Pod čarou: Každá generace zestárne stejně. Mileniálové jsou ale výjimka

Na tom, že jedna dříve mladá generace vyklízí prostor té nastupující, není zdánlivě nic zvláštního. Je to ale věc, kterou každý musí zažít poprvé, a tak teď řada mileniálů (tedy lidí narozených cca v letech 1980–1995) na prahu čtyřicítky s překvapením zjišťuje, co vše s sebou tento proces nese.

Kromě přibývajících šedin přicházejí i starosti o děti a stárnoucí rodiče, zdravotní problémy a řada dalších známek středního věku, a také dříve nepoznaný pocit, že mladší ročníky, které byly donedávna ještě neurčitými „dětmi“, jsou najednou novou mladou generací dospělých lidí s často odlišnými názory či šatníkem. Jistě by nad tím šlo pokrčit rameny s tím, že takový je zkrátka běh času, jenže stárnutí a střídání generací není pokaždé zcela stejné.

Vždy se totiž odehrává ve specifických kulisách dané doby s jejími společenskými normami i ekonomickým nastavením. Kromě zmíněných odvěkých banalit tak současní stárnoucí mileniálové zažívají i věci, které generace jejich rodičů ve stejném věku nepoznala, nebo je vnímala zcela odlišným způsobem. A kromě toho mají i jednu unikátní vlastnost, díky které můžeme jejich odchod ze záře reflektorů sledovat do nejmenších detailů. Jsou totiž mimo jiné i první generací, která alespoň zčásti vyrostla i zestárla na internetu.

Není tak divu, že stárnutí mileniálů se na sítích už několik let stává oblíbeným tématem vtípků i povzdechů všeho druhu. Generace, která vytvořila současnou internetovou kulturu, najednou s překvapením zjišťuje, že její humor a memy už jsou v očích mládeže poněkud cringe a že z módy nultých let se najednou mezi teenagery stalo nostalgické retro, které už si ale na sebe coby třicátník těžko můžete znovu navléci bez špetky trapnosti (třeba jako baleríny).

Ani na tom, že si mladší lidé dělají legraci ze svých beznadějně zaostalých předchůdců, není nic zvláštního. Nezvyklý je ale způsob, kterým někteří mileniálové na takové vtipy reagují. K jedné z mála výhod stárnutí vždy patřila skutečnost, že s přibývajícím věkem už lidé nemají takovou potřebu honit aktuální trendy a být co nejvíc cool. Řadu mileniálů ale tato touha stále neopouští, na případnou satiru své generace reagují popuzeně a především často na první pohled nestárnou tak rychle a výrazně, jako to dříve bylo zvykem.

Kvůli sílícímu tlaku na mladistvý vzhled zakrývají fyzické známky stárnutí. Často si i po čtyřicítce a založení rodiny udržují stále stejný životní styl a zdánlivě si na dospělost jen „hrají“. Mizí u nich i dříve tak samozřejmá patálie, jako je krize středního věku, protože chuť rozvést se a pořídit si motorku vás ve čtyřiceti letech přepadne jen za podmínky, že na to máte dost peněz a neženili jste se před rokem.

Řada mladých si na TikToku klade důvodnou otázku, proč mileniálové stárnou tak podivně pomalu, a posun se dá doložit třeba i tím, že když se na televizních obrazovkách v roce 1987 poprvé objevil Homer Simpson, mělo mu být 34 let – dnes by ovšem takový portrét třicátníka působil jako z jiné planety.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Dalo by se samozřejmě správně namítnout, že žádná generace není monolit. Mezi jednotlivými mileniály existují obrovské majetkové, hodnotové, kulturní a regionální rozdíly, kvůli kterým je jen těžko můžeme házet do jednoho pytle, a rozdíly jsou i mezi jednotlivými subgeneracemi, tedy třeba mladšími „Zillennials“ a staršími „geriatrickými mileniály“ (vymezení jednotlivých kohort už jsem blíže popisoval v jednom ze starších vydání Pod čarou).

