Pod čarou: Líní mileniálové a lakomí boomeři? Takhle generace nefungují

Dělení populace na generace vnímáme jako přirozenou věc. Jenže přisuzovat lidem společné vlastnosti a názory jen na základě data narození je docela riskantní myšlenková zkratka. V dnešním Pod čarou tedy shrnuji pár věcí, které bychom si měli uvědomit před tím, než začneme nadávat na líné mileniály či úzkoprsé boomery, a roztáčet tak nesmyslné generační války.

Škatulkování lidí do generací v mnohém usnadňuje nejen kverulování na nešvary doby – je také jednoduchou cestou k vysvětlení nejrůznějších společenských problémů a pohybů. Musím přiznat, že se toho často dopouštím i v tomhle newsletteru, protože je jednodušší napsat, že generace Z má ráda zelenou barvu, než podrobně vysvětlovat, koho tím vlastně myslím.

Pravdou ovšem je, že mezi lidmi jsou obrovské ekonomické, sociální a regionální rozdíly, a nedává tak smysl házet do jednoho pytle mladou dělnici v indické textilce s pražským vysokoškolákem. Nejasné jsou i hranice mezi jednotlivými demografickými kohortami a v rámci jedné generace se ocitají lidé, které od sebe dělí deset či patnáct let. Bylo by ale chybou celý koncept generací šmahem odmítnout. Problém je jen v tom, že často nebereme v potaz všechny vlivy, které „generaci“ nakonec formují.

Nejčastěji využívané generační definice většinou vycházejí z amerického kontextu a dobře je popisuje třeba tento článek od Pew Research Center, na jehož analýzy se v debatách o generacích často odkazuje. Nejstarší žijící kohortou je tzv. tichá nebo největší generace lidí narozených v krizí poznamenaných předválečných letech, kteří následně odešli do zákopů a v padesátých letech budovali novou ekonomickou prosperitu. Jejich děti jsou často skloňovaní boomeři, tedy početná generace narozená mezi lety 1945 a 1965. Následuje Generace X vymezená lety 1965–1980, poté mileniálové narození přibližně v letech 1980 až 1995 a nakonec nejmladší Generace Z.

Už v tomto jednoduchém dělení jsou patrné první trhliny. Mileniál narozený v roce 1981 toho má nejspíš víc společného s o rok starším člověkem z generace X než s mileniálem narozeným v roce 1995. Je také otázkou, nakolik lze generace odvozené od americké historie a společenského kontextu vysledovat i v jiných částech světa – třeba generace X je v USA považována za slabou a málo viditelnou, kdežto v Česku teď jde o společensky nejvýznamnější skupinu lidí, kteří dosáhli moci a postavení v 90. letech.

Sami analytici v Pew Research podotýkají, že člověka formují i jiné věci než jen datum narození. Podrobně to pak rozebírá britský sociolog Bobby Duffy v nedávno vydané knize The Generation Myth, která opět oživila debatu o generačních rozdílech a je vynikajícím návodem na orientaci v tomto složitém tématu.

Rozsáhlá publikace je vystlána daty a odkazy na četné výzkumy, ale základní předpoklad lze shrnout takto: Nejen jednotlivé generace, ale i lidské chování a hodnoty obecně jsou formovány třemi cestami – pod vlivem historických událostí, v návaznosti na fáze životního cyklu a narozením v určité době s jejím společenským a kulturním nastavením. V debatách o vlastnostech generací se většinou bere v potaz posledně jmenovaný faktor (takzvaný kohortový efekt) a na zbývající dva se zapomíná.

Ty jsou přitom neméně důležité. Historické události zásadně ovlivňují jejich účastníky a jak už to s dějinami bývá, přicházejí stále nové a málokdo je dokáže předvídat. Dnes je trochu úsměvné číst několik let staré analýzy, ve kterých lovci trendů předpovídali, že nastupující Generace Z (tehdy se jí často ještě říkalo i-generace) bude především zásadně ovlivněná dětstvím a dospíváním doprovázeným smartphony a internetem.

Nebyla to příliš převratná prognóza a nic jiného se ostatně s jistotou odhadnout nedalo. Nikdo ovšem nemohl tušit, že zásadní formující událostí nebude pro Generaci Z jenom vynález iPhonu, ale především několik let trvající globální pandemie a bůhvíco přijde po ní.

Moji generaci mileniálů zformovala dekáda začínající 11. zářím a končící rozsáhlou hospodářskou krizí po roce 2008, ale ti nejstarší dnes sotva dosáhli čtyřicítky a v životě nás bohužel jistě potkají ještě další zásadní zvraty. O vlastnostech a historickém dopadu jakékoliv generace tak můžeme s větší jistotou hovořit až ve chvíli, když už je „hotová“, tedy v důchodovém věku.

