatňovat i v architektuře a urbanismu pro označení míst, kterými lidé jen procházejí nebo v nich dočasně pobývají, ale nikdy nejsou středem pozornosti a cílovou destinací – mohou to být třeba letištní terminály, benzinové pumpy, parkoviště, hotelové pokoje, křižovatky a chodby všeho druhu (urbanistická místa na pomezí podrobně řeší loňská reportáž Jonáše Zbořila).

Od toho byl už jen krůček ke vzniku estetiky, jejíž fanoušci sice nejspíš většinou neznají tyto teoretické podklady, ale i tak dokážou dobře rozpoznat povahu liminálních prostor a nechávají se jimi fascinovat.

Právě silné emoce, které tato místa vyvolávají, jsou základem popularity tohoto fenoménu a zároveň jeho nejzajímavější součástí. Proč se v nás něco rozechvěje při pohledu do prostor, kde zdánlivě nic není nebo ani být nemá? Nabízí se tu dvě odpovědi – liminal spaces nás upozorňují na často přehlíženou část naší každodenní reality, a zároveň prozrazují mnohé o způsobu, jakým velkou část světa vnímáme zprostředkovaně skrze různá média.

Snímky liminálních prostor mají zásadní společnou vlastnost – téměř nikdy na nich nejsou žádní lidé. Paradoxně ovšem nikdy nejsou opravdu prázdné. Právě jejich zdánlivá opuštěnost totiž umožňuje, abychom do nich promítali vlastní vzpomínky a emoce.

Prvním zdrojem pocitů může být už jen banální fakt, že jde často o místa, kterými jindy procházely či procházejí davy lidí, a pohnutí vyvolává jejich nečekaná podoba po odchodu davů. Pro určitý typ liminálních prostor se proto používá i výraz After Hours, označující většinou noční estetiku dočasně vyprázdněných škol, stadionů či kanceláří.

Newsletter si můžete také poslechnout v audioverzi.

Liminální místa také zviditelňují nepříjemnou skutečnost, že velkou část života trávíme sami, a to často v nezajímavých, průchozích prostorách, kterým nechceme věnovat příliš pozornosti – můžete mít sebevětší okruh blízkých a společenský život, ale tak jako tak se nevyhnete osamělému vysedávání na autobusových zastávkách, v čekárnách, toaletách a koupelnách (a asi není potřeba dodávat, jak toto ještě posílila zkušenost pandemických lockdownů).

Není divu, že snímky liminálních prostor pak v lidech vyvolávají velmi specifické vzpomínky, které jinak zůstávají pohřbeny hluboko v paměti, protože v nich nefigurují žádní lidé ani výrazné události – diskutéři na sítích popisují třeba zážitek, kdy se prázdnými chodbami vracíte z hotelového bazénu a kape z vás voda na zátěžové koberce. Ve mně zase často vyvolají vzpomínky na prázdné školní chodby, kterými bloudilo asi každé dítě, kterému se povedlo na chvíli ulít z vyučování.

Další silnou emocí jsou proto pocity nostalgie a melancholie. V řadě lidí budí liminální prostory právě vzpomínky na dětství a mládí, kdy trávili více času o samotě, a ty nejsdílenější fotky tak často zachycují nejrůznější nostalgické, retro scény – typicky třeba ten zapomenutý Burger King a jiné omšelé interiéry.

I když se většinou jedná o prostory moderní, většinou jsou nepatřičně prázdné, zaprášené a jinak dysfunkční. Mnohdy se v této souvislosti hovoří o pocitech promarněné či nenaplněné budoucnosti, kterou často evokují právě dříve naleštěná, ale nyní upadající místa typu obchodních domů. A není překvapením, že k liminálním prostorům patří i silné efekty déjà vu.

V neposlední řadě pak nelze zapomenout ani na zmíněné pocity nejistoty, obav a hrůzy. Tísnivá prázdnota není ničím příjemným, opuštěná místa jsou ze své podstaty nepatřičně mrtvolná, a v nekonečných chodbách a prázdných budovách se přirozeně obáváme, co na nás vyskočí za dalším rohem – s tímto efektem ostatně pracuje řada videoher a hororový potenciál liminálních prostor dokázal skvěle využít už Stanley Kubrick v chodbových scénách v Osvícení.