Zároveň ale platí, že každá přicházející mladá generace se musí vymezit proti určitým specifickým vlastnostem těch předcházejících, a příslušníci generace Z tak chtě nechtě určitý jednotný obraz „mileniálů“ (či boomerů a dalších generací) vytvářejí, jakkoliv nemusí úplně odpovídat demografické realitě. Lze proto trvat na tom, že mileniálové stárnou jinak, než by se dalo očekávat – a tento neobvyklý proces nám může prozradit i spoustu věcí o tom, co v životě nejspíš čeká i generaci Z.

Velmi povedený rozbor generačních vlastností a následně i stárnutí mileniálů sepsal už v roce 2017 americký novinář a aktivista Malcolm Harris v knize Kids These Days. Vysvětluje, že hodnoty a názory mileniálů se v předchozích dekádách utvářely na základě řady vnějších faktorů a nakonec je zformovaly do generace, která je vůči těm předchozím v mnoha ohledech zásadně odlišná.

Ty nejsilnější vlivy byly samozřejmě ekonomické. Mileniálové tak jsou minimálně v západních zemích po delší době první generací, která se nejspíš už navždy bude mít hůře než jejich rodiče, a definuje ji především finanční nejistota. Stále více se u nich smazává rozdíl mezi prací a volným časem, potažmo „životem“ jako takovým.

Ve vypjatě konkurenčním a individualistickém prostředí si zvykli sami sebe chápat jako značku a zboží, které je potřeba neustále vylepšovat a propagovat. Harris to glosuje trefným přirovnáním, že myšlení mileniálů zásadně ovlivnil fakt, že byli už odmalička chápáni nejen jako děti, ale i jako investice. A proto teď také řada mileniálů tak těžce nese, že začínají být méně cool – není to dětinská neschopnost dospět, ale přirozená reakce lidí, kteří často vybudovali kariéru na tom, že rozumí „internetu“, a nemohou si dovolit přijít o svůj sociální a kulturní kapitál.

Neustálá dřina a nejistota vedly k tomu, že se u mileniálů staly zásadním tématem problémy s duševním zdravím, a k určité životní opatrnosti a střídmosti u nich po nástupu internetu a sociálních sítí přispělo i to, že jsou první generace nucená již od mladého věku k životu pod neustálým digitálním dohledem.

O specifických vlastnostech a životním stylu mileniálů toho už bylo napsáno mnoho, ale Harris správně zdůrazňuje ještě jeden důležitý fakt související právě s jejich stárnutím. Mládež z řad generace Z si sice může dělat legraci z hudebního či módního vkusu mileniálů, ale v zásadních otázkách typu přístupu k práci, vztahům, duševnímu zdraví, seberozvoji a sebeprezentaci jsou si obě generace nevídaně podobné a nevedou spolu významnější hodnotové a kulturní konflikty, které dříve bývaly mezi po sobě jdoucími generacemi tak typické.

Dochází tak k situaci, kdy vedle sebe žijí dvě věkově rozdílné, ale v mnoha zásadních ohledech stejné generace, které se pod vlivem převratných technologických a ekonomických změn posledních dvou dekád musely rychle naučit přežít v novém světě, na jehož principy a hodnoty si předcházející generace X či boomeři museli zvykat mnohem méně a až v pozdějším věku.

Jinými slovy, ona typická mezigenerační propast je mezi mileniály a generací Z jen velmi malá, ale o to více se rozevřela na opačné straně, tedy mezi mileniály a jejich staršími předchůdci (což je ještě posíleno faktem, že ve většině západních zemí stále více roste průměrný věk politiků a dalších elit).

A to také podle Harrise určuje přínos, který teď mohou mít mileniálové v roli zkušených starších rádců (nebo chcete-li protivných fotrů) pro generaci Z. Velmi dobře totiž chápou, jak vypadá život, který je od dětství jen nekonečnou přípravkou na profesionální úspěch, plní ho psychické potíže, nejistota a neustálá nutná péče o vlastní obraz, a z velké části se odehrává napůl veřejně na digitálních platformách.