Duffy v této souvislosti podotýká, že o amerických boomerech by asi v 60. letech nikdo nehovořil tak jako dnes. Ještě v 80. letech mnozí ekonomové předpovídali, že půjde o generaci čelící finanční nejistotě a chudobě, zatímco dnes je to ve většině západních zemí synonymum pro majetné a vlivné penzisty.

Neméně důležitý je zmiňovaný vliv životního cyklu. S přibývajícím věkem většina lidí vyroste z mladické iluze, že budou „pořád stejní“ a začnou pomalu přizpůsobovat svůj životní styl a názory měnící se životní fázi. Studenti mají odlišné priority než rodiče malých dětí a penzisté mají výrazně jiné názory než v době, kdy jim bylo třicet.

Tenhle efekt ostatně vyjadřuje i otřepaný aforismus o tom, že kdo nebyl ve dvaceti levičák, nemá srdce, a kdo ve čtyřiceti pravičák, nemá rozum. Není zdaleka tak pitomý, jak by se mohl na první pohled jevit, jenže vychází ze specifické historické zkušenosti, kdy se lidé ve středním věku dostali k solidnímu majetku a z něj vycházejícím konzervativním názorům. Pokud ovšem daná generace zůstane ve srovnání se svými rodiči chudá i na prahu padesátky, na politických názorech se to nejspíš projeví úplně jinak.

Z ignorování vlivu životního cyklu vycházejí i prázdné floskule o tom, jak jsou dnešní mladí posedlí hledáním identity, módními trendy nebo objevováním nových forem sexuality – jako by se snad někdy v historii místo toho adolescenti věnovali luštění křížovek a výletům na elektrokole.

Paradoxně nejvíce zrádným je pak nejčastěji diskutovaný vliv narození v určitém časovém období. Na každé generaci se projeví kulturní a hodnotové nastavení společnosti v době narození, ale celé to nefunguje zdaleka tak přímočaře, jak si mnozí myslí. Ano, boomeři rádi vzpomínají na Pink Floyd, mileniálové trpí nostalgií po devadesátých letech a zoomeři budou nejspíš vnoučatům vyprávět, jak mastili Fortnite a natáčeli tanečky na TikTok. To ale neznamená, že by se určitý kulturní vkus či typ chování projevovaly u všech členů dané generace stejně nebo že by je nemohli mít i členové generací jiných.

V první řadě tu vstupuje do hry rozkol mezi pestrostí každé věkové skupiny a mentální zkratkou, kterou se její kulturu a životní styl snažíme popsat. Pokud nějaké generaci přisoudíme fixní sadu vlastností, začneme si pod ní představovat jen jeden typ člověka, který všechny tyto vlastnosti má – slovo mileniál se tak ve skutečnosti používá jako popis vzdělaného městského kreativce, který cestou do reklamní agentury ukusuje avokádový toast a popíjí sójové latté. Přitom takové typy tvoří jen malé procento příslušníků dané generace, kteří jinak řídí tramvaje, programují aplikace ve Škodovce nebo opravují vodovody.

Významné společenské změny se často odehrávají postupně v průběhu několika dekád, novoty prosakují od dětí k rodičům a velké historické události či ekonomické pohyby zasahují lidi napříč generacemi. Z výzkumů proto vyplývá, že rozdíly mezi navazujícími věkovými kohortami zase tak velké nebývají a větší kontrast jde najít hlavně mezi těmi nejstaršími a nejmladšími.

Duffy to ilustruje třeba častými debatami o tom, že dnešní dospívající mají méně sexu, než měli v daném věku jejich rodiče. Snadno to svádí k posměšným komentářům, jak mladí místo randění hrají videohry, jenže z dat ve skutečnosti vyplývá, že pokles sexuální aktivity se projevuje napříč všemi věkovými skupinami – z toho už se ovšem jízlivé komentáře tak snadno nevyvozují.

Nářky nad tím, jak jsou mladí v tom či onom nedostateční a zkažení, v mnohém vycházejí z lidské tendence zdůvodňovat chování skupiny lidí jejich osobnostním nastavením a nikoliv systémovými vlivy. Dlouhá léta rezonoval názor, že jsou mileniálové flákači s nesmyslnými požadavky a očekáváními ohledně výše mzdy a kvality pracovního prostředí. Pak ale přišla pandemie a s ní i zásadní proměny pracovního trhu, kterým se v angloamerickém prostředí začalo říkat Great Resignation.

V Americe se to projevilo hlavně u kancelářských kádrů, u nás vlivem jiné struktury hospodářství třeba odlivem lidí z gastronomie, ale základ je stejný – zjevně tu existovala spousta nesmyslných a nedostatečně placených pracovních pozic, které už neodpovídaly reálnému stavu ekonomiky, a když se objevila příležitost, lidé zákonitě zareagovali přesunem jinam. Výpovědi teď hází na stůl kdekdo, jen „líní“ mileniálové si toho všimli o pár let dřív, protože na rozdíl od generace svých rodičů v současné specifické situaci zastávali většinu těchto níže postavených a hůře placených pozic, a měli tak lepší vhled do skutečného stavu věcí.

Právě potíže s prací a penězi ukazují, že ty skutečné a palčivé mezigenerační rozdíly nespočívají v politických názorech nebo kulturním vkusu, ale především v ekonomických ukazatelích. Duffy ve své knize předkládá řadu statistik, ze kterých vyplývá, že rozdíly v příjmech a majetku jsou v důsledku jedním z nejsilnějších faktorů při formování generační identity.

Určujícím vlivem je nejen pro mileniály a zoomery, ale ve spoustě západních zemí i pro generaci X, fakt, že mají horší finanční vyhlídky než boomeři a v každé další generaci se to jen zhoršuje. Ve spojení s krizí bydlení to pak zásadně formuje životy mladých lidí a odvozuje se z toho většina výše popsaných generačních vlastností. Nejde jen o rozdíly ve výši příjmů (někteří mileniálové se časem dopracují ke slušnému výdělku), ale hlavní roli hraje především nashromážděný kapitál.

Mezigenerační přesun majetku mezi boomery a mileniály se podle Duffyho dat výrazně zpomalil, a i když nakonec mileniálové v poměrně vysokém věku dědit budou, zdaleka se to nepovede všem. Každá generace má totiž své bohaté a chudé, ale v současnosti se stále více posiluje efekt vystižený biblickou poučkou o tom, že majetným bude ještě přidáno, a pokřivené majetkové přesuny mezi generacemi více než kdy dříve rozevírají sociální nůžky.

Duffy i další výzkumníci a publicisté varují, že když ignorujeme tyto ekonomické statistiky a soustředíme se jen na pochybné psychologické analýzy, vede to k budování nesmyslných a škodlivých generačních střetů.

Příkladem jsou třeba stereotypní bajky o tom, že všichni zoomeři jsou zelení aktivisté, kteří v čele s Gretou Thunberg bojují za záchranu planety, kdežto každý boomer si klepe na čelo a dolévá naftu do svého džípu.

Reálná data ovšem ukazují, že zelené názory zkrátka rok od roku sílí, a i když je tak přirozeně víc sdílejí mladí lidé, neznamená to, že by je ti starší neměli – ve skutečnosti jde ekologické přesvědčení napříč generacemi, a to i v Česku. Generační střet tu lze stěží budovat také proto, že mnozí z lídrů environmentálního hnutí jsou čtyřicátníci a padesátníci.

Málokdo si zpětně uvědomuje, že atmosféru a kulturu každé éry sice nejvíce prožívá nejmladší generace, ale formuje ji ta předcházející – například mnohé z ikonických postav kultury přelomu 60. a 70. let byli úspěšní čtyřicátníci typu Andyho Warhola a nikoliv teenageři s květinami ve vlasech, a dnešní filmy či seriály pro dospívající zase točí jejich starší mileniálští předchůdci.

Není to zase tak překvapivý jev, ale nejspíš bylo jednodušší si ho uvědomit v dobách, kdy se ve společnosti různé věkové skupiny potkávaly mnohem častěji. V současnosti totiž naše představy o starších nebo mladších spoluobčanech výrazně křiví změny společenské struktury a komunikace.

Rozpad širokých rodin, vzdělávací systém i sociální sítě nás redukují do skupin vrstevníků a jen málokdo se mimo rodinu a práci stýká s výrazně věkově odlišnými lidmi (všímám si toho ostatně i při psaní tohoto newsletteru, kde většinou řeším témata blízká mé vlastní generaci, ale velká část zajímavých reakcí mi pak přichází i od výrazně starších čtenářů). A výsledkem jsou pak právě ony absurdní konflikty mezi generacemi, které jsou si přitom v mnoha ohledech podobnější, než si myslíme.

Bylo by asi bláhové usilovat o to, abychom zjednodušující termíny jako boomer či mileniál úplně opustili. Generační nálepky asi nikdy nepřestaneme používat, protože jsou prostě příliš lákavou pomůckou ve společenské debatě.

Jen bychom přitom neměli zapomínat, že každá generace v sobě už na začátku sdružuje velmi odlišné lidi a nakonec se promění z teenagerů ve starce, že její tvář zásadně ovlivní nečekané historické události, a její kulturní vkus, politické názory a životní styl do značné míry určí výše bankovního účtu.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tří otázek na naše kolegy a tipů na další čtení na Seznam Zprávách i jinde.