Je pozoruhodné, že popularita a emocionální síla liminálních prostor do značné míry nevychází z nich samotných, ale teprve z jejich obrazů a reprezentace. S výjimkou pozérů, umělců a liminálních labužníků se asi jen málokdo zastaví uprostřed podzemních garáží, aby se plácl do čela s postřehem „to je ale úžasný liminal space“. Jejich přechodovost, nejasnost a znepokojivost vynikne teprve na fotkách.

Při procházení přechodnými prostorami jim nepotřebujeme ani nechceme věnovat hlubší pozornost, a i jejich záznamy vznikají mnohdy náhodně a mimoděk – snímek zaprášeného rohu kancelářského kumbálu je nechtěný omyl (popřípadě jeho šikovná imitace), který skvěle zarámuje jinak nepovšimnutou věc a dodá jí nový význam.

Popularita „nemíst“ je tak do značné míry podmíněna podstatou současné digitální komunikace, která radikálně usnadňuje tvorbu a šíření takových obrazů. Rozhodně ji ale nejde označit za čistě internetový fenomén.

S podobnými motivy už dávno před nástupem nových médií pracovali filmaři (je tu potřeba zmínit třeba snímky Davida Lynche Limine, ale i momentálně populární seriál Severance) a spisovatelé (námět podobný současným hororovým Backrooms zpracovával už před dvaceti lety postmoderní román Marka Danielewského House of Leaves). Liminální prostory v podobě jejich odlitků doslova zhmotňoval německý umělec Joseph Beuys, k liminálnímu kánonu patří i obrazy Edwarda Hoppera zachycující úzkosti z osamělosti moderního městského života, a obdobné motivy bychom našli i hlouběji v minulosti – silné liminální vibrace mají třeba obrazy holandského barokního mistra Jakoba Vrela nebo italského rytce Piranesiho.

„Internetovost“ fenoménu liminal spaces proto nespočívá ani tak v mechanismech digitální komunikace, ale spíš v pocitech, které v nás současné informační prostředí vyvolává. Sociální sítě jsou sice založeny na mezilidské komunikaci, ale ve skutečnosti je většinou používáme o samotě, zíráním do obrazovky, a samotná digitální interakce s dalšími lidmi je z podstaty věci zprostředkovaná a nepřímá (jsou tu ostatně i konspirační teorie o tom, že na internetu s námi mluví jen roboti).

Sítě jsou plné přechodných, prázdných a zbytečných míst připomínajících ony hotelové chodby či garáže – jen si vzpomeňte, jaké pocity ve vás vyvolá třeba jen náhodně objevená, dávno neaktualizovaná zapomenutá webová stránka. Smutné a neexistující, a proto v mnohém liminální jsou i vysněné domy a interiéry na inspirativních instagramových profilech, které mnoha lidem nahrazují v realitě nedostupné kvalitní bydlení. Současné vize metaversa nebo někdejší platforma Second Life jsou liminálním prostorem par excellence, a za přechodové, liminální místo lze s trochou nadsázky označit i internet jako takový (coby komunikační kanál).

A v neposlední řadě je tu i fakt, na který nedávno v hojně diskutovaném newsletteru upozornil bloger Michael Saracas – internet zachycuje a zobrazuje pouze minulost, byť od ní může uplynout jen pár minut. Nutí nás tak obracet se zpět, nikoliv do budoucnosti, a výsledkem jsou kromě jiného zmiňované pocity zmarněné a nenaplněné budoucnosti. Je to věc, kterou si většinou neuvědomujeme, ale právě při pohledu na snímky liminal spaces vyvře na povrch v plné síle.

Ať už o liminálních „nemístech“ přemýšlíme na odborné, teoretické rovině, a nebo se jen opájíme jejich estetikou, jejich síla neslábne a nezdá se, že by šlo jen o přechodnou módu. Žijeme v ekonomickém systému a ve společnosti, která je posedlá optimalizací, efektivitou a atraktivní sebeprezentací. Mezi naleštěnými profily na sociálních sítích, pestrými reklamními poutači a lákavými obchody či restauracemi zdánlivě není místo na prázdné a znepokojující zbytečnosti.

Mimoděk či záměrně zachycené liminální prostory jsou tak příslovečným pískem v soukolí, který ukazuje na zamlčované, ale všudypřítomné součásti našich životů, a nutí nás přemýšlet o věcech skrytých mezi řádky – ať už doslova nebo přeneseně, někde mezi prázdnými parkovišti a mihotavými zářivkami hotelových chodeb.