Podobnou roli nejspíš budou ve stejném věku moci sehrávat lidé z generace Z vůči jejich následovníkům z takzvané generace Alfa narozené po roce 2010 (která už teď začíná vytvářet vlastní internetovou kulturu), jenže vztah mileniálů a generace Z je přesto v něčem velmi specifický a neopakovatelný. Zatímco generace Z se už do tohoto světa narodila, mileniálové do něj byli vrženi až postupně, a budou tak posledními pamětníky, kteří alespoň částečně zažili dobu „předtím“.

Novináři Charlie Warzel a Kate Lindsay to ve svém loňském povedeném dialogu o internetové kultuře hezky vystihli konstatováním, že mileniálové sice už zčásti vyrostli na internetu, ale zároveň si ještě dobře pamatují časy, kdy doma býval jediný telefon přidělaný šňůrou do zdi. A já si v této souvislosti vždy vybavím metaforu z románu Sestra, kde Jáchym Topol popsal rok 1989 a sametovou revoluci jako „výbuch času“.

Pro mileniály sice onen výbuch trval spíše roky než týdny a nebyl zdaleka tak nápadný, ale jeho dopady byly neméně převratné. Počítače a internet pro nás byly zprvu jen doplňkovou rekvizitou kdesi v pozadí života, pak věci začaly nabírat na tempu a po nástupu rychlého připojení, sociálních sítí a smartphonů se roztočily do závratné spirály, která nakonec rychle zformovala současnou společenskou a ekonomickou situaci.

Osobně mám tento pocit spojený přibližně s obdobím let 2008–2013, kdy se náhlý technologický rozmach (chytré telefony a sociální sítě) potkal s velkými ekonomickými a politickými krizemi (Occupy Wall Street, arabské jaro apod.) ve většině koutů světa včetně Česka (stačí si vzpomenout na dramatické dění za časů Nečasovy vlády). O pár let mladší či starší generační souputníci by onen zásadní moment možná zařadili o fous jinam, ale všichni bychom nejspíš tak jako tak dokázali určit jistý bod, od kterého už věci nebyly „jako dřív“ a najednou se začalo žít ve světě, který popisuje Harris a řada dalších teoretiků současné kultury a společnosti.

Jsou to samozřejmě fakta, která si budou moci v učebnicích a románech nastudovat i všechny další generace, stejně jako si teď čteme o světových válkách, ale osobní zkušenost s historickými událostmi je v řadě ohledů unikátní. A zrovna v tomto případě díky ní mileniálové mohou zdůrazňovat věci, které se jinak budou už jen stále více ztrácet v pěně dní.

Generace Z se do současného světa s jeho pravidly a hodnotami narodila. Mileniálové ale na vlastní kůži zažili, jak celý systém vzniká, a viděli, že společnost prosáklá ekonomickou nejistotou, digitálním sledováním, osamělostí, dřinou, sebestřednou propagací a smutkem nevznikla sama od sebe.

Proto si také mnoho z nás bolestně uvědomuje, že mnoho věcí mohlo být nastaveno jinak a lépe (byť na to tehdejší mladí měli pramalý vliv) a ani dnes nejde o nezvratný osud. Pamatujeme si, že počítače, telefony a internet dřív bývaly k užitku i bez toho, aby z nás jen dolovaly data, že ne všechno musí nutně fungovat přes mobilní aplikaci, že každý koníček není nutné zpeněžit, že používání sociálních sítí mohla být nepovinná zábava, a nikoliv profesionální nutnost a zdroj osamělosti, že práce může vypadat i jinak než nejistá dřina na volné noze, a v tomto výčtu by šlo ještě dlouho pokračovat (i proto ostatně existuje tento newsletter).

A pokud se mileniálové kromě nekončící honby za nejnovějšími teniskami, memy či kapelami začnou soustředit i na šíření téhle pravdy, budou moci svou nevyhnutelnou roli šedivých rýpalů rozdávajících nevyžádané rady mladým sehrát docela důstojně.